Promlčení
Jiří Březina
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/256293/mid_promlceni-yzO-256293.jpg
4
562
562
Policista Tomáš Volf série
< 2. díl >
Mladý policista Tomáš Volf narazí při zkoumání promlčených vražd na podivné úmrtí, k němuž došlo v roce 1991 v zastrčené osadě Pasečky u rakouských hranic. Když se k jedné složce s podezřelou smrtí připojí druhá, rozhodne se Tomáš vyzpovídat člověka, který se tehdejšího vyšetřování přímo účastnil: bývalého úředníka ministerstva vnitra Ondřeje Novotného. Prostřednictvím jeho vzpomínek se Tomáš snaží získat informace, které ze spisů záhadně zmizely. Může ale věřit muži, ze kterého se stal politik s nevalnou pověstí? Jakou roli hrají v případu dějiny zapomenutého kraje? A jak hluboko do minulosti se musí Tomáš ponořit, aby odhalil, komu kdysi prošla nikoli jedna, ale dvě vraždy?... celý text
Přidat komentář
Na Šumavě bydlím přes deset let a pocházím ze severočeského Mostu. Své dětství jsem trávil u babičky v Loučné na úpatí Krušných Hor. Sudety jak vyšité. Odmalička jsem rád poslouchal babiččino vyprávění. A tak nějak se do mě (bohužel) vryla i její nechuť ke všemu německému, její strachy a její smutek. Vyhnali jí z domova, zabili jí tátu – prostě klasický válečný příběh z pohraničí té doby. Samozřejmě měla despekt i k ruským vojákům, ale o tom se moc nevyprávělo – byla doba tvrdé normalizace a takovéto věci se dětem neříkaly. Ale když se babička rozpovídala, moc štráchů si nebrala. Nebrala si servítky ani před svou sousedkou – Němkou, která se odsunu vyhnula. Česky uměla tak napůl a častokrát seděla s námi v kuchyni, a s potutelným úsměvem poslouchala babiččino láteření na nacisty. Ohledně odsunu – dnes se říká vyhnání – jsem měl tedy jasno. Bylo to správné. Němci dostali, co si zasloužili. A v následných letech toto téma z mého života zcela zmizelo a vrátilo se znovu až tady, na Šumavě. Vrátilo se vlastně do celé společnosti se snahou toto období našich dějin znovu uchopit a pochopit, se snahou omlouvat se a najít rozhřešení. Ale ono to (dle mého) nejde. Vše se dělo v jistém kontextu a potřeba to stavět do kontextu jiného je lichá. Ale to je asi debata na delší dobu a jistě značně rozporuplná
.
Příběh Promlčení je postaven právě na tomto tématu a mám mírnou tendenci říci, že trochu vykalkulovaně. Ale na druhou stranu – je-li to téma ve společnosti žhavé a citlivé, proč se ho nepokusit zpracovat po svém. Je pouze a jen můj problém, že mi debata okolo toho již trochu leze krkem…
Jinak jsem přesvědčen, že Jiří Březina má ve svém žánru velký potenciál. Zatím to ještě tu a tam skřípe, postavy jsou trochu nevěrohodné a nevyvážené, zejména pokud srovnávám s nedávno přečtenou knihou Dominika Dána (Moucha - shodou okolností také z „devadesátých let“), kde je znalost policejního prostředí zjevná a posouvá vše o „level“ výše. Ale Promlčení se čte bez zádrhelů a celkový dojem je opravdu dobrý.
Bohužel jsem neměl v ruce knihu tištěnou. Koupil jsem elektronickou verzi, a když mi Kindl řekl, že mám za sebou 75% příběhu, měl jsem pocit drobného zklamání – vždyť se to sotva začalo… Možná, že by fyzická kniha tento pocit eliminovala – nevím… Ale nakonec se do knihy vešlo vše, co bylo potřeba, a veškeré čtenářovi potřeby byly ukojeny. Knihou se line „promo linka“ na další příběh tak si na něj počkám, a budu sledovat, kam se tento nový talent české detektivky posune…
Začněme tím pozitivním:
1) Velké uznání si autor zaslouží za odvahu pošťourat se v tak choulostivém (a osudovém) tématu, jakým byl poválečný odsun sudetských Němců (a je jen škoda, že právě tohle třaskavé téma je celým tím zpackaným závěrem knihy deklasováno na úroveň prvoplánového, béčkového melodramatu).
