Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473407/bmid_norske-drevo-ASM-473407.png
4
4568
4568
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však neunikne směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky v roce 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 - Noruwei no mori , 1987
více info...
Přidat komentář
vlastně se mi to nestává, ale nedočetla jsem... když jsem si uvědomila, že se do otevření knihy nutím, tak jsem se rozhodla nechat to být. Prostě mi to nesedlo a nechápu, co se na tom ostatním tak líbí.
I once had a girl
Or should I say she once had me?
Po mnoha letech se dostávám k něčemu výjimečnému. Těžko se to popisuje, nicméně Norské dřevo je jistým způsobem absolutní zjevení z nebes, které je psychologické, což by mohla být překážka jako to bylo například u Lolity, ale ono to vůbec tak není. Murakami mi totiž začíná sedět svým stylem psaní a osudy jeho postav mě berou za srdce s každým odstavcem a taky do mé duše zařezávají masochistickým potěšením rány, kdy autor nám ubližuje tím, co napsal, ale těší nás jak to napsal. Protože je melancholický génius. Trochu mě navíc překvapuje, že si vzal na paškál sexuální scény, dost explicitně navíc, přičemž ty bývají v literatuře mnohdy tabu. A kupodivu to zde lidem nevadí. Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl.
Ide naozaj o zaujímavé dielo. Páčil sa mi autorov spôsob písania aj napriek tomu, že sa jedná o naozaj veľmi melancholický príbeh. Našla som si aj pár pasáží, ktoré mi prišli úsmevné a vniesli do deja trochu života. Na môj vkus však ide o veľmi ťažký a desivý príbeh plný tragédií. Nehanbím sa priznať, že som pri čítaní uronila obrovské more sĺz.
Po přečtení mám tedy velmi smíšené pocity.. bylo to divný, úžasný, zvrácený a přitom reálný. Za mě super.
Nedokážu popsat jestli je kniha úžasná nebo propadák, nemůžu se rozhodnout. Četla se krásně, ale některé pasáže jsem musela přelouskat víckrát. Asi si přečtu i jiné knihy od tohoto autora.
Vůbec jsem netušil do čeho jdu a možná i proto jsem byl v (pozitivním) šoku. Možná je to i tím, že jsem se s Tóruem v dost věcech dokázal ztotožnit - ani já nepotřebuji ke štěstí uznání ostatních a i mně je vlastně celkem jedno, co si o mně myslí ostatní. Samozřejmě, ne ve všem se s ním shodnu - ale i díky této shodě se mi kniha četla úplně sama. Mělo to silný a smutný příběh, bylo to velice uvěřitelné a postavy dokázaly vzít za srdce. Rozhodně to není moje poslední kniha od Murakamiho, jehož styl psaní mi dokonale sednul a opravdu mě zaujal.
"Je to šílené!" odpověděl mi na otázku, jak by knihu stručně charakterizoval, jeden můj maturant. Z určitého úhlu pohledu se to tak možná může někomu jevit. Nemohu s tímto výrokem s čistým svědomím úplně souhlasit, ale ani úplně nesouhlasit.
Podotýkám, že jsem tuto knihu četla znovu asi po sedmi letech od prvního přečtení. A i když ani poprvé jsem neměla s přijetím protagonistů problém, teď se čtení násobilo novými (nejen) čtenářskými zkušenostmi.
Ačkoli si kniha zakládá na tom, jak je nejaponská (tedy postrádá tradiční formalismus v jazyce i odkazy na japonský kulturní kontext), za což je mezinárodně ceněna, mně ze všeho nejvíc připomíná typický japonský obrázek: pár velmi umných kontur černou tuší a akvarelově rozpité kolorování, jež dodá jemně melancholickou náladu. Právě tahle imprese dodává románu to "něco navíc", čím uchvátí a co čtenáře smiřuje i s tragickými konci některých postav.
Stejně jako v Na západní frontě klid je tu hrdina mezi 17 a 20 lety, který dozrává pod vlivem extrémních událostí. Zatímco se ale Paul potýká s vnější tragédií (válkou), Tóru čelí osobním tragédiím svých nejbližších přátel, kterým se snaží (marně) pomoct. Průvodcem je mu pocit osamění a marnosti kontrastující s jeho schopností být smysluplně sám se sebou.
Právě tahle osobní hrdinova rovina mě tentokrát oslovila víc než dějové linky. Také jsem si vypsala nezvyklé množství citátů. Zde jen několik na ukázku:
"Samotu nemá nikdo rád. Člověk se ale náramně snadno zklame."
"Nějak jsem totiž cítil, že brát si věci příliš k srdci neznamená nutně, že je chápeme správně."
