Myši Natálie Mooshabrové
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/3695/bmid_mysi-natalie-mooshabrove-wKz-3695.jpg
4
516
114
V řadě Fuksových próz představují Myši Natálie Mooshabrové (1970) první román, v němž spisovatel opustil židovskou tematiku a přesunul se k žánru grotesky a hororu. Nadále vyjadřoval svou existenciální úzkost, tentokrát ale své postavy s podivnými jmény a příběhy posunul do prostředí neskutečného a bizarního. Příběh sledující bezmocnost vůči lidské špatnosti a zlu však opět vyprávěl v každodenních a jakoby současných situacích. Vznikla suverénně vystavěná próza připomínající svou fabulí, napětím a tajuplností řešení kriminálního případu. Sledujeme starou paní Mooshabrovou, zraněnou pocitem ohrožení; marně se snaží čelit i době, jež je rovněž nejistá. Lidé kolem ní, upnutí k banálním radostem a svému trápení, se chovají téměř nevšímavě k hrozivým silám přesahujícím možnosti jejich jednání. Ladislav Fuks zde v mnohém využil postupů absurdní literatury. Z konfliktů člověka a osudu vyplývají kuriózní situace a černá komika – a tentokrát ústí do překvapivé pointy. Paní Mooshabrová, vdova po kočím z pivovaru, pronásledovaná strachem z „myší“, na něž nastražuje pasti, se v závěru představí jako osoba naprosto odlišná a významná, jakkoli stejně končí tragicky. V prvním svém hororovém příběhu Ladislav Fuks zaujal zejména sugestivním líčením z reality vymknutého světa, zvláštních postav a vyprávěním jejich nemilosrdných příběhů, v nichž pak pokračoval i příštím Příběhem kriminálního rady.... celý text
Přidat komentář
V utopicko-alegorickém románu Myši Natálie Mooshabrové autor vypráví příběh nešťastné matky zlých dětí, která se ze soucitu k ostatním rodičům málem stává vražedkyní cizích dětí, ale ve skutečnosti je někým zcela jiným, než se jeví svému okolí i sama sobě.
Poslouchala jsem
Opravdu dost ujetá kniha, které nechybí podivně mrazivá atmosféra, spád, ani vtip.
Výborná četba v podání bezkonkurenčního Jiřího Ornesta na ČRo Vltava.
Zde v komentářích jsem se dočetla, ze je to prosté jak evangelium. A protože evangelium nemam načtené, tak jsem se pustila do Myší..
Nemůžu přidělit hvězdy, nemůžu napsat, ze se mi to líbilo, ale nemůžu ani napsat, ze se mi to nelíbilo.
Hodně zvláštní, nezařaditelné, špatně uchopitelné dílo. Obsah i forma
evokuje osobitou atmosféru. To je asi jediné, co jsem sama poznala. Pokud má kniha další tajemství, a předpokládám ze ano, tak pro mě zůstanou navždy zapovězená.
Četla jsem kdysi, teď jsem si poslechla na Českém Rozhlase. Miluju, jak je to bizarní, miluju repetitivnost, paní domovnici i Péči a celý kolorit téhle knihy. V něčem mi připomíná babičku a dětství v socialismu. Šunka, salát, chlebíčky, limonáda…
Posloucháno na Českém rozhlase Vltava. Skvěle přečteno Jiřím Ornestem a vůbec nic jsem o příběhu ani o autorovi nevěděla....
Černá hororová groteska o věcech malých, velkých i těch posledních - podtitulek, který mě zaujal, tak jsem začala poslouchat.
Ze začátku se mi příběh zdál chvílemi hodně divný až šílený. Postavy nesympatické s divnymi jmény. Ale konec hustý. A ještě víc paf jsem byla až když jsem si přečetla celou anotaci a okolnosti okolo vzniku knihy na webu Českého rozhlasu. A dnes se nám na půdě také chytla do pasti malá myška .....
Audiokniha - četba s hvězdičkou na ČRo Vltava.
Začala jsem poslouchat, aniž bych věděla cokoli o autorovi či okolnostech vzniku této knihy. Již po pár kapitolách mně děj knihy, příběh i postavy v něm přišly natolik bizarní, že mě začal pronásledovat pocit, že autor musel být buď blázen, nebo člověk s až přehnaně bujnou fantazií. Doposud vůbec nevím, kam bych knihu žánrově zařadila. Závěr hodně příhodný, napadaly mě paralely s událostmi roku 1989, jenže teprve po doposlouchání všech kapitol jsem si přečetla celou anotaci uvedenou k této knize na webu Českého rozhlasu, a pak mi teda opravdu spadla brada, když jsem se dozvěděla období a okolnosti vzniku této knihy. Zajímavé. Pokud se rozhodnete si knihu z archívu ČRo vyslechnout, určitě si tam přečtěte i celé povídání k ní.
