Nesmrtelnost
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/899/bmid_nesmrtelnost-0mW-899.jpg
4
1264
143
Nesmrtelnost nejúplněji z celého dosavadního Kunderova díla ztělesňuje román jako hravý nápad, který se rozvíjí před čtenářovýma očima, a přitom strhuje do hry autorův skvělý intelekt i silnou obraznost, takže hravá poloha je kontrapunktována osudovými tématy lásky a předstírání, pravdy a lži, složitosti života a smrti.
Přidat komentář
Kdyz jsem pred 30-ti lety cetl knihu poprvé, tak jsem byl unesen. Kniha plna zajimavych uvah, svezich prvku (prolinani spisovatelova 'realneho' sveta se svetem jeho romanovych postav, ... ) . Dnes jsem knihu znovu doposlouchal (coz muze byt jednim z kamene urazu) a jsem castecne zklamany. Roman je stale z velke casti zajimavy a inovativni. Ale z mnoha stranek jsem ja citil samoucelnost a ukecanost. Taky jsem byl iritovany absolutizací uvah (to, co pisu ma abolutni platnost), atd. Snizuju z 5* na 3.5
Nesnesitelná těsnost bytí.
Kundera vytváří vesmír úvah a literárních postav, který se zdá být z našeho vesmíru přesně odpozorovaný, zanalyzovaný a pojmenovaný, ale pro mě je to vesmír plochý. Dvoudimenzionální. Postavy jako by měly zbytkovou intuici, že je jim určeno stát zpříma, ale tento postoj už se do jejich reality - kde jen dva směry jsou nezávislé, jen šířka a délka skutečná - nevejde. Tušení výšky promítají do svých plochoživotů, jak jen každý svede. Zabrat co nejvíce místa, napnout se maximálně v určité oboru/směru, vytvořit obrazec esteticky dokonalý či unikavý a nedefinovatelný, nebo se naopak minimalizovat.
Uprostřed všech těch nadějí a strachů spjatých se sebeobrazem "přišla" ke mně myšlenka na ženu, jejíž tvář se stala ikonickou a jméno příslovečným (Kundera by napsal "stala se ikonická a její jméno příslovečné", nad čímž se mi kroutí vnitřnosti). Provázela mě čtením až na poslední stranu a její bytost pro mě byla jakýmsi QED zářícím nad smutnou pošetilostí této knihy. Shodou okolností se také jmenovala Agnes, stejně jako nejzajímavější hrdinka Nesmrtelnosti. Ale všichni ji známe jako Matku Terezu.
Hravý pozorovatel (konstruktér) světa. Kunderův styl psaní je moje krevní skupina.
Nepřestává mě fascinovat schopnost Milana Kundery začlenit do jednoho příběhu tolik myšlenek, tolik otázek, na které neexistují jednoznačné odpovědi, a přesto to všechno do sebe zapadá a dává to smysl. Doporučuji!
"Všechno je propracováno, promyšleno, procítěno, nic není ponecháno náhodě, ale ta obrovská dokonalost nás přesahuje, přesahuje kapacitu naší paměti, naši schopnost soustředění, takže i posluchač nejfanatičtěji pozorný nepojme z té symfonie víc než jednu setinu a to určitě tu, na které Mahlerovi nejméně záleželo, " píše Kundera na straně 327. A jen o pár řádků dále: "Neupírám těm symfoniím jejich dokonalost. Popírám jen důležitost té dokonalosti. Ty arciskvostné symfonie nejsou než katedrály neužitečného." A tak dále. Tento autor dokáže na stránkách svého románu předjímat i mou čistě osobní reakci, v celé její ironičnosti a zároveň bezradnosti. Neboť četbu si užívám, a to jak příběhovou část, která nabídne pár překvapení, tím i akceleraci napětí, tak esejistickou, která se odráží od několika goethovských historek a je chytrá, tak chytrá... Ale tu a tam mám pocit, že autor nabízí stenografický záznam svých myšlenek na to či ono téma, dokonce velmi přitažlivě podaný sokratovsko-směšnoláskovou dialogickou formou, ale moje myšlení neprovokuje, protože mozek se usnesl sám se sebou, že autor je příliš brilantní a o tolik dál než já, že plodí obdiv v čistě emocionální podobě, nikoli racionální úvahu. Což je mimochodem asi důvod, proč Bettina Goetha provokovala láskou, nikoli dotazy na jeho názory...
