Osamělost prvočísel

13.03.2018

Další z knih, která mě nutí do představy, že beru hlavní hrdiny do náruče a konejším je. Zápletky nebyly nijak přemrštěné, dovedu si představit, že hlavní hrdinové žijí mezi námi. Brrr...

03.03.2018

Zmrzačení, sebemrzačení, anorexie, šikana, nějaká forma semi-autismu (asi?) a mnoho dalších dráždivě temných věcí. Jen jich možná bylo až tolik, že žádná z nich nedostala svoji šanci na to, být důkladně popsána. Jako když se snaží natlačit do jedněch dveří hodně lidí najednou – zaseknou se a neprojde nikdo.
Problém byl (podle mě) v tom, že konstelace defektů byla u obou hlavních hrdinů (a také jejich okolí – normální člověk tam snad byl jen Alicin manžel) taková, že to činilo v mých očích příběh extrémně nepravděpodobný. To by samo o sobě nevadilo, je mnoho knih, které záměrně pracují s nereálností, ale Giordano není Kafka ani Topol, Giordano se mi snaží podat nevěrohodný příběh jako věrohodný ... a já jsem celou dobu čtení nepřišel na to, čím by mi to mohlo být užitečné.

Samotný literární styl je zajímavý a Giordano má zjevný talent na vytváření dialogů, na zapamatovatelné myšlenky, píše „lehkým perem“ a občas se blýskl něčím opravdu působivým, z čeho mně přeběhl mráz po zádech. Například podobenství s prvočísly je skvěle neotřelé a podobných momentů je víc – řekl bych, že by mnoho vedlejších zápletek mohlo fungovat jako perfektní mikropovídky.
Ale členění do krátkých úseků si vybírá svoji daň. Potřeba mít na konci každé kapitoly nějakou pointu, nějaký výrazný moment, to Giordana nutí k tomu, posílat své dva hrdiny do efektních situací za cenu uvěřitelnosti děje i vnitřní soudržnosti svých postav – nejvíc je to vidět v závěru, kdy se mi Mattiovo chování (let domů a řízení auta) zdálo zcela nelogické.

Když nad románem přemýšlím, tak to, co mi asi vadilo nejvíc bylo, že Giordano vzal důležité téma (život lidí se sníženou kompatibilitou s běžným světem), které si velmi zaslouží poctivé, citlivé a pečlivé vyprávění – a udělal z něj efektní kabinet kuriozit. Čekal jsem Sloního muže a dostal Rain Mana naruby. Je to samozřejmě velmi subjektivní, ale měl jsem pocit, jako by mi bylo slibováno, že půjdu do divadla na hru, která bude umělecky ztvárňovat problémy lidí s pocity odcizení a samoty ... a místo toho viděl cirkusové obludárium.

02.03.2018

Tak tohle je hodně temná kniha, mnohem temnější, než jsem u díla ze současnosti a ze života "obyčejných" lidí čekal. I když, slovo "obyčejných" asi není u Alice a Mattii zrovna na místě. Konec ale podle mě není vůbec otevřený (pozor následuje
--
SPOILER
--
moc jsem hrdinům přál, aby se jejich zpackané životy otočily lepším směrem, ale to, co udělal Mattia, totiž že dal Alici už podruhé košem, chápu jako to nejhorší sebepoškozování, kterého se sám na sobě dopustil. Že tím zadusil plamínek naděje na štěstí pro Alici sice nebylo jeho záměrem, ale očividně Mattia neumí jednat jinak.

20.02.2018

Přízračně zpracovaná metafora magického světa prvočísel jejich překlopením do lidského světa obtížně integrovatelných/neintegrovatelných jedinců do emocionálního, nedokonalého lidského společenství. Lidská prvočísla v románu čelí nejenom nevyhnutelným - prakticky vždy negativním - dopadům svého konání, či spíše nekonání/bytí, ale i dopadům svých rozhodnutí. Efekt motýlích křídel je asi nejpřiléhavější pojmenování kruté osudovosti a dosahu takových rozhodnutí. Giordanova výborně zpracovaná typologie hlavních hrdinů nevybíravě poukazuje na neschopnost či dokonce oboustranný nezájem o vzájemně vyhovující koexistenci většinové společnosti s jakkoli odlišnými individualitami vlastního druhu.

Nečekejte žádnou selanku. Autismus, anorexie, sebepoškozování, vykořeněnost, neschopnost odpuštění, narušená sebedůvěra, vina, nenaplněné tužby aj. Fakt velká spousta nešťastných lidí v příběhu několika lidí. Koho by to mohlo zajímat? Mám za to, že mnohé z nás. Vždyť všichni musíme žít ve většinové společnosti a snad téměř každý z nás si nese životem nějaký svůj menší či větší handicap. Pochopit ty druhé. Pochopit sebe sama. Nebo se o to aspoň snažit. Ne každý má odvahu být jiný, tedy sám sebou. Giordano nenabízí rozhřešení. Odkrývá však to, co na odiv obvykle vystavováno není.