Tak to byl velmi silný zážitek - poslouchala jsem na radiu VLTAVA ve výborném podání Jiřího Ornesta a ještě teď mě mrazí. Příběh je zasazený do světa připomínajícího první republiku a vypráví o obyčejné, chudé, staré paní, která má velice zlé děti a neustále je jimi ponižována a využívána. Sama se přitom stará o ostatní, snaží se všem nezištně pomáhat a vycházet vstříc. V průběhu vyprávění vznikají absurdní až bizarní situace, které spolu zdánlivě nesouvisí. Vše do sebe zapadne vyústěním tohoto velmi sugestivního příběhu. Kniha je o bezmocnosti proti lidské špatnosti, zkaženosti, nespravedlnosti a zlu, které umí páchat snad jenom člověk.
Nikdy jsem od tohoto autora nic nečetla, takže jsem neměla tušení, co čekat. Po přečtení předmluvy jsem si říkala, jestli to na mě nebude moc...po sebevraždě chlapce od Fáberů jsem měla dost strach, že i hlavní hrdinka bude příkladem onoho rozkladu rodinných hodnot, o kterém se autor v předmluvě zmiňoval, ale nakonec to tak nebylo. Vlastně celou dobu jsem se o ni bála a celou dobu nechápala...chování jejích dětí, chování jednotlivých matek, chování domovnice....no a na posledních pár stranách to do sebe zapadlo a já teprve pochopila tu hrůzu, na pozadí které se tyhle zdánlivě drobné a malé příběhy odehrávaly.
Ach jo, už zase… Zatímco se moji oblíbení čtenáři rozplývají nad vysoce hodnocenou klasikou, Metla zmateně přemýšlí, zda v její hlavě dochází k nedotáčivosti koleček, nebo nějaká ta kolečka úplně chybí. „Myši Natálie Mooshabrové“ mě nejen nenadchly, ony mě vyloženě štvaly (eufemismus, jinak bych musela být sprostá).
Zaslechla jsem snad poznámku o házení perel sviním a otázku, proč se trápím s četbou, která mě rozčiluje? Odpověď je jednoduchá: čekala jsem, kdy dojdu prozření a budu se moct připojit ke chvalozpěvům.
Ano, kniha má velmi znepokojivou atmosféru, to je největší plus. Přihodím nějaké to protitotalitní poselství. A teď budu usilovně hledat důvod k udělení třetí hvězdy, ať nejsem za naprostého ignoranta. Takže… ehm… hmmm… no nic, přejdu k mínusům.
Všichni se chovají divně až absurdně, mluví divně až absurdně, rozhovory jsou téměř neustále slovo od slova opakovány, stejně jako popisy zjevu, oblečení či duševního stavu. Vymazat duplicitní pasáže, zbyla by z románu nepříliš rozsáhlá povídka. Umělecký záměr, chápu, ovšem vlivem nadužívání extrémně otravný.
Finální odhalení mě nepřekvapilo, zavětřila jsem hned při první zmínce o té osobě s neznámým osudem. Nebudu si však hrát na chytrou, v lecčems jsem marně pátrala po smyslu a netuším, kolik symbolů jsem nerozšifrovala, případně zcela přehlédla.
Nechci být pokrytec předstírající alespoň trochu vytříbený vkus, tu třetí hvězdu prostě nedám. Fakt nemůžu, pardon. Zápletka neuchvátila, styl přímo iritoval, s panem Fuksem jsme si nesedli. Dám mu ještě jednu šanci. 40-45%
Temný román od našeho předního autora je zasazen do státu ovládaného totalitním vůdcem. Autor po kapičkách rozvíjí děj a vykresluje postavy svým stylem - a jakoby omylem omílá hlavní hrdinka svůj celoživotní příběh. A na pozadí jejího příběhu je vyobrazen život občanů - tolik podobnému osudu lidí jako v díle "1984" autora Orwella.
Moje první kniha Ladislava Fukse - a musím říct, že jsem ráda, že jsem se k ní sérií náhod dostala. Vzhledem k tomu, že jsem od něj zatím nic nečetla, tak to byl pro mě docela "náraz", ale jednak jsem si ho čtenářsky užila, jednak mě vedl v mnoha směrech i k zamyšlení - a tak by to u dobrých beletristických knih mělo být.
Příběh odehrávající se ve zvláštním čase (některé reálie odpovídají cca první republice, ale na druhou stranu lidé běžně létají na dlouhé pobyty na Měsíc) na zvláštním místě (ve velkém městě mezi nejchudším a nejotlučenějším činžákem, velkými náměstími se sochami předsedy a královskými paláci) se spoustou detailů, které se opakují v různých obměnách (paní Mooshabrová třese svojí černou taškou, paní Mooshabrové se chvěje pápěří na klobouku,…), se spoustou slovních hříček (např. rozinky – hrozniky) a velkou dávkou tajemna.
