Klub nenapravitelných optimistů
Jean-Michel Guenassia
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151661/klub-nenapravitelnych-optimistu-151661.jpg
5
889
218
Bohatý, mnohovrstevnatý román dosáhl ve Francii prodeje přes 400 tisíc kusů, obdržel nadšené kritiky i několik literárních cen - např. Prix Goncourt des Lycéens 2010. Píše se rok 1959 a dvanáctiletý Michel Marini prožívá první krizi v rodině. Rodiče se nemohou na ničem shodnout a bratr Franck přes jejich odpor narukuje do války v Alžírsku. Michelovým jediným útočištěm se stávají knihy a utajený šachový klub ve čtvrti Montparnasse, kde se scházejí uprchlíci z východního bloku a vyprávějí si jen stěží uvěřitelné osobní příběhy. Během několika let přichází Michel o přítelkyni i o iluze a předčasně dospívá, přesto se však stává právoplatným členem šachového klubu a jedním z nemnoha nenapravitelných optimistů.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno:
2012
,
Argo
Originální název:
Le Club des incorrigibles optimistes , 2009
více info...
Přidat komentář
Jsem nadšená, ač objemné, četlo se samo, stylem mi to připomínalo Knihu o Baltimorských. Velké množství jmen vyžaduje čtenářovu pozornost, odměnou je však vrstvité vyprávění o dospívání jednoho mladíka, zasazené do pařížských 50./60. let, protkané střípky osudů skupinky uprchlíků z různých zemí. Velmi hutné a obohacující, moc se mi to líbilo a ještě teď, už několik týdnů po dočtení, cítím lehkou nostalgii. Jednoznačně doporučuji! Od autora si rozhodně ještě něco přečtu.
Knihu jsem si vybrala na základě recenzí tady na Databázi, ale to nadšení všech úplně nesdílím . Začátkem jsem se hrozně prokousávala, ale od půlky knihy se to četlo líp, takže na 4 hvězdy.
Rozsah vyděsí příležitostné čtenáře... ale! Tolik navzájem se prolínajících lidských osudů by si klidně zasloužilo ještě 100 stran. Velmi zajímavý pohled na totalitní režim z pohledu emigrantů. A ještě se k tomu nádherně čte. Doporučuji.
Moc se mi líbily příběhy všech členů Klubu. Jediný, který mi vadil, byl ten Michalův. Bohužel je mu věnována velká část knihy. Proto nemůžu dát víc než 3*
Krásná kniha, čtení jsem si opravdu užívala. Ráda se k ní vrátím. Určitě doporučuji si ji přečíst.
Nejsem fandou knih nad 400 stránek, pařížská atmosféra v době alžírské války mne nezajímá a bývám alergický na příběhy vyprávěné v ich formě "předčasně neuvěřitelně vyspělým harantem". Přesto jsem si vyprávění předčasně vyspělého Michela Mariniho o šestistech stranách z Paříže přelomu padesátých a šedesátých let přečetl s velkou chutí a vřele doporučuji všem váhajícím.
Možná jsem měla díky hodnocení přílišná očekávání, ale ačkoliv mám tento typ knih velmi ráda, tato mne vůbec nevtáhla, absolutně se mi nedostala pod kůži.
Jedna z nemnoha knih, ke kterým se budu pravidelně a moc ráda vracet. Autora jsem neznala, příběh jsem neznala a k této audioknize jsem se dostala jenom proto, že ráda střídám žánry a ráda také poznávám nové autory a díla. A tato kniha, tento poklad byl mojí odměnou. V knize jsou dvě dějové linky, které se nakonec propojí. V té první, která mě z počátku bavila o něco víc, sledujeme osudy dospívajícího chlapce Michela, který miluje knihy a fotografování. Osudy lidí se kterými se Michael na své životní pouti setkává, jsou takové malé dějové odbočky a téměř ve všech případech, zůstávají otevřené. To je trošku škoda, protože každá z nich je nesmírně zajímavá. V této knize totiž nenajdete ani kousek hluchého, nudného místa. Druhá dějová linka nás postupně seznámí se členy šachového klubu, který se jmenuje: Klub nenapravitelných optimistů. Tento klub je tvořen skupinou emigrantů a my máme možnost postupně sledovat osudy všech jejich hlavních členů. To co dělá tento román tak výjimečným, je způsob vyprávění. Je to tak přirozené, že jsem měla pocit, že jsem součástí příběhu. Strašně ráda, bych si poslechla nějakou další knihu od tohoto autora, ale bohužel, jiná kniha zatím není načtená. Audioknihu čte pan Marek Holý a přispěl k celkovému zážitku z poslechu této zcela výjimečné knihy.
Tohle je zkrátka kniha s velkým K. Četla jsem ji po pár letech již podruhé a naordinovala jsem si ji jako povinnou četbu v tomto "podivném" čase koronavirovém. Snad proto, že jsem ji i poprvé přečetla jedním dechem, protože mě doslova pohltila. A stalo se tak i podruhé.