18.02.2018

Nedá sa dať menej ako 5 hviezd. Tento príbeh sa dokáže tak dostať pod kožu, že čitateľ nemá šancu. Teda ja som nemala ;) Nebudem sa tu rozpisovať, nechce sa mi. Jediné čo ma mrzí, je koniec. Odporúčam :)

10.02.2018

Jak já jsem jim přála šťastný konec...jen trošku lásky a štěstí. Smutná knížka, která stoprocentně stojí za přečtení.

Tahle prvočísla mě bavila daleko víc než kdysi na gymplu...:-) Jojo, sama znám ty okamžiky, kdy se musíte rozhodnout. A nejde mi to dodnes. V tom je moje slabost. Taková "vážka".
Dokonce znám i ten pocit, kdy víte přesně, co máte udělat. Ať už zvednout telefon, usmát se,napsat, promluvit, obejmout, ale ...Nejde to...
Velmi čtivá, dobře napsaná kniha, jen je potřeba mít asi dobrou náladu nebo být neutrální...? Rozhodně si ji ještě někdy přečtu, ale nejdřív ji někam schovám, pořád to bolí.

"Alice se usmála, ale dál se dívala na toho kluka s ovázanou rukou. Ve způsobu, jakým skláněl hlavu, bylo něco, co v ní vzbuzovalo chuť jít až k němu, zvednout mu bradu a říct mu, koukni se na mě, tady jsem."

15.01.2018

Moc se mi líbilo, jak je knížka napsaná. Některé obraty byly výborné a líbilo se mi i to, že nechává prostor pro fantazii. Vyznění pro mě nebylo přehnaně negativní, spíš - takový je prostě život - a aktéři se s ním prali celkem statečně.

14.01.2018

Kniha o promarněných příležitostech, špatných volbách a o dvou mladých lidech, kteří k sobě nedokáží najít cestu i když jsou pro sebe skoro předurčení. Dobře napsané, jen nevím proč měl autor tu potřebu naše hrdiny tak mrzačit a stigmatizovat? Situace, kdy víme co máme udělat nebo říct, jak se rozhodnout a stejně zvolíme špatnou možnost se stávají dnes a denně i mezi obyčejnými lidmi. Tedy doufám, pokud by tomu tak bylo jen u mě a ne u vás, napište mi a já o tom napíšu knihu. Zrovna dneska jsem stejně jako hrdinka knihy řešil ucpaný záchod. Věděl jsem, že situace je kritická a bylo by lepší použít zvon, ale stejně jsem zkusil ještě jednou spláchnout. Každopádně přečíst si tuhle knihu rozhodně nebyla špatná volba.

12.11.2017

Minimalistický styl (možná až příliš) a stejným způsobem, v podstatě načrtnuté postavy, ve kterých se odráží snad všechny problémy mladé generace. (Není to trochu moc na jeden příběh?) Ale opět i tyto problémy jsou v knížce tak nějak pouze oznámeny, nijak dál nerozvinuty a nedopovězeny. Chování hlavních postav, a hlavně jejich okolí, je podle mého názoru až nereálné, navíc mi přijde, že se tak nějak sebelítostivě utápějí ve svých problémech, místo aby je nějakým způsobem řešily. Je to samozřejmě možná tak, že jim ta samota, odcizení a vlastně až skoro trápení vyhovuje, ale v knize to spíš vyznívá tak, že je to tak dáno a že to nemá řešení. V knížce jsem nenašla nic pozitivního, žádnou naději a ani náznak cesty a když si tak představím, jak mladý člověk, třeba s nějakým handicapem či depresí nebo jen zrovna v situaci, kdy si neví rady sám se sebou, si tuto novelu přečte, určitě mu to nepomůže, spíše naopak. Stále přemýšlím o tom, proč vlastně autor ten příběh takto napsal, nevím. Jedině snad, že by to bylo myšleno jako varování ..., ale nejsem si jistá.
Je to smutné, depresivní a bezvýchodné, a to od dobré literatury neočekávám.

11.10.2017

Knihu řadím ve svém žebříčku mezi ty nejlepší a to jednak pro nevyumělkovanost a naprostou uvěřitelnost příběhu, pro přesnost vykreslení vnitřního světa postav a taky pro mistrovské užití jazyka, který je v autorově podání tak dokonalý až čtenář odmítá uvěřit, že čte literární prvotinu. Styl psaní mi připomíná mého oblíbeného autora Iana McEwana a proto řadím Paola Giordana taktéž mězi mé oblíbené spisovatele. Vše je podpořeno vynikajícím překladem.
Někdy je pět hvězdiček příliš málo a v takovém případě si zařazuji knihu do seznamu knih, které bych si chtěl znovu přečíst, přesto že nevím jestli se mi to někdy povede, protože krásných knih je tak moc a času tak málo... Tahle kniha tam bezesporu patří.