Kniha mi mnohými svými rysy připomínala Orwellovo 1984, které však v 70. letech, kdy tato kniha u nás vyšla, u nás bylo zakázané. Jak mohla tato kniha vyjít v 70. letech? Snad jen díky zasazení „mimo prostor a čas“. Ve srovnání s Orwellovou knihou je ale v Myších Natálie Mooshabrové podstatně více úvah o víře postav – a to nejen o víře samotné Natálie, ale i dalších postav. Takto například uvažuje paní Mooshabrová při úpravě „svých“ hrobů:
"Otřela lucernu na světlo věčné, místečko v ní, kam se dává olej nebo svíčka, a pak pohlédla na anděla. Jeho peruť, která byla již dost dlouho naražená, stále ještě držela, ale paní Mooshabrová měla dojem, že jak postupuje čas, drží míň a míň a asi brzy spadne vůbec. „Co bych pak asi dělala?“ řekla si s pohledem na peruť, „musila bych jít na hřbitovní správu. Poslali by sem správkaře či kameníka…“ paní Mooshabrová kývla hlavou a vzdychla… „ten anděl tu jistě do konce světa, jak je hrob zaplacen, nevydrží, do toho posledního soudu, zmrtvýchvstání. Jestli ovšem,“ napadlo ji a opatrně čistila andělskou peruť, „jestli ovšem vůbec nějaký poslední soud a zmrtvýchvstání je. Poslední soud snad ano,“ řekla si, „ten snad být musí, ale zmrtvýchvstání…?“ Paní Mooshabrová dočistila anděla, vzala jiný hadřík a začala čistit nápisy na hrobce. I ony byly zlaté a dost zašlé a paní Mooshabrová věděla, že když je vyčistí, budou se lesknout jako na hrobě šťastné matky Cancerové. Čistila nápis „Rodina školního rady barona de Schubauera“ a čistila nápis „Školní rada Joachim baron de Schubauer, nar. 1854, zemř. 1914“ a čistila pod ním tu dlouhou řadu jmen a číslic, „Mathurin, Anna, Leopold, Rosalie“. Když byla hotova, nápis prokoukl a také se leskl a blyštil skoro jako nový. „Copak asi ten neposlušný vzdorovitý synek pana velkokupce, kde na státní svátek nastoupím,“ vzpomněla si paní Mooshabrová znovu, „copak by mu asi řekl tento školní rada, kdyby ještě žil. Asi by se zhrozil jako jeho otec velkokupec, možná že ještě víc.“ Paní Mooshabrová potřásla hlavou a schovala košťátko a hadříky do tašky. A ještě jednou pohlédla na hrob a na andělovu peruť a šla dál. Teď už skutečně k Terezii Bekenmoschtové."
Nečekal jsem nic a dostal jsem opravdu mnoho. Musím říct, že letos se mi celkem daří číst knihy, které nabízejí opravdu mnoho podnětů. Myši – na to jak krátká kniha je – jich opravdu nabízejí mnoho. Jedná se o knihu pro Fukse zdá se typickou. Stejně jako například Spalovač mrtvol, je kniha z formálního hlediska detailně propočítaná. Fuks rád opakuje a opakuje precizně. Mnoho lidem jistě může tato repetetivnost vadit, ale ve skutečnosti je to upřímně dost přirozené. Konec konců, uvědomte si, kolikrát v týdnu jste schopni říct, či udělat opravdu identickou věc. Fuks touto metodou dociluje neuvěřitelného napětí, zdůrazňuje motivy a mate čtenáře. Zároveň však ještě posiluje onen pocit způsobující husí kůži. Opakující se dialogy mohou člověku až připomínat absurdní drama.
Celá novela se nese v atmosféře antiutopického světa, který je nepříjemný, až groteskní. Tato grotesknost je způsobena i výše zmíněným opakováním. Nelze ovšem říci, že by se jednalo o fantasy, či sci-fi, jak je kniha občas označována. Označení fantasy je tu prostě zaměňováno za antiutopii a není obhajitelné, myslím, nijak. Sci-fi je pochopitelnější a opravdu, lidé osidlující měsíc působí dosti sci-fi dojmem, ale tento prvek v knize nenese významnější roli a vlastně by mohl bát opomenut. Nemluvě o tom, že se technologický pokrok kniha nesnaží nijak komentovat, rozebírat, či vysvětlovat.