"Sedával jsem tam, pozoroval paprsky světla, jak se chvějí ve ztichlém prostoru, a pokoušel jsem se pochopit sám sebe. Co vlastně chci? A co vlastně ostatní chtějí po mně? Na nic jsem nepřicházel."
K této knize mě zase zavedla čtenářská výzva. Nevěděla jsem co čekat, ale řekla jsem si...proc ne. Knihu japonského autora jsem nikdy nečetla. Vlastně nevim celkem nic o jejich kultuře. No ale nebylo to zase takové šlápnutí vedle. Kniha je napsána takovým tim příjemným způsobem občas jsem si připadala uprostred děje Salingerova Kdo chytá v žitě. Togu se setkává s různými postavami které jsou k němu až neuvěřitelně upřímné. Je vždy uprostred děje ale jakoby nezúčastněný. Opět jsem si z knihy vzala i nějaké ty moudra. Ačkoliv jsem nasla spoustu kladů nebyla jsem oslněna nějakým zvláštním způsobem takže za mě takový vyšší průměr
Pro mě dost těžká kniha, přijde mi, že všichni, kdo se v knize mihnou mají deprese nebo sebevražedné sklony nebo obojí dohromady. Ale je to na druhou stranu zajímavý náhled na jinou kulturu.
Achjo, tak tohle byl pro mě obrovský krok vedle. Knížku jsem četla v rámci Čtenářské výzvy a rozhodovala jsem se mezi touto a Příběh služebnice. Tahle měla o dost vyšší hodnocení (a méně stránek). A celých 7 dní, co jsem se trápila s touhle knihou, jsem litovala, že jsem nesáhla po Příběhu. Příběh je totiž to, co tahle kniha postrádá. Otáčela jsem stránku po stránce a očekávala, kdy se konečně něco stane, nějaký zvrat, něco, co by mě konečně vtáhlo do děje. Hmm, tak nic. Bezduché tlachání v podstatě o ničem, až moc sebevražd na relativně tenkou knihu, prostě nuda. A já se ptám, jak to, že je tahle knížka tak opěvovaná a má tak vysoké hodnocení? Je tady něco, co mi uniká, nějaké prozření, které by mě donutilo dát víc než jednu hvězdu? Protože jediné nutkání, co jsem zatím měla, bylo mrsknout čtečkou o zeď a nikdy se k téhle knize nevracet. Ale na to moc miluju svoji čtečku a nesnáším rozečtený/nedočtený knihy. Takže zkráceně: za mě velký špatný a od autora už nikdy nic číst nebudu.
Tápaní kolem maturity, Jak nastartovat život, Kudy vede cesta do života? - tak nějak by se dal nazvat tento román. Autor si zvolil za téma mladickou nerozvážnost, tápání, hledání způsobu, jak dál se životem po dospívání a co bude po studiu. Autor se narodil v roce 1949 - jako já - a je ovlivněn událostmi kolem roku 1968, který byl ve znamení celosvětových studentských bouří - u nás navíc okupace. Dokonale popsal psychicky narušené jedince té doby - co se životem - a i se spoustou sebevražd. Snaží se popsat pocity, odhodlání jak nejasným situacím čelit a jak je překonat a rozhodnout se, jak dál žít. Domnívám se, že se mu podařilo vyjádřit pocity naší generace té doby.
Moje první setkání s japonskou literaturou. Na jedné straně samý sex a alkohol, na druhé krásný citlivý příběh čisté lásky. Hodnotím kladně, ale celkový dojem mi kazí velký počet sebevražd mladých lidí.
Nebýt čtenářské výzvy, knihu si v životě nepřečtu. Bral jsem ji jako takové nejmenší zlo, předpokládal jsem těžší čtení a složitý děj. Příběh je smutný a musel jsem si dělat často přestávky. Ale vlastně se mi to celé líbilo, i když sám nedokážu přesně říct, co.
Přečteno v rámci Čtenářské výzvy a bohužel, toto není nic pro mě, docela jsem se s knihou trápila.
Moje první knížka od autora (a určitě ne poslední). Objevena v rámci čtenářské výzvy. Rozhodně to není oddychovka, nutí člověka hodně přemýšlet. Úžasná psychologická sonda do života mladých lidí žijících na konci šedesátých let v Tokiu, všudypřítomný smutek, deprese a smrt, nevázaný sex. Velmi citlivé detailní vykreslení prožívaných emocí.
"Mysli si, že je život krabice sušenek. V krabici se sušenkama je spousta druhů sušenek a ty máš některý z nich rád a některý ne. A když sníš nejdřív ty, co ti chutnaj, zbydou ti nakonec jen ty nedobrý. Myslím, že se těm nedobrejm nedá vyhnout, takže když skousneš nejdřív je, zůstanou ti pak už jen ty lepší. A život je něco jako taková veliká krabice sušenek."