2) Oproti hodně slabému románu Na kopci se Promlčení přece jenom posunulo do vyššího levelu a kniha (až na ten nepovedený závěr) už směřuje odněkud někam a má – právě na rozdíl od prvního románu – už i určitý smysluplný TVAR.
Negativa:
1) V jednom rozhovoru (ke kterému jsem se dostal až PO přečtení románu) se autor bezelstně přiznává k tomu, že v průběhu psaní, když se nacházel někde v polovině knihy, prostě přehodil výhybku a "změnil postavu vraha", neboli "pachatelem udělal někoho jiného, než původně zamýšlel". A mě najednou zpětně docvaklo, že možná právě TOHLE je ten klíčový moment, který zapříčinil, že jsem se (v okamžiku, kdy je v knize "padouch" odhalen) cítil tak nějak oklamán a podveden, jinými slovy: TAKOVÉHLE řešení případu jsem se v té chvíli zdráhal akceptovat. Prostě proto, že vyznívalo moc násilně, šablonovitě a NE-uvěřitelně – a až příliš se chtělo přiblížit k už vyčpělému modelu "vrahem je zahradník" (neboli ta nejméně pravděpodobná figura).
2) Někdy se mi zdá, že autoři, kteří si nejsou dost jisti "silou vlastního příběhu", se na sebe snaží strhnout pozornost nikoli "vylepšením zápletky", ale použitím rozličných stylistických kotrmelců – a v případě Jiřího Březiny se tak stalo měněním způsobu vyprávění.
Osobně nemám nic proti střídání Ich-formy a Er-formy, ale zrovna v případě Promlčení mně tahle manýra hodně vadila – a to ze tří důvodů:
a) posluchač z pasáží psaných Er-formou mi téměř splýval s vypravěčem z Ich-formy (věk, zaměstnání atd.)
b) úseky, odvyprávěné Ich-formou, jsou napsané natolik "knižně, sterilně a literárně korektně", že v žádném případě nelze ani předstírat, že se jedná o přímý záznam vyprávění jednoho z hrdinů (prostě proto, že TAKHLE by to nikdy nikdo nevyprávěl), z čehož plyne, že použití Ich-formy se z tohoto úhlu pohledu jeví jako nadbytečné a zcela bezúčelně tak rozbíjející příběh na neústrojné střípky – podle mne by Er-forma těmhle pasážím slušela daleko více.
c) Korunu celému tomuhle přepínání mezi Ich- a Er- dává závěrečná "zpověď", kde dochází ke zcela nesmyslné paradoxní anomálii, v níž jedna z klíčových postav pomocí jakési "Ich-formy na druhou" (to je taková Ich-forma v Ich-formě) vypráví našemu hrdinovi, co jí kdysi (opět v první osobě) vyprávěl kosi jiný – a to už i na mě bylo silný kafe.
3) Jako flek od hořčice na ženichově kravatě hyzdí celou knihu patetická pasáž o poválečných zvěrstvech v pohraniční vísce. Škoda, zrovna tenhle silný finální motiv si zasloužil zodpovědné a uvážlivé zpracování. Takhle zůstává po přečtení na jazyku hořká pachuť – neboť, bohužel, konec špatný, všechno špatné…
Nebýt toho nedomyšleného, uspěchaného a odbytého závěru (autor v onom výše zmíněném rozhovoru přiznává, že knihu – byv tlačen nakladatelstvím – dopisoval v časovém presu) mohlo se jednat o docela zajímavý literární počin...
Takhle jen 50% - a ještě s odřenýma ušima.
Štítky knihy
Šumava detektivní a krimi romány 90. léta 20. století sudetští Němci Sudety krimi vysídlení Němců české krimi Češi a Němci české detektivky
Promlčení
Skvělé, opravdu povedená česká detektivka, jedna z mála, které mě za několik let opravdu chytly a oslovily. Přestože autor sám přiznává, že postavu vraha změnil přímo při psaní, proč ostatně ne? I samotná Agatha Christie začínala příběhy psát tak, že měla název, hrubý obrys příběhu, který se ovšem formoval v průběhu samotného psaní. O to víc si cenit fantazie autora, který je schopen vymyslet dvě simultánně probíhající (možná i více) linie a ad hok změnit postavu vraha. Dobře volené je i prostředí. Taje a mysteriózno šumavské scenérie přímo vybízí ke spáchání vraždy. O to zajímavější, že autor zachází do minulosti a používá retrospektivní techniky. Jedním slovem: perfektní!