Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473407/bmid_norske-drevo-ASM-473407.png
4
4559
4559
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však neunikne směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky v roce 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 - Noruwei no mori , 1987
více info...
Přidat komentář
Něco takového jsem ještě nečetla. Postavy byly tak zvláštní, děj pro mě místy nezajímavý a jindy zase velmi a tak nějak na závěr ve mně zůstal smutek.
Nevím, co jsem čekala když jsem vzala knihu do ruky, ale tohle to rozhodně nebylo. Opravdu nečekaně mě příběh vzal za srdce a evokoval ve mně zvláštní stesk.
Udělala jsem ale tu chybu a vzala jsem si knihu (samozřejmě netušíc, o čem je), na svůj vlastní pobyt v nemocnici, a trošku to se mnou zamávalo.
Dechberoucí.
Jako Beatles dobrý. Ale tak nějak v nich tohle nevidím. Možná kvůli tomu že nejsem Japonec. Takže mi to celé tak nějak nesedí. Jako obecně u Marakamiho to podle mě vnější a neodpovídající užívání západních symbolů.
Norské dřevo má relativně minimum děje. Příběh se nese v takovém zvláštním melancholickém duchu. Některé popisy od autora mi přišly příliš strohé. Kniha nenadchla ale ani neurazila. Zkrátka to bylo celkem příjemné, ale ne až tak oddychové, jak by se mohlo zdát. Postavy to nemají jednoduché, potýkají se složitostmi života mladých lidí a musí se vyrovnávat se ztrátami svých blízkých. Žádná z postav mi nebyla příliš blízká a jejich počínání jsem mnohdy moc nerozuměla, ale dojem z knihy si odnáším dobrý.
Tak konečně se tahle kniha ke mě dostala. Neskutečně mi tehdy sedla do nálady a četla se skoro sama. Bavil mě příběh, postavy (Midori!), popisy míst a pocitů, ten místy lehce cynický humor. Snad jen ten závěr byl takový... asi typicky Murakamiovský? Ale to mi nezkalí dojem z celé knihy.
Když pominete jména a názvy, tak kniha mi nepřipadá ničím typicky japonská , myslím, že by se mohla odehrávat kdekoli v tehdejším (vyspělém) světě - možná i proto je tak populární.
Ježiši, tohle byl fakt přešlap. ČV cos mi to udělala? Nakonec teda dočteno, držela mě nad vodou zvídavost...Nakonec musím uznat, že něco na tom jablku je, ale vlastně nevím, co přesně.
Čekala jsem hodně, avšak když jsem knihu dočetla, honilo se mi v hlavě spousta negativních emocí. Musela jsem tu "naštvanost" pak vychodit na procházce. Opravdu mi to nesedlo.
Přečteno díky čtenářské výzvě. Je to zvlášťni kniha, děj je velmi jednoduchý, tak nějak pomalu plyne, čtenář má pocit, že se toho moc neděje, ale přitom se čte tak hezky a po přečtení mi zůstala ležet v hlavě... Příběh jako takový působí tak smutně.
Kedysi dávno som začal čosi od Murakamiho čítať, ale nebavilo ma to. Mám podozrenie, že je trochu grafoman, u ktorého prevyšuje kvantita nad kvalitou. Dal som mu však ešte šancu a začítal sa do tejto jeho oslavovanej knihy. No nezvládol som to. Nórske drevo je strašne zdĺhavá nuda s dialógmi, ktoré na mňa občas pôsobili ako z telenovely. Autor ani nemá nijak špecificky vycibrený štýl, príde mi to ako taká nekonečná slohová práca s nezaujímavými postavami. Neviem, čím tento text svet tak ohromil, mňa teda vôbec...
„Devatenáct a dvacet let, to je moc důležité období ve vytváření charakteru, a pokud si v ten čas přivodíš nějaké pokřivení, potáhne se s tebou dál.“
Zpočátku jsem se domníval, že jsem se zásadně spletl ve výběru čtiva, jakkoliv jsem samozřejmě knihu zvolil záměrně, přesto jsem dal knize šanci a nakonec nemohu říct, že bych byl nějak zklamán, spíš naopak, byť to rozhodně bylo vykročení z „komfortní zóny“. Prvotní impuls – přečíst si něco od japonského autora – byl splněn, i když jsem si zpočátku říkal, že jsem měl zvolit něco víc Japonsky tradičního. Příběh je podivný, pomalý, reálie jsou krajně nejaponské. Text je však krásný a psaný čtivým stylem, některé věty vyloženě hladí na duši. Přes svou pomalost není nudný, vlastně se nikde nezadrhne. K protagonistovi si lze vybudovat vztah a sympatie. Hlavní téma psychického onemocnění a depresí je zřejmé a není třeba k němu nic dodávat. A jakkoliv je můj komentář spíš neutrální, těch pět hvězd dávám právě hlavně za nosnou myšlenku. Některé autorovi další knihy mám v hledáčku, přesto, otázka, zda si od něj ještě někdy něco přečtu, zůstává prozatím nezodpovězena.
No tuto knihu jsem musela trochu vydýchat. Na rovinu jsem vůbec nevěděla do čeho jdu.
Kniha je moc dobře psaná, líbila se mi. Jen byla pro mě velmi překvapivá a nečekaná.
