Poupátka
Hana Lehečková
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468067/bmid_poupatka-9Te-468067.jpg
4
735
202
Tyhle jizvy na dětské duši jen tak nezmizí. Zneklidňující román nositelky Ceny Jiřího Ortena. Divadlo umí okouzlit. Ví to i jedenáctiletá Františka, která se po škole víc než domů těší do dramatického kroužku. Proč však vedoucí Mirek své divadelní partě zakazuje kamarádit se s jinými dětmi? Proč tvrdí, že správná herečka musí režisérovi vždy zcela důvěřovat, a nutí své svěřenkyně se svlékat? Zdá se, že ospalé městečko, kde Františka žije, má už řadu let závažné tajemství – tajemství, o kterém všichni tak nějak vědí, ale promluvit nechce nikdo.... celý text
Přidat komentář
Dobrá kniha o tom žádná. Důležité téma. Ale prostě jsem vypravecce ten vek vubec neverila a porad se mi nabizely Vrány, kde byl detsky hrdina mnohem autentictejsi a uveritelnejsi.
Tak v první řadě je třeba si zvyknout na jazyk kmene, kterým to 11tileté(!!!) děvče mluví. Sama nejdu pro ostřejší slovo daleko a jsem de facto stejná generace jako autorka, ale i tak nevím, kde se tenhle styl vyjadřování bere, je to trochu moc i na mě.
Každopádně k samotné knize, téma je to nesmírně těžké a je třeba taková zpracovávat, protože to, co se mnohdy v podobných kruzích (a kroužcích) děje, je jednoduše hnus prvního řádu. Zároveň je třeba nastavit zrcadlo lidem, kteří si podobnou zkušeností prošli a třeba až díky knihám jako je tato, si uvědomí, co že se jim to vlastně dělo, a že to nebylo zase až tak normální. Chování okolí, které o celé věci v zásadě vědělo, nebudu komentovat, protože bych se jazykem přiblížila právě k onomu kmeni, který jsem v úvodu zkritizovala. V neposlední řadě je pak zcela šokující i chování obou rodičů, především pak matky, dotčené dívky, se kterou jsem měla celou dobu tendenci zatřást a seřvat jí, ať se probudí, jak se k tomu dítěti vlastně chová! Mít takovou matku, tak jsem více traumatizovaná dětstvím a dospíváním s ní, než setkáním s úchylem Mirkem!
Knížka psaná z pohledu malé holky. Jak snadné je děti zmanipulovat, namluvit jim svou pravdu a spoustu dětí tomu uvěří a věří. Skvělá sonda do nitra pedofila.
Ano, je těžké (viz komentář níže) říci, že kniha se mi líbila. To by znělo jaksi divně, může to být chápáno z jiného směru. Zapůsobila na mě velmi, napsána je skvěle. Výborně zachycena naivita dítěte, jak jednoduché je s drobotinou manipulovat a směrovat ji. Čtení mi po spoustě let otevřelo vrátka do hlavy - k těm vzpomínkám na mé žákyňské působení ve volejbalovém oddíle. Jak to tam tenkrát chodilo. Různé "věci", chování, mimika a řeč těla mi vlastně v plné palbě dotekly až jako dospělé ženě. Pro dítě byl náš vedoucí bůh a nikdy bychom o něm nesmýšlely v neslušných relacích.
v
Nevím, jestli mohu říci, že se mi kniha líbila, ale minimálně na mne velmi silně zapůsobila. O to více, že se je z části autobiografická. Dokonale vykreslená atmosféra i psychika jedenáctileté dívky. Román je také až překvapivě čtivý, ale zároveň neskutečně realistický.