Poutavý příběh skutečného dospívání jednoho mladého muže na mě působil jako baladická studie o osamění, singl životě a depresích. Díky tomu autor vykresluje v podstatě všechny hrdiny jako lidské ostrovy. Ačkoliv píše o docela mladých lidech, nikdo z nich nemá větší rodinné zázemí, jejich rodiče jsou mrtví, umírají případně jakoby nebyli. A to je vlastně jediná výhrada, kterou bych ke knize našla. Ale téma je to náročné, doporučuji číst jen v dobré náladě.
(SPOILER)
Po knize jsem sáhla v rámci tématu CV 22, kdy mi tento autor přišel jako "nejmenší zlo". Takže jsem od knihy neměla žádné neočekávání.
Výsledek žádné terno, vychvalujíci do nebe to nebylo. Propadák také ne.
Nicméně některé části příběhu, nejsou moc rozvinuty, některé zase moc vysvětleny. Z rádoby hodného "vychvalovaného" kluka, je ve skutečnosti docela dost zm**, který se musí dostat do každé, i když vlastně tvrdí, že to tak není. Autorova snaha vyřešit problém v 'milostnem trojúhelníku' úmrtím jedné z hlavní postav mi přišla spíše jako východisko, nevím, jak problém vyřešit, tak ji nechám zabít... Konec uspěchaný.
Já a knihy od Murakamiho jsme společně jaksi prokletí. Nikdy jsem žádnou jeho knihu nedokázala dočíst, i když se mi líbily. Nevím, čím to bylo. Každopádně u Norského dřeva se mi dočíst povedlo, i když byly mezi čtením pauzy.
Je to zcela neobyčejně neobyčejný příběh. V této knize je život sám. Naoko mi připomínala mě samotnou, doufám, že jednou nedopadnu jako ona. Tóru byl sympaťák, moc toho nenamlel, ale prožil co se dalo. Dílo je to velmi emotivní, ale konec mě maličko zklamal. Na to, jak bylo celé vyprávění popsané doposud, mi konec přišel strohý. Bylo to prostě málo. Ale jinak bych ráda navštívila místo, kde se léčila Naoko.
Díky Dk jsem poznala tohoto autora. Töru Watanabe nás vzpomínkami vtáhne do svého rodného Japonska, přiblíží japonskou kulturu, zvyky, jídlo,zábavu v 60tých létech minulého století. Popisuje život studentů na koleji, hodně zábavy a hlavně sexu. Ale to přece k mládí patří, hledají se ve všech směrech. Tóru nás postupně seznamuje se svými přáteli. Pro mě Japonci vždy usměvaví, ale za fasádou je vždy jen člověk z masa a kostí, se svou radostí a bolestí. Líbí se mi, s jakou citlivostí jsou zde postavy v knize rozpitvávány úplně do hloubky, jak vzhledově, tak i emočně.
Vždy jsem si říkala, že člověk si život nedal, tak by si ho neměl dobrovolně vzít,. Opravdové sebevrahy neodsuzuji, nelituji a v určitém bodu obdivuji, že najdou tu odvahu ukončit pro ně neslučitelnost bytí s jejich životem. Nevidíme do hloubky jejich duše, jejich vnitřní bolest, nevyváženost, zoufalství, pocit strachu, beznaděje, apod. Tato krutá realita života je velmi citlivě popisována v této nádherné knize.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura romantika vysoká škola
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
AUDIOKNIHA: Musím říct, že z téhle knihy jsem zpočátku měla smíšené pocity. Působilo to jako průměrná romance plná spousty zbytečné vaty. Ale jak příběh pokračoval a klonil se k závěru, docházela mi ta neuvěřitelná hloubka emocí - žalu, lásky, rozervanosti. Snahy žít vlastní život i zůstat věrný a stálý bod v životě někoho jiného. Viděla jsem lásku se zrodit i umírat. A ta vata, poklidné bezvýznamné chvilky, jako by zdůraznily pozdější emoce a prožitky. Totálně mě to dostalo. K tomu si připočtěte pro Evropana zajímavé poznatky o japonské kultuře - jídlo, nemocnice, pornokina... - a máte z toho výjimečnou knihu. Plný počet nedám jen proto, že ona excelentnost vám dojde až dost pozdě, dlouho kniha působí obyčejně, nevýrazně a nedivila bych se, pokud by to s ní někdo vzdal... a to je škoda. Za mě to rozhodně nedělejte. Stojí za to. (A málem bych zapomněla vyzdvihnout audiointerprety - díky nim jsem měla skoro pocit, že nečtu knížku, ale někoho šmíruju při rozhovoru - obzvláště v choulostivých částech. Super práce!)