Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
V horském sanatoriu se setkají dva hráči se smrtí - krásná, ale nevyléčitelně nemocná Lillian a stárnoucí automobilový závodník Clerfayt. Lillian přes varování všech opouští sanatorium a odjíždí s novým známým do Paříže. Nehodlá promarnit ani vteřinu. Rodící se láska mezi ní a Clerfaytem je bez minulosti a budoucnosti, odměřuje ji čas od závodu k závodu a od jednoho záchvatu nemoci k druhému. Zpočátku nezávazný vztah se začne komplikovat… Přeložila Věra Houbová. Váz., 280 stran, 12,5 x 20 cm... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , Knižní klub , Ikar (ČR)Originální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge , 1961
více info...
Přidat komentář
"Člověk nedělá vždycky, co je správné, synu," řekl. "Dokonce ani když to ví. V tom někdy bývá kouzlo života. Chápeš?" To je přesně to, co se někdy udělat musí. Otočit kormidlem a nabrat úplně jiný směr, protože jinak se člověk stane cestujícm v jednosměrné čurgále, kde se špatně dýchá a dlouho umírá.
Skvěle napsané. I když jsem tak docela nevěřil náhlému zlomu v Clerfaytově chování ke konci knihy. Ale to je, možná, jen má chyba. A je zajímavé sledovat, jak jeden miluje, když druhý ne a naopak, a s láskou druhého mizí láska prvního.
Nádherné čtení. Lillianinu sumarizaci života: "je mi 24, poslední čtyři roky jsem v sanatoriu a před tím byla skoro šest let válka" jen tak nezapomenu.
Krásná četba, od začátku do konce. Posledních 100 stran jsem jen seděla a opravdu málo věcí mě dokázalo od knihy dostat. Konec jsem dočítala se slzami v očích a nemohla jsem uvěřit, co se stalo.
Knihu jsem četla několikrát a vždycky to byl silný zážitek. I když už konec znám. Na podobné téma jsem kdysi viděla film Griffin a Phoenixová (s Peterem Falkem v hlavní roli), ten ve mně vyvolal tytéž pocity. Lillianiny šaty, rozvěšené po místnosti, a poslední vzkaz Phoenixové pro Griffina, to lze jen velmi těžko zapomenout..
Kniha se mi líbila, ale musím říct, že na Remarqua jsem čekala tak nějak víc, děj se mi zdál jasně předvídatelný a do hlavních postav jsem také příliš nepronikla. Občas se v knize objeví zajímavé filozofické myšlenky, ty mě ale nakonec taky začaly spíše nudit častým opakováním a vracením se k přemítání o smrti. Ale nakonec se kniha četla dobře, jen mi nepřišla psaná autorovým klasickým stylem.
Krásně smutná kniha, mám jí přečtenou už asi po desaté a vždycky mě dostane a brečím u ní jako želva
To, ako vie Remarque opísať bežné denné udalosti neobyčajne pôvabne, je jeho najväčšia prednosť.
"Jakže to jednou Clerfayt řekl? Jediná věc, která stojí v životě za to, je moci si vyvolit vlastní smrt, a to proto, že pak smrt nemuže člověka zabít jako krysu, nebo ho zahubit a zadávit, když není připraven. Ona připravena byla. Chvěla se, ale byla připravena....."
Remarque, ako to robíš? Ako je možné, že aj napriek očakávanému dokážeš vždy prekvapiť?
Pdobnosť s Troma kamarátmi je síce veliká, ale v samotnej podstate sa jedná o úplne iný príbeh. Príbeh, ktorým Remarque zas a znova poukazuje na život a na smrť. Na tú tenkú hranicu medzi bytím a nebytím. A práve medzi tou tenkou hranicou sa odohráva náš život. Neistý, nepredvídateľný, ale náš. Remarque vie, a preto nám prostredníctvom každej z jeho kníh pokladá tieto dôležité životné úvahy tak, aby sa čitateľ mohol zamyslieť. On nám vlastne ukazuje to, čo je v živote dôležité a je len na nás, či sa do jeho úvah ponoríme a zhodnotíme vlastné životy, alebo jeho príbehy "uchopíme" len ako spestrenie dlhých večerov.
"Jsme odsouzení k smrti. Ale nejenom my. Ostatní taky! Všichni! Všichni! Jenomže my to víme. Ti ostatní ne."
Pro mě dost atypický Remarkův román,ve své podstatě dosti komorní. Nebojí se ubrat válečný patos,pro něho tak typický. Zúžené a přesto citlivé dialogy,pouze čtyři pět hlavních postav,inu,velmi vkusné a překvapující...
Můj milovaný autor. Není kniha od něj, která by se mi nelíbila. A tahle patří k těm, co mě uchvátila nejvíc.
Nikdy nikdo neví kolik dnů má před sebou a tohle poselství je v tomto krátkém příběhu umocněné krutou ironií osudu, kdy na smrt nemocná dívka přežije svého přítele...
Velmi mě to mrzí, jelikož jsem po chvále na Remarqa měla opravdu velká očekávání a kniha mě zklamala. Ne že by se nečetla rychle a neměla myšlenku, ale neshledala jsem na ní nic fantastického, pro co bych jí chtěla doporučovat dál nebo snad číst znovu. Příběh byl na můj vkus moc předvídatelný a nedokázal mě ničím nadchnout, všudypřítomné filozofování nad životem a smrtí bylo na můj vkus příliš "ukecané" a převážná většina dialogů o ničem. Tohle opravdu není můj šálek čaje...
Tragický příběh, ostatně jak je u Remarqua zvykem. Ve druhé polovině strhující, v některých pasážích je třeba velkého soustředění. Stojí za přečtení.
Pěkný knižní zážitek.... Zatím jsem od Remarqua měla nejraději Tři kamarády, ale tato knížka se tomu velmi přiblížila... I když jsem cca od půlky věděla, jak to asi dopadne, nevadilo mi to...
O hodně lepší, jak Stíny v ráji, kterou jsem četla před touhle, ale jako například k Jiskře života nebo Třem kamarádům se to ani nepřiblížilo.. Téma je podobné jako u Třech kamarádů, ale celkový zážitek je úplně jiný.
Hodnotenie, ktoré uviazlo na polceste... zvláštne. Knihu som prečítal jedným dychom behom dvoch večerov a zároveň bola predvídateľná. Postavy mi boli sympatické a zároveň vzdialené - nestihol som si k nim vypracovať vzťah a ani pochopiť ich životný štýl. Ale malo to isté čaro.
Štítky knihy
láska 20. století Paříž Itálie smrtelné choroby tuberkulóza sanatorium, ozdravovna
Autorovy další knížky
1967 | Na západní frontě klid |
1962 | Tři kamarádi |
1969 | Jiskra života |
2006 | Čas žít, čas umírat |
2005 | Cesta zpátky |
Kniha Nebe nezná vyvolených je v
Právě čtených | 31x |
Přečtených | 3 997x |
Čtenářské výzvě | 292x |
Doporučených | 260x |
Knihotéce | 891x |
Chystám se číst | 472x |
Chci si koupit | 89x |
dalších seznamech | 10x |
Tolik jsem si přála, aby to dobře skončilo! Ale už vím, že to od tohoto spisovatele čekat nemůžu. Nádherné. Je tam spousta myšlenek, které stojí za zaznamenání. Třeba ta - ženy mohou opustit muže, ale nikdy ne své šaty.