Obdobně jako Evaho73 jsem snad až masochisticky toužila naplnit se tématem, které nám předložila Alena Mornštajnová ve své poslední knize. V Poupátkách jsem na rozdíl od předešle jmenované necítila tak šílenou beznaděj, ale i tak jsem se přistihla při okamžicích, kdy jsem zadržovala dech a v duchu křičela na hlavní hrdinku, ať se sakra probere a zdrhne. Ta postupná smyčka, kterou kolem mladých nevinných holčiček stahoval ten úchylný psychopat, byla paralyzující. Co mi ovšem přijde nejděsivější je fakt, že se jednalo o veřejné tajemství, ale NIKDO s tím nic nedělal. Kdyby nedošlo k té nahodilé náhodě, kdoví, jestli by to nepokračovalo dodnes... A děkuji Cori za zmínku o Miroslavu Slavíkovi. To mě rovněž úplně zmrazilo, když jsem zjistila, co se s ním nakonec stalo. Zapůsobilo to jako facka do tváře všem těm dívkám, kterým bylo ublíženo. A co se týče autorky jako takové, věřím, že jako spisovatelka má obrovský potenciál. Kromě velmi čtivého textu nabídla v knize také zcela neotřelou formu, která velmi korespondovala s tématem. 90%
Tohle bylo něco trochu jiného, než obvykle čtu. O to víc jsem si to ale užila! Kniha psaná z pohledu dítěte, které je naivní a neumí si některé věci spojovat, či vyhodnocovat, co je správné či morální. Manipulace. Prostě skvělý :)
Půjčeno z knihovny. Román psaný naivitou malé školačky na začátku puberty která řeší neustále svoji hmotnost a kamarádky včetně materiálních rozdílů + učitého nesouladu rodiny, nezájem a zároveň příkazy/zákazy , fyzické tresty. Vše je maximálně uvěřitelné, velice sugestivně uchopené, vedoucí dramatického divadelního kroužku Mirek , jeho manipulace a predátorství na nevinných děvčatech. Věřím že slečna/paní Lehečková má do budoucna co nabídnout , roste nám v ní mladá krev ve stylu Hanišové, Morštajnové, Katalpy, Soukupové, Hůlové Ledecké, Poncarové.
Čtení jsem stále odkládala v obavách z těžkého tématu, ale pak jsem se nemohla odtrhnout, přestože číst o nefunkčních vztazích a odporné manipulaci ze strany dospělého člověka vůči dětem je tak odpudivé. Co je na tom příběhu nejhorší? Spousta lidí o zneužívání dětí Mirkem ví, nikdo nic neudělá. A nejde jen o zneužívání. Není tajemstvím, že Mirek nabízí dětem alkohol! Ví se, že dětem křiví charaktery svými manipulativními sebestřednými proslovy a tím, jak vyhodnocuje jiné soubory; jaké asi je prostředí na divadelních přehlídkách, když se nad něčím takovým maximálně zvedne obočí...
Vypravěčka je třeskutě upřímná v dětské naivitě a ukazuje, že dětství není pro spoustu z nás ani pěkné, ani lehké období. Znovu a znovu si uvědomuju, jak moc dítě touží po nějakém člověku, se kterým by mohlo mít důvěrný vztah. Pro Františku to není matka, která řeší hlavně sebe, ani otec, krachující podnikatel, který děti jednou týdně vyvede do kina, ani bratr, s nímž si nerozumí. Doufá, že by takovým člověkem mohla být kamarádka Magda (ale přitom sama není bezvýhradně oddanou kamarádkou, vyhodnocuje Magdu a její rodinu podle toho, co o nich slyší od svých rodičů). Svět dětí je v Poupátkách krutý; děti se neustále vyhodnocují, žárlí na sebe, závidí si, nerozumí si, málokdy zažívají chvíle porozumění, většinou si připadají nepřijaté a nemilované. Závěr je skvělý, protože nechává Františku zmatenou a budoucnost nejasnou; jaký jiný závěr než směsice nechuti, zděšení, zmatku a pachuti by byl možný?
Kniha jako taková je svým tématem těžká, je z ní hodně cítit, že si autorka některými věcmi sama prošla a muselo pro ni být psychicky těžké se z nich vypsat. Na začátku mi přišlo, že dokázala autenticky popsat přemýšlení jedenáctiletých dětí a určitě se vracela do svých vlastních vzpomínek.
Atmosféra neradostného dospívání v malém městě v paneláku v nedokonalé rodině byla popsaná tak dobře, až mi nebyla příjemná. Vedoucí dramaťáku byl hajzl a manipulátor, který si užíval vlastní moci nad malými dětmi, které jsou v tomto věku už velice zranitelné, ale neznalé a co se jim řekne, to je pravda a to se má dělat, ikdyž se jedná o něco naprosto společensky nepřijatelného.