Četla jsem ji asi v sedmnácti, ale mám pocit, že až časem budu schopna pobrat plný potenciál této knihy... jednou se k ní ale plánuji vrátit :)
Ta provázanost...ta je jedinečná :)
Hodnotím o jednu hvězdičku méně, poněvadž mě jiné tituly od autora oslovily více.
Vynikající i na druhý pokus (poslech). Těžce intelektuální a přitom neodolatelně zábavné. Kundera je genius.
Krásné :-)) pro mě dojemně krásné. Nečekala jsem takovou radost a překvapení, že někdo může tak skvostně chápat život. Když jsem se k některému textu vrátila znovu, pochopila jsem ho ještě líp, našla jsem tam to, co mi napoprvé uniklo, krása. A pořád si myslím, že tam toho je ještě hodně, co se ke mně nedostalo :-))
poslouchám na Vltavě .... neumím posoudit, jestli to má či nemá filosofickou hloubku, ale poslouchá se mi to příjemně.
Vyňato z komentářů:
Pseudofilosofie.
Pseudointelektuální pornografie a postmoderní podbízivost.
Hra se čtenářem - tu brilantní postřeh, onde násilná konstrukce.
Text se z něho valí jako voda z děravého sudu.
Příběh žádný, jen popsat jak postavy existenciálně trpí.
Autorova onanie nad sebou samým.
Kundera je rozumbrada. Moc se zbožňuje a je to cítit na sto honů.
Demonstrace naolejovaného superega.
Odpad to není, ale jedna hvězda je příliš.
Poslouchám Četbu na pokračování na Vltavě a chvílemi se u ní neskutečně nudím. Chvílemi si říkám "to dáš" a pak zase "toto nemám zapotřebí ani u loupání brambor". Pak probleskne myšlenka - pomněnka - která se zdá pěkná. Potom celkem smysluplný odstavec, který však je na druhý poslech pouze poloviční pravdou, byť se jako pravda tváří.
Utápím se v nechuti a nevím zda během dalších 12 dnů, kdy je četba k dispozici, dokážu poslechnout soustředěně alespoň část.
Nejvíc mi pomohla a největší můj palec si zaslouží dedliipf.
Autora považuji za vnitřně velice rozporuplného člověka. Ostatně nedávno o něm řekla pěkně režisérka Agnieszka Holland: "Bojuje se sebou, se světem a charakterem ve své hlavě a ve svém srdci pořád. Přála bych mu hodně radosti."
A pro mě je to na jeho knihách velmi znát.
Jeho studený až bezcitný SVĚT ROZUMU, IRONIE A SKEPSE je tomu mému na hony vzdálen . . . .
Bohudík.
Na druhé straně velmi chápu i oslavné komentáře na Kunderovy příběhy. Vše je to o srovnání s jinou kvalitou a skutečnou moudrostí a pravdivou filosofií. Není všechno zlato co se třpytí.
Už dlouho pro mě nebylo tak bolestivé přečíst nějakých 350 stran jako právě u Nesmrtelnosti. První část byla ještě snesitelná, ale od druhé části jsem se ke čtení musela nutit a za normálních okolností bych knihu odložila nedočtenou. V tomto případě jsem se ovšem přemohla. Autorovi se skutečně podařilo napsat román, který nelze převyprávět, nedokážu ho nijak uchopit a nevím ani jak hodnotit. Odpad si to sice nezaslouží, ale jedna hvězda je zase z mého pohledu příliš. Byla to moje první kniha od Kundery a na dlouho dobu i poslední. Kdo ví, třeba mi čas ukáže, že jsem se v hodnocení mýlila.
Jedna hvězda za nápad, tedy za hlavní dějovou linku Agnes. Myšlenka dobrá, i když si teď ani nejsme jistá, zda hlavní myšlenka byla naplněna. Jsou to jen samé úvahy, dedukce možná i indukce, která jsem pak i velmi často přeskakovala. Myslím si, že je tam dokonce spousty myšlenek a nápadů, ale nikdy nejsou dotažené. Přišlo mi, že autor má problém udržet myšlenku, naopak se vždy pustil do nějaké další.