Příběh ruských emigrantů, resp. ruské inteligence, na počátku 60. let v Paříži na pozadí Alžírského konfliktu. Vyprávěné 12-ti letým (na konci příběhu již 16-ti letým) chlapcem, předčasně vyspělým. Ano, občas mi přišlo, že se Michael choval na kluka velmi dospěle, ale možná to bylo dáno dobou a společností, ve které se nacházel. Kluk, který má přátele mezi muži o několik desítek let starších a nesoucích si s sebou velké břímě z jejich minulých životů. Moc se mi líbilo členění knihy do částí, kdy postupně odhalujeme příběhy jednotlivých hrdinů. Každý z nich byl jiný a každý měl jiný důvod, proč odejít ze SSSR a začít svůj život ve Francii.
Konec knihy je neuvěřitelný, ale pravdivý. Když jsem dočítala posledních 50 stran této objemné knihy, slova se mi před očima měnila na film... napínavý, ale přitom tak skutečný a uvěřitelný. Musela to být hrozná doba, 50. léta v ČSSR byla poznamenána ponurou atmosférou, udavačstvím, strachem. A co teprve v Rusku! To musela být opravdu hrůza. Národ Dostojevského, Gogola a jiných velikánů pohlcen naprostým potlačením lidské důstojnosti. Člověk tam neznamená nic.
A tak jsem si v hlavě říkala, že ač teď čelíme pandemické krizi a situace kolem nás není vůbec veselá, máme vlastně štěstí. Známe nepřítele. A ten nepřítel je pro celý svět společný. Můžeme proti němu bojovat, i když velmi omezeně. Můžeme ho pojmenovat. Ale v době stalinismu byl nepřítel mnohdy nejasný. Mohl to být kdokoli, soused, přítel, kolega... nikdy si nikdo nemohl být jistý, z jaké strany přijde útok. Hranice zavřené. Lidé uzavření do sebe. To musela být opravdu hrůza.
V knize je spousta krásných komentářů a dialogů, týkajících se literatury.
Tak alespoň jedna ukázka, kterou jsem si založila: str. 255
" V četbě je cosi iracionálního. Člověk okamžitě uhodne, jestli se mu to bude líbit, nebo ne, ještě dřív, než si knihu přečte. Očichá ji, ohmatá, říká si, jestli stojí za to trávit v její společnosti čas. Je to neviditelná alchymie znaků na stránce, které se nám vtisknou do mozku. Kniha je živoucí bytost."
No, není to krásné? Klub nenepravitelných optimistů patří rozhodně mezi vrcholná díla tohoto francouzského autora a rozhodně stojí za to si ji přečíst a proniknout tak do její atmosféry.
Svět očima malého klučiny. A je to zajímavý pohled! Svět emigrantů, scházejících se v jednom klubu u partičky šachu, musí být pro dětskou duši fascinující. Těžká břemena, jenž si členové klubu vláčejí s sebou, nesnadný život v emigraci. Panoptikum různých figurek a osudů. Autorovi se podařio napsat výjimečný příběh, s výjimečnými postavami.
Velmi zajímavý příběh spletený ze zdánlivě nesouvisejících dějových vláken, která se v strhujícím závěru pevně protnou. Tato kniha popisuje osudy uprchlíků z různých koutů komunistického bloku a jejich nelehký život v emigraci v Paříži. "Na stejné lodi" se zde ocitají emigranti, kteří utekli před hrůzami komunismu padesátých let a přisluhovači komunistického režimu, které sežrala jejich revoluce.
Nádhera. Čtivě napsané, zábavné i poučné. Jen škoda těch pár dějových linií, co vyšuměly do ztracena.
Kniha Vás seznámí s několika emigranty, kteří začínají úplně od začátku a nesou si těžká břemena z minulosti. Navíc je vše z pohledu mladého kluka, který to nemá v životě také jednoduché. Tato kniha byla skvělá!
Zajímavá kniha, k níž je dobré znát některá historická fakta. Předchozí kniha stejného autora (Vysněný život Ernesta G.), kterou jsem četla, se mi líbila ale o něco více.
Igor, důležitá postava románu, vysvětluje zákaz vzpomínek pronášených nahlas, ze kterého se stala zásada Klubu nenapravitelných optimistů: "Mluvit o minulosti člověka rozesmutní."