Zvláštní ladění antiutopického světa, který snoubí prvky pokroku, i degradace, je posilováno všudypřítomnou lží. Čtenář je obelháván a klamán od samého začátku, až do úplného konce. Jmenování konkrétních případů by znamenalo silné vyzrazení děje, čehož se tu nechci dopustit, ale lež je tam opravdu všude a tak, ač třeba rozuzlení zápletky je jasné velice rychle, čtenář stále zažije mnohá překvapení.
To bylo takové obecné shrnutí, nyní bych si dovolil zmínit některé méně obecné prvky knihy. Jednak je zajímavé, že ač se scény neustále opakují (ať už hovoříme o práci u Péče, o návštěvě dětí, či policie), nezůstávají stejné. V knize se vše násobí. Dva konkrétní případy. Cvičený Rekviem je zmíněn, myslím, čtyřikrát. Pokaždé se konstrukce scény opakuje, ale něco se mění. Množství účastníků. Začínáme, myslím, na třech stovkách a končíme na třech tisících. Stejně tak životopis předsedy Albína Rappelschlunda. Prvně se o něm dozvídáme velice kuse podané informace od maldého Fabera, ke konci knihy nám již Oberon vyvrací veškeré spekulace a velice konkrétně podává fakta. Toto násobení motivů silně podtrhává některé drobnosti a opět, jak jsem již jednou zmiňoval, také některé maskuje.
Další poznatek se týká stereotypních představ. Myši je zcela převracejí. Zmíním dva případy, které jsou velice do očí bijící. Většinou jsme zvyklí vnímat domácí, či správce v nepříliš pozitivním světle. Jsou to ti, kteří zvyšují nájemné, kteří vyhazují z domů, jsou to ti zlí pedanti, kteří si na vás kdoví proč zasednou. Nu, správcová zde je vlastně asi nejpříjemnější postavou, se kterou se Natálie Mooshabrová dostává do kontaktu. Druhý případ je policie, která u Natálie vyzvídá a obecně působí dosti jako STB (a ak jsme ostatně naučeni tajnou policii vnímat) a nakonec policie hraje vlastně velice kladnou úlohu. Konec konců, je úlevou, když se ve dveřích octne policie nikoliv děti a ten podivný Černý pes!
Závěrečná poznámka a pak končím. V knize jeden z hráčů na lesní roh říká, „Copak policii neplatí stát? Copak nemá sloužit státu? Musí sloužit státu stejně jako vojska, od toho je placena!“. Tato replika nutí člověka uvažovat nad tím, zda v tom Egyptě když do své Ústavy začlenili větu „Stát založí ozbrojené složky, které budou náležet lidu.“, neměli přeci jenom celkem dobrý nápad.
Fuksovo alegorické pseudofantasy z dob začínají normalizace působí depresivně, surreálně, bezvýchodně a krutě. V podstatě jde o autorův experiment, o určitou analýzu tehdejšího úpadku hodnot rodinného života. Literárně je text na velmi vysoké úrovni. Určitě doporučuji, nicméně fanoušci klasické současné komerční fantastiky mohou být knihou spíše zklamáni.
Fukse nejde nemilovat. I ta nejzávažnější témata a nejtragičtější příběhy dokáže napěchovat humornými či bizarními momenty a roztomile zábavnými dialogy. Obelhává přitom mnohá čtenářská očekávání, narušuje principy standardního vyprávění a - last but not least - všude vecpává odkazy na klasickou hudbu! To chcete!
Nedá se nic dělat, ale pan Fuks se řadí k mým top autorům. To, jak on umí podat příběh, je něco neskutečného. A ten epesní závěr!
Stupňující se drama, schizofrenie nadbytek.
Minulost - budoucnost - přítomnost?
Fantazie přehršel, však ta moje bloudila mezi hroby a náhrobky.
Čím více byla ztracená moje fantazie, tím větší byla moje zvědavost.
Kněžna vdova panovnice žije, nebo nežije?
Famózní překvapivý konec.
Doporučuji přečíst, ale hlavně vytrvat.
Dík můj už není odsud, neboť jsem se právě teď vznesla do nebe...
P.S.: Bůh buď milostiv nám všem...
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alegorie hřbitovy jedy groteska tajná identita
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Kniha Myši Natálie Mooshabrové je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 696x |
| Čtenářské výzvě | 63x |
| Doporučených | 83x |
| Knihotéce | 246x |
| Chystám se číst | 250x |
| Chci si koupit | 35x |
| dalších seznamech | 7x |
Ani pořádně nedokážu vysvětlit, proč mě to tak baví. Všechny ty absurdity, návraty k nepodstatným detailům jako když se ve skladbě neustále opakuje hlavní motiv. Ojedinělý jazyk. Pavlačová pospolitost. Bláznivé kostýmy. Navádění nás k lichým dohadům. Cosi za tím mumrajem. A do toho probleskuje slušnost a uctivost starých časů. Panoptikum.