Závěr mi po všem tom budování příběhu přišel bohužel takový nijaký.
Hľadala som alternatívu ku knihe Les v domĕ, ktorá je momentálne u čitateľov v kurze, aby som dokázala porovnať spracovanie, tak závažnej témy.
Našla som príbeh, vychádzajúci zo skutečnosti a obsahujúci autobiografické motivy. Poviem toľko, že mi behal mráz po chrbáte pri jeho čítaní.
Toto už nebola fikcia, a o to väčšie zdesenie na mňa doliehalo a ešte dolieha aj po dočítani. Navyše si pamätám aj túto kauzu cez médiá.
Rozmýšľala som, čo vôbec viedlo aj pani Lehečkovú k napísaniu príbehu s tabuizovanou témou akou zneužívanie detí naozaj je. Vyšiel mi iba jeden záver, že je to memento pre skutočné obete, aby sa nebáli na svoje traumy upozorňovať.
Inak oceňujem, ako dokázala autorka podať tento odstrašujúci príbeh tým, že sa vžila do mentality pubertálneho dievčaťa a opísala to cez jej pocity, čo vyznievalo vzhľadom na ďalšie okolností dosť uveriteľne. Hodnotiť hviezdičkami túto knihu nejdem, lebo to sa jednoducho nedá.
Mám z knihy rozporuplné pocity. Autorka se věnuje velmi citlivému tématu, jehož vážnost umocňuje poznámka, že jsou v příběhu autobiografické prvky. Pozornost udržet umí, napětí a takový ten sídlištní chlad z knihy jen čišel, ALE... všechna tahle lezavost a atmosféra byla udupána přílišnou vulgaritou, místy nadbytečnými popisy a detaily a neurčitým koncem. Ačkoliv byla kniha velmi autentická, nějak jsem těm postavám nevěřila. Hlavní hrdinka mi v půlce začala lézt na nervy, mysticita ve formě Sáry mi na konci přišla vyloženě tlačená na sílu a chápu snahu o poetičnost, ale ten konec... Nemůžete celou knihu budovat napětí, a zakončit to vyšuměním do ztracena. A to byla velká škoda, protože tohle si opravdu zasloužilo pořádný zapamatovatelný konec. Nebudu se pouštět do analýzy chování, manipulace a Stockholmskýho syndromu, na to nemám kompetenci, ale tahle kniha byla strašnej mišmaš. Opominu, že se jedenáctiletý děti vyjadřují jak se vyjadřují, ale opravdu jsme potřebovali dostat podrobný popis močení? Zvlášť když se to týká jedenáctileté holčičky? Jsem si při čtení připadala jako úchylák já...
Kniha je plná bezmoci a symboliky, budete zuřit. budete zoufat, budete se bát, ale to je tak nějak všechno. Myslím, že epilog by to býval napravil...
Absolutně se ztotožňuji s komentářem uživatele SSTknihy. Ten odpor, který ve mně kniha vyvolala, ve mně přetrvá ještě dlouho. Román je čtivý, a bohužel, velice snadno uvěřitelný.
Pedofil má děti rád... Tento Mirek - vážený vedoucí divadelního kroužku je ještě psychopat a manipulátor.... Psáno z pohledu tak nějak ztracené jedenáctileté Františky, která v divadelním kroužku nachází blízké lidi, zajímavou činnost a k vedoucímu, stejně jako ostatní děti vzhlíží a naprosto mu podléhá... Na styl psaní jsem si chvilku zvykala, ale dobře vystihuje prostředí a atmosféru mezi dětmi. Hana Lehečková je pro mě objev. V knížce nelze pominout zajímavé ilustrace Ondřeje Dolejšího.
Mazec! Styl a způsob, jakým je kniha napsaná, se mi rychle dostal pod kůži a došlo na neustále opakování si "ještě jedna kapitola", přesvědčení, že poslední stránky si nechám na potom. Samozřejmě to nevyšlo a najednou jsem byla na konci.