21.09.2017

Super knížka a musím si znovu říct ,že právě těch pár sekund rozhoduje celý život . Jak ale obelstít tyto okamžiky rozhodnutí ,tak abychom se rozhodli ,jak máme ? Super knížka za mě 100%

02.09.2017

Nechápu, proč jsem se této knize tak dlouho vyhýbala s představou, že jde o nějakou klasiku typu Austen nebo Brontë (což moc nečtu). Vtáhla mě od prvních stránek. Ten smutek, prázdnota, vysoké zdi mezi lidmi, neschopnost říct a udělat to, co je správné, a - samozřejmě - nekonečná osamělost čiší z celého příběhu, až mně bylo za hlavní hrdiny občas zoufale. Teď by to chtělo Forrest Gumpa nebo něco podobného, abych tu nádhernou smutnotu vyrovnala.

19.08.2017

Jedna z těch knih, které jsem nedokázala odložit. A zase jeden z těch životních příběhů, které ukazují, jak důležité je, nebát se otevřít pusu a svěřit se s tím, co člověka trápí. Ukazuje, jak bychom spolu měli mluvit, komunikovat, protože ten druhý neumí přečíst naše myšlenky (i když s některými se to tak občas zdá).
Dva lidé, kteří mezi sebou měli unikátní pouto. Dva lidé, kteří mrhali svým štěstím, protože měli pocit, že si ho nezaslouží. Dva lidé, kteří nebyli schopni si říct o pomoc, přestože si dokonce fyzicky ubližovali. Kdyby jen byli schopni alespoň spolu otevřeně mluvit, mohli být šťastnější. Ale oni nebyli. Nechtěli. Zahnali každou šanci na štěstí, i když ji měli přímo před nosem.
Krásná kniha. Taková, která vás nutí se nad tím vším zamyslet a která může, pokud to člověk dovolí, něčemu naučit. A takové mne baví asi nejvíc.

23.07.2017

Knížka, která je plná bolesti, smutku a osamělosti. Přesto může právě osamělým a zraněným lidem přinést naději. Tihle dva životní ztroskotanci se minuli, přesto si v nejkritičtějších momentech byli oporou. Měli by ji číst všichni, kteří by snad trochu ztráceli naději, sami sebe, smysl života... Nikdy v tom nejste sami.

29.06.2017

Tahle knížka vám neudělá dobře. Je prosáklá odcizením, smutkem a samotou až do morku vazby. Ale stojí zato si ji přečíst.

12.06.2017

Čím to, že i při třetím čtení (v průběhu osmi let!) se mi tahle ponurá kniha líbila? Čiší z ní smutek a tíha života. Přes všechny prohry oba hrdinové, kteří v sobě komplikovaně nesou svou osobní tragédii z dětství a zároveň své duševní i tělesné handicapy, svůj osamělý život jaksi (ač těžce) zvládají. Je mi jich líto, zároveň jsou mi svou lidskostí sympatičtí. Giordanovi se podařilo namíchat ve své prvotině skutečně neobvyklou směs pocitů.

29.05.2017

Komentář jsem chtěla dopsat až poté, co shlédnu i film, který byl podle této knížky natočen... Jenomže jsem se k tomu ještě nedostala a tak raději píši hned, než už úplně vše zapomenu... Ač se tento příběh odehrává spíše na té smutnější vlně, líbil se mi... A když to vezmu i z toho matematického pohledu, tak jsem do poslední chvíle věřila a doufala, že se jednou trajektorie Alice a Mattia přeci jen protnou... Celý příběh o vzájemném míjení mi hodně připomněl knížku Jeden den od D. Nichollse a také Norské dřevo od H. Murakamiho... To je jen dovětek pro ty čtenáře, kteří chtějí i nadále pokračovat na té depresivnější vlně... Já jsem rozhodně musela odlehčit...

26.05.2017

Moc pěkná kniha. Z počátku mi připadala šíleně temná a depresivní, ale jak jsem se postupně sžil s hrdiny, tak ke konci mi to už mi to ani moc temné nepřišlo. Padal na mne jen smutek. Moc zajímavý pohled do osamělých duší. V dnešní době FB to může být docela aktuální téma. Taky mne zaujala ta myšlenka, která se úplně nabízí, že nedělat nic a uzavírat se do sebe, může být velmi destruktivní i pro okolí.