Proto jsem přistoupila na autorovu hru s pojetím hlavní postavy a vypravěče Michela. On má výsadní postavení, je vyvolený být jediným příjemcem zvláštních a tragických příběhů členů klubu, které nám tlumočí. Je to zároveň malé sobecké dítě, rytíř ve vztahu k dívce, neuvěřitelně sečtělý intelektuál, schopný hlubokých debat o knihách, rovnocenný partner svých dospělých přátel v klubu,… Občas proloží svůj proud vyprávění pohledem dospělého Michela, ve kterém naznačí, že pokud jsme na chvíli podlehli iluzi, že něco dobře dopadne, zřejmě se to zvrtne. A to je také to, co knížce vyčítám: nenašla jsem, možná záměrně (a paradoxně vzhledem k titulu) humor a nadhled. Dost také naznačuje pojetí optimismu, opět z Igorových úst: "Já jsem taky optimista. To nejhorší máme před sebou. Radujme se z toho, co máme teď." (Ještě jedna věc: asi jsem v hodnocení přísná, ale ženy v Michelově životě by z něho udělaly neurotika: despotická matka, náladová a nevyrovnaná Cecile a iracionální Camille. Mužské postavy jsem si oblíbila v naprosté většině, přes jejich morální poklesky, ženské – brr, ani jednu.)
Jedna z knih tak dovedně napsaných, že jsem byla nadšená vyšším počtem stránek.
Příběh se rozjíždí pomalu, ale o to silnější na konci je. Už dlouho jsem nečetla něco takového. Něco tak lehce napsaného, ale přitom obrovsky silného. Občas je k neuvěření, že to je psáno z pohledu 12 letého chlapce, ale čert to vem, protože se jedná o příběh, u kterého už teď vím, že v mém srdci zůstane dlouho. Příběh chlapce, co to v období svého dospívání nemá jednoduché, několik blízkých přátel ho opustí, rozpadne se mu rodina a on se dostává do šachového klubu, který tvoří uprchlíci z východního bloku nesoucí si v sobě své životní prohry, ale i tak si nadále ponechávají svůj optimismus a touhu žít.
Nádherně vyprávěný příběh, byla radost to číst. Ani jsem neměl pocit, že by kniha byla příliš dlouhá, ani jsem nenašel dějové linky, které by nebyly kompatibilní se zbytkem románu. Problém jsem měl s věrohodností, to ano, jak už o tom psala ve svém výstižném komentáři InaPražáková. Ale také jsem se rozhodl to přijmout jako „románovou realitu“; stejně jako nevyčítám Josephu Hellerovi, že by se mu všichni jeho blázniví vojáci na jednu Pianosu nemohli vlézt, nehodlám ani vytýkat Gueanassiovi, že jeho malý Michel si až příliš snadno získává důvěru a pozornost dospělých postav a vede s nimi rozhovory způsobem neúměrným svému věku.
Ze dvou vrstev knihy byl pro mě zajímavější Michelův bildungsromán. Zvlášť dobře popsán byl jeho vztah k rodičům i ten strašně složitý boj, který ještě nedospělá osobnost musí svádět se světem, který mu zasazuje jednu ránu za druhou. Tady se autorův talent projevuje nejvíc: Michelovo nevyhnutelné tápání, narážení do reality a bolestivé vyrovnávání se s odchody blízkých je popsáno bez emočních zkratek, citlivě, ale srozumitelně.
Východoevropští emigranti mi připomněli svět Williama Saroyana – jeho svérázné, hlučné a hrdě nekompatibilní Armény. A taky trochu osádku Améliina Café des 2 Moulins, abych zůstal v Paříži. Výpověď o nich, o utečencích z komunismu, neměla tu sílu, jako Souostroví Gulag nebo Tma o polednách, jistě i proto, že se zde míří na trochu jiný segment publika – ale já jsem ocenil, že Gueanassia dokáže toto pro nás tak důležité téma odvyprávět s opravdu velkým pochopením, citem, a bez přehnaného zkreslení.
Tahle kniha pro mě byla něco jako ráj. Ten typ knihy která vás tak pohltí,že zapomenete na všechno dokud ji nedočtete.
Šachové partie a silné charaktery.
Štítky knihy
20. století Francie šachy francouzská literatura psychologické romány studená válka uprchlíci emigrace optimismus oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Klub nenapravitelných optimistů |
| 2016 |  Nezmar |
| 2015 | Stoprocentní riziko |
| 2014 | Vysněný život Ernesta G. |
| 2022 | Zaslíbené země |
Kniha Klub nenapravitelných optimistů je v
| Právě čtených | 29x |
| Přečtených | 1 131x |
| Čtenářské výzvě | 192x |
| Doporučených | 163x |
| Knihotéce | 380x |
| Chystám se číst | 1 116x |
| Chci si koupit | 184x |
| dalších seznamech | 13x |
Líbilo. Moc. Ale chápu, že pro někoho je téma nezajímavé. Já jsem litovala, že už je konec, chtěla bych znát další osudy Cécile, Francka i Leonida. Život v Rusku byl a zřejmě stále je jedna velká neznámá.
"Člověk nemá spřádat sny a považovat iluze za realitu"
Na tom něco bude:-)