"Pokud žijeme s lidmi, nejsme než to, za co nás lidé považují... Copak existuje láska myslitelná bez toho, že úzkostně sledujeme náš obraz v mysli milovaného? Ve chvíli, kdy se už nezajímáme, jak nás vidí ten, koho milujeme, znamená to, že ho nemilujeme."
"Samota: sladká nepřítomnost pohledů."
"Cena náhody se rovná míře její nepravděpodobnosti..."
"...protože jenom to je pro mě skutečný život: žít v myšlenkách toho druhého. Jinak jsem zaživa mrtvá."
Filosofický román, který proplétá několik příběhů, osudů. Postavy jsou zde často protikladné, pochybující, silně prožívající (zejména ženy). Dozvíte se také něco o velké obdivovatelce Goetha Bettině von Arnim.
Kundera ve mně probouzí otázky - co je čas? Existujeme jen skrze druhé? Jaký je náš (sebe)obraz a jaká je skutečnost? Jak ovlivňují zdánlivě banální životní epizody naše životy? Co je to náhoda? Co znamená nesmrtelnost?
Táto kniha mi ležala na poličke asi 12 rokov a mňa k nej niečo pritiahlo až teraz... Mám rada knihy, o ktorých už počas prvého čítania viem, že sa ju oplatí pretráviť znova. A toto tu platí. Autor používa prvky, s ktorými som sa zatiaľ ešte nestretla - mení tempá udalostí, v niektorých kapitolách vystupuje ako jedna z postáv, jeho rozprávanie je prerývané esejistickými vsuvkami, postavy sú rozobraté až na kosť, kapitoly tvoria mozaiku... To všetko v jednej knihe. Oplatí sa venovať jej svoj čas.
Jsem ve zvláštní pozici. Nevím nic o románu, vím jen trochu o próze. Neznám román v postmoderní době a Kunderu čtu poprvé. Takže mi chvíli trvalo pochopit, o co jde.
O co jde není nějaký všeobjímající smysl knihy, který musí každý čtenář do jednoho objevit, aby se ve společnosti mohlo přikývnout to je ono, spíš vytvořit smysl pro sebe - objevit si v sobě, jak ke knize přistupovat. Ale Kunderův Kundera nechce psát román pro děj, ale děj pro román, tak aby se nedal převyprávět (takže co tu o něm teď mohu psát?), a možná proto jsem si polovinu času nebyla jistá, zda čtu úvahy, eseje o autorství, eseje o 20. století a umění, o Evropě, nebo příběh jedné rodiny a drobných epizod, které mění směr jejich života. A pak jsem nerozhodnost povýšila na přístup, protože přesně s tímhle přístupem přede mnou kniha fungovala nejlépe. Epizody přerušovaly jiné epizody, hry se jmény, hry kárání.
Takže co se dá psát o románu, co v jednu chvíli sám říká, že by neměl být převyprávěn? Vytáhnu si z něj pouze to, co chci říct já!
Autorem je Kunderův Kundera - to je jiný Kundera než náš Kundera tisíce kilometrů daleko od České republiky (s čímž se Česká republika stále nesmířila) - možná zažili stejné mládí a dospělost, ale jejich cesty se definitivně rozdělily v roce 1988, kdy Kunderův Kundera za použití Kundery román dopsal a navždy si vlezl do něj. Napořád čeká na plovárně a napořád odchází z bazénu. A to je důležité.
Celou knihou se line úvaha o autorech, nikoli o nesmrtelnosti, ta přichází až s autorstvím. Kundera, nebo Kunderův Kundera, v tuhle chvíli na tom nezáleží, je advokát klidu autorů, jejichž příběhy po smrti přebírají jiné a spravují jejich nesmrtelnost, sám se přitom dopouští toho samého, a na pravdě nezáleží, protože nesmrtelný autor nakonec také umírá, a smrt autora, jak dnes víme, dává moc čtenářovi. Proto si tu já mohu psát, co chci, jen pokud to ve vhodnou chvíli označím spoilerem. A to neudělám, protože o ději vám neříkám ani Ň. Mluvím jen o postavách a jejich charakterech.
Jedinou postavou je tu autor. Tenhle geniální alibismus používám kdykoli se mi zachce, protože jsem čtenář.