Je zvláštní, jak člověk rychle zapomene, jaký byl sám v jedenácti, v patnácti letech, ale autorka to za mě zvládla připomenout skvěle. Co bylo děsivé, bylo to, že mi došlo, že mé sestře je teď stejně jako Františce. Hodně jsem se zamýšlela. Třeba i nad tím, jak je lehké někým manipulovat. Hlavně jak ovladatelné děti mohou být, zranitelné, nevinné, neznalé, a proto je třeba je chránit. Nemusí vědět, co už je špatně a co ne. Nad tím, jaké ale dovedou někdy děti na ty druhé děti být. Jak je dospívání těžké. Jak opravdu záleží na výchově, i když vím, že je člověk schopný se spravit a změnit. A že něco přehlížet není řešení.
Bylo mi líto Františky, ale i Sáry, Nely a ostatních. Rodiče Františky, hlavně máma, hrůza. Mirek... Tam ani nemám slov, to je prostě hrůza hrůz. Ale i tohle se děje. Bohužel.
Za mě zajímavá kniha, naposledy jsem na toto téma četla (i viděla) Kdo chytá v síti. Čím dál víc vidím, že knihy opravdu rozšíří obzory a ukáží i realitu, jakou nemusíme vidět nebo znát.
Jsem dítě z disfunkční rodiny, které vyhledávalo náhradní vztahy, a v mnoha aspektech této knihy se poznávám. Touha někam patřit, snaha zavděčit autoritám, čím větší teror, tím větší snaha, důvěra, naivita. Když jsem se dívala na neutěšený svět očima jedenáctileté vypravěčky, zažívala jsem deja vu.
Obsah je těžký a syrový, forma je naopak snadno stravitelná. Minimalistický styl, na první pohled působí jednoduše, ale jsou v něm skryta různá poselství.
Například propast mezi světem dětí a dospělých je zdůrazněna i literárním jazykem; dialogy dětí jsou napsané přímou řečí a působí i vizuálně jako scénář, ale u dospělých přímou řeč nenajdeme.
Myslím, že je důležité, že tato kniha Hany Lehečkové vznikla. Má hodnotu jak literární, tak i osvětovou a umím si představit, že autorce poskytla i autoterapii.
Neni to vubec spatne napsane, naopak, ale ... asi ve tretine sem hooodne premyslela, zda mi to stoji za to docitat. Po tydenni pauze sem se odhodlala a nebylo to hezke pocteni. Kniha, ze kt. mi nebylo fyzicky dobre, bohuzel, ale je to dane tizi hlavniho tematu. Literarne zajimavy styl, ale pribeh otresny, hodne na?? hrane?? nebo uz za ni??
Štítky knihy
zneužívání životopisné, biografické romány divadlo pedofilie psychologické romány autobiografické prvky přátelství z dětství české romány
Autorovy další knížky
| 2021 |  Poupátka |
| 2019 |  Svatá hlava |
| 2018 | Co se děje v Podpostelí? |
| 2020 | Vesmírné putování komety Julie |
Kniha Poupátka je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 954x |
| Čtenářské výzvě | 196x |
| Doporučených | 41x |
| Knihotéce | 233x |
| Chystám se číst | 522x |
| Chci si koupit | 107x |
| dalších seznamech | 9x |
Za mě teda rozhodně zklamání. Z okolí jsem slýchával na knihu a autorku jenom chválu, ale přesto jsem knihu otevíral s čistou hlavou a nevěděl jsem úplně do čeho jdu. Postavy jsou nic moc, slušně napsaný je snad jenom Mirek. Celý text tak divně plyne, děti mluví tak divně, sprostá mluva mi není cizí, ale v tomhle textu byla využívaná na zvláštních místech, kdy se například střídala se spisovnou češtinou. Celá kniha je v podstatě jen o tom, že existuje někdo, kdo sexuálně zneužívá děti. Ano, tak tomu skutečně bohužel je, ale to jsme, předpokládám, všichni věděli. Téma takové závažnosti by se však dalo pojmout daleko lépe a šetrněji. Obálka je krásná, ale vazba příliš tuhá, takže ani to ke čtenářskému zážitku příliš nepomohlo. V knihovně určitě nezůstává.