Konečně jsem se dostala k téhle snad už klasice. Výjimečný styl psaní, poetika střídána okamžiky naprostého smutku a depresí. Hrozně mě mrzí, že jsem tu knihu nečetla o něco dřív, podle mě pro dvacátníky musí být naprosto přelomová. Skvěle zachycené reálie Japonska. Doporučuji, nalákala mě na další autorova díla. Jestli si chcete navodit obdobný feel, fakt si pusťte Norwegian Wood od Beatles.
„Jediní normální jsme tady totiž my,“ řekla Reiko. „A víš proč? Protože my o sobě víme, že jsme blázni.“
Krásný, ale smutný příběh. Možná by se dalo říci, že tahle kniha se vyrovná pojmu deprese. Příběh jde zlehka a pomalu, ale není to rozhodně oddechové čtení, postavy se zde vynořují a pak zase odcházejí, melancholie přetrvává. Nicméně četla jsem v to době, kdy jsem měla podobné pocity, jako hlavní postavy, tudíž to ve mně mnoho zanechalo. Našla jsem zde spoustu skvělých myšlenek s kterými jsem se ztotožnila. Prostředí jsem si užívala, do Tokya se rozhodně chystám někdy podívat.
Murakamiho styl psaní je prostě jedinečný a opět mě nezklamal. Kniha si rozhodně své čtenáře najde.
úplně jiný žánr, než který běžně čtu. Kniha mi dala nahlédnout do kultury, která je mi naprosto cizí. Ze začátku jsem se nemohla začíst, pak už to šlo samo.
Mám Murakamiho velmi ráda, ovšem tato kniha mě příliš neoslovila. Ano, je to jeho styl, ovšem tady mi to všechno přišlo nějaké zdlouhavé. Tuto knihu zatím hodnotím jako jeho nejslabší dílo (i když velmi oceňované). I tak bylo potřeba se při četbě občas zastavit a zapřemýšlet.
Kniha čtená kvůli výzvě, úplně mimo můj šálek kávy, ale je plná citu, silného příběhu. Pro mě trošku náhled do jiné kultury, kde sebevraždy nejsou až tak vzácné..
Kniha je plná lásky, citu a bolesti, podané autorem tak, že tomu skutečně věříte a prožíváte s nimi. A i přes to v knize nejsou žádné srdceryvné scény, které vám vhrnou slzy do očí, což osobně považuji za velké plus.
tento melancholický druh literatury mě příliš neoslovuje, knihu jsem dočetla se sebezapřením a neodložila ji jen kvůli čtenářské výzvě...
Musím říct, že toto bylo hodně zajímavé čtení... Každý mi dá určitě za pravdu, že se jedná ho hodně náročné čtení z hlediska děje. Tady asi nejde říct, jestli se mi kniha líbila či nelíbila, každopádně jsem ji dočetla a nelituji toho. Určitě v člověku něco zanechá.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura romantika vysoká škola
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Příběh jsem poslouchal v audioknižní verzi. Norské dřevo bylo mé první setkání s Murakamim a bylo to zvláštní setkání. Murakami je zvláštním autorem, kterého jsem si chtěl dlouho přečíst, ale něco mne podvědomě stále odrazovalo. Dle anotace jsem si nebyl jist, co mohu od knihy očekávat. A vlastně sama anotace je více než vypovídající. Hlavním protagonistou Norského dřeva je mladičký Tóru Watanabe žijící život studenta dějin dramatu a zaměstnance. Přestože inkriminovaná léta byla poměrně divoká, je Tóru spíše samotářem žijícím nudný život. Jeho jediným potěšením je výhradně západní literatura a hudba. Není však poustevníkem, samotářem žijícím na okraji. Studentský pokoj sdílí s poněkud podivnou existencí, která dostala přezdívku Extrém. Tóru nemá příliš přátel, dají se spočítat na prstech jedné ruky. S přáteli je to těžké, někdy je nemůžeme snést a lezou nám na nervy, ale tvoří svým způsobem naši identitu. Plachá Naoko, cynický Nagasawa, bláznivá Midori a Kizuki, kterým vše začalo… Tóru je zcela bez příkras solitérem, je nezapadajícím dílkem japonské společnosti.
Stále přemýšlím co mám o Norském dřevu říci. Je to příběh, který jste mohli do jisté míry prožít. Norské dřevo je příběh obyčejného chlapce, emocí a krutosti světa. Norské dřevo je příliš vzdálené všem fikcím, všem snovým světům, byť jsou postaveny na základech našeho světa. Norské dřevo je přesně jako ta písnička, kde vás děvče požádá, ať zůstanete a posadíte se, ale nikde není byť jediná židle, a tak sedíte na koberci, pijete a čekáte na svou šanci, která je nakonec pohřbena ve vaně.
Nyní je ovšem třeba se zaměřit - ne zcela překvapivě - na interprety audioknihy. Filip Čapka, Klára Issová a Jana Stryková jsou skvěle ladící trio. Naoko v podání Kláry Issové je jemná a konejšivá. Excentrickou, nespoutanou Midori naprosto ovládla Jana Stryková. Filipa Čapku ovšem uslyšíme nejen jako Tórua, ale například také jako Nagasawu či Kizuki, a to je jediný suk, který Norskému dřevu nesluší. Přestože je Filip Čapka velice dobrým interpretem, který dokáže proniknout do charakteru, jehož hlasem je v uchu čtenáře, jsem si jist, že především Reiko by si zasloužila vlastního interpreta. Mezi jednotlivými kapitolami zaznívají útržky Norwegian Wood od The Beatles, které jsou velice osvěžující a zpříjemňují poslech.