Přiznávám, v knize jsou také jména a písmena, takže by mi jiní čtenáři mohli oponovat, že jsou tu i jiné postavy. Ale ty postavy jsou jen v knize uvnitř knihy uvnitř mysli Kunderova Kundery! Kunderův Kundera je nechává pobíhat po všech světech, pozoruje je růst, měnit svůj život, potkávat epizody a náhody, jednou i jedno velké nedorozumění, které mění jejich život, nutí je vysvětlovat své příhody, úplně stejně jako to dělají postavy jiných románů, kde není hlavní postavou autor a román (tuhle postavu jsem záměrně tajila, ale představte si, že autor bojuje v ringu s románem, kdo prohraje a kdo zvítězí, o tom se bude mluvit, o tom se zapomene, a já vám neřeknu, co se stane v té nebo té variantě, protože to sama nevím a napadlo mě to právě teď, jak mi pod prsty utíkají písmena), úplně stejně jako v životě, jehož jste autorem, postavou, epizodou i románem - tak, jako tím jsou všechny postavy Kunderova Kundery i Kundera, stovky kilometrů vzdálený od České republiky, už teď nesmrtelný, sám. Jen je otázkou, jestli je víc nesmrtelný Kunderův Kundera, nebo Kundera, a to je přesně ten soud, který ho čeká. Dobrý spisovatel nenapíše řádku navíc, dobrý spisovatel sepíše i sebe jako spisovatele.
Postmoderní, co?
Co se detailů a stylu týče: pozorovala jsem Kunderu, jak používá Kunderu a nutí ho hloubit se do momentů, protahovat lidské myšlenky a sleduje jejich důsledky, vliv na náladu, smysl pro detail, smysl pro smysly; přesně to, co já neumím a toužím se to naučit; a pomněnka je má nejoblíbenější květina na celém světě (ví každý, komu jsem vyprávěla o svých snech); když popisoval svět, jak jej vnímá Agnes ve vteřinách - pohledy, vůně, zvuky - viděla jsem před sebou filmy Hélène Cattetové a Bruna Forzaniho, a vůbec pro mě byla Nesmrtelnost velmi vizuální, ačkoli zde nebylo dlouhých popisů prostředí (prostředí není ve středu zájmu, jeho místo zaujala gesta).
Ale teď nastává třetí období, chci říct třetí po 1) nevědomosti a 2) čtení. Měsíce, kdy ve mně bude kniha doznívat a já budu přemýšlet, jaká vlastně byla? Byla dobrá? Byla nezapomenutelná? Změnila můj pohled na svět? To ještě nevím. Nikdo by to neměl rozhodovat jen 40 minut po zavření poslední stránky, kde největší postava románu navždy odchází z bazénu.
Pro mě třetí kniha tohoto autora a zatím nejlepší.
Čtení je trochu náročnější, čtenář si na toto dílo musí udělat čas a vychutnat si jej.
Pohltila mě úplně celou. Nutila mě přemýšlet. Autor mi promlouval do duše.
Štítky knihy
česká literatura rozhlasové zpracování filozofické romány
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha Nesmrtelnost je v
| Právě čtených | 44x |
| Přečtených | 1 825x |
| Čtenářské výzvě | 110x |
| Doporučených | 172x |
| Knihotéce | 365x |
| Chystám se číst | 412x |
| Chci si koupit | 82x |
| dalších seznamech | 9x |
Zatím nejlepší Kundera, který se mi dostal do ruky. Nesmrtelnost stojí na nostných tématech a hromadu podmětných myšlenek, které dohromady spájí několik epických rovin. Román je to komplexní, sepjatý a přitom hravý. Svojí esejističností mi připomíná skladbu Trierových filmů (Nymfomanka I a II + Jack Staví Dům), které se mi zdají být esejistickými snímky.
Zprvu se mi zdálo, že Kundera napsal románovou esej a že narativ je jenom takovým nízkých středobodem, na který ale lepí hromady myšlenek. Později mi začalo docházet, že příběh je roztříštěn do několika časoprostorových rovin, aby na nich Kundera mohl prezentovat myšlenku poetické nesmrtelnosti, ke které se postavy různě staví a dosahují jí odlišnými způsoby. Postavy si jsou vzdálené sobě navzájem klidně i desetiletí, ale pojí je společná gesta. Takto je narativ románu propojen jedním z témat. Román je ve své existenciální hravé melancholii poměrně milou záležitostí. Toto setkání s Kunderou bylo velmi příjemné.