Muži, kteří nemají ženy

20.03.2019

Kniha se mi četla neuvěřitelně lehce. Připadalo mi, že ji Murakami napsal se stejnou přirozeností s jakou dýchá. Murakamiho romány mě zaujaly, ale do budoucna se zaměřím na jeho povídky. Zvlášť Zamilovaný Samsa stojí za přečtení.

Škoda jen zařazení poslední povídky - Muži, kteří nemají ženy - připadalo mi, že se k ostatním vůbec nehodí a působila na mě až rušivě.

02.02.2019

Murakamiho pero umí vytvořit pocit staženého žaludku. Tak jako když člověk ztratil nebo ztrácí ženu. V tu chvíli je jedno, jestli u toho hraje výtahová hudba nebo The Black Eyed Peas. Ale pro každou další chvíli to bude důležité.
Jako kočka, která se nevrátí kvůli hadům.
Jako dívka, kterou unesli námořníci.
To prázdno je skutečné.

30.01.2019

Noo. Co napsat. Velice zvláštní povídky. První 3 docela šly. Nebo jsem aspoň chápala trochu o co jde..v povídce Kino jsem na konci vůbec nevěděla co to má znamenat. Povídce zamilovaný Samsa jsem nerozuměla od začátku do konce. Poslední povídka se dala chápat. Ale jinak pro mne kniha neměla žádný smysl. Nechápu takové vysoké hodnocení a nemít ji do čtenářské výzvy tak ji asi odložím.

25.01.2019

Moje první setkání s Murakamim a že to tedy stálo za to! Je to jiné, je to složitější na soustředění, je z toho hodně znát jiná kulturní společnost než na jakou jsem zvyklý....dostala mě barvitá popisnost atmosféry míst kde se povidky odehrávají, tuším, že třeba bar p. Kina by se rozhodně stal mým oblíbeným :-) A pořád dumám nad tím jak asi dopadlo poslední nedokončené Šeherezádino vyprávění.....

17.12.2018

Možná to na mě bylo až moc filozofické a nemainstreamové, ale prostě mě to nebavilo. Na můj vkus trochu moc experimentu a málo děje. Ale asi je to otázka vkusu.

30.11.2018

V době, kdy jsem knihu četl, jsem byl opuštěný singl, takže mi nesmírně lahodila. Po několika letech si z ní pamatuji dva tři obrazy a v hrubých rysech dvě zápletky...

22.11.2018

Tak tohle se mi líbilo moc. Po dlouhé době kniha, která se nedívá na lásku a vztahy z pohledu ženy, ale naopak muže. Vcítit se do mužů, jež byli podváděni, jež zůstali opuštěni, jejichž lásky k nim necítily to samé, co oni k nim. Cítit samotu, která se do člověka zažírá jak kyselina a pomalu a jistě, když je člověk sám po dlouhou dobu, se stává jedním ze znaku jeho osobnosti. Aniž by to sám chtěl.

Navíc jde o první povídkovou knihu, kterou jsem od Murakamiho četla a nutno podotknout, že jsem byla nadšená. Zvlášť teď ve zkouškovém, kdy člověk nemá na sáhodlouhé romány čas a tak jsou krátké povídky tím pravým ořechovým.

19.11.2018

„Vás baví být někým jiným?
Pokud si můžu být jistý, že se vrátím, tak ano.
... jenom se pak ocitám v trochu jiné roli, než jsem byl předtím.
To je pravidlo. Nelze se vrátit stoprocentně stejný.
... možná mám ve své povaze něco z chameleona.“

S každou další přečtenou Murakamiho knížkou si myslím, že jsem blíž poznání, porozumění tomu, co je na jeho literárním stylu tak přitažlivé, ... ale rozumějte, je to spíš jen náznak, možnost ... jistá si tak úplně nejsem :-) ... a to mě nutí stále se do Murakamiho světa vracet a hledat.

A tak znovu a znovu opatrně vcházím do změti labyrintů ... vnitřních světů každé z postav ... abych znovu a znovu zabloudila ... v mysli ztracených, vykořeněných jedinců, kteří v odlidštěném světě hledají prostor, kde by mohli žít podle svých představ, kde většinou všichni ztratí všechno a ocitají se znovu na pomyslném začátku ... no a když přežijí ... konce nejsou tak úplně temné a beznadějné ... vždycky se objeví nějaká byť třeba sebenepatrnější jiskřička naděje :-) ... a to je mi sympatické (jsem totiž rozený optimista, který vidí sklenici vody vždy zpola plnou). Radovat se je ovšem předčasné ... projít spletitými zákoutími lidských myslí nestačí ... je tu totiž ještě vnější svět a ten není o nic míň záhadný než ten vnitřní.

A tak nedostatečně obeznámená s japonskými reáliemi, se zvláštním japonským světem, postaveným na metaforách a symbolice jsem nucená složitě hledat cestu ven chytajíc se dobře srozumitelných a krásně znějících lyrických popisů, ty mně trochu pomáhají vyznat se :-) ... zorientovat se v moderních japonských velkoměstech a v rychlém životním stylu jeho obyvatel, samozřejmě je to trochu jiné, ale v dnešním globalizovaném světě docela dobře představitelné, jenže, protože to je Murakami, tak lehce nevyváznete :-) ... do cesty se vám připlete spousta fantaskních, nebo jen nereálných, ireálných, či přímo nevysvětlitelných, absurdních a rozporuplných situací, ve kterých se mísí skutečnost a sen, vnitřní a vnější svět, přítomnost a minulost, surreálné představy se míchají s celkem reálnými popisy ... a vám nezbyde nic jiného než vyjít vstříc tomu proudu a nechat se unášet ... tajemnou, melancholickou náladou ... skrz záhadné dějové zvraty ... k poodhalení tajemství ... už, už si říkáte, že zjistíte, jak to je ... napětí, zvědavost a představivost pracují na plné obrátky ... a pak jste najednou na konci cesty ... celí zkoprnělí, protože vás to „vyplivlo“ u východu z labyrintu, aniž byste se dostali do jeho centra, do středu, kde je ukrytý klíč k tajemství a poznání skutečnosti. Takže se můžete zas jen domnívat a tušit ... a taky je možné že žádná skutečnost prostě není ... alespoň ne taková, jakou byste čekali ... a to je výzva ... a mně, zrovna tak jako vám, nezbývá než to zkoušet znovu a znovu ... v dalších příbězích :-).

„Tohle musím vědět ... vědět totiž znamená být silnější.“

A abych nezapomněla ... v příbězích samozřejmě najdete všudypřítomnou hudbu a kočky ... obojí dokonale doplňující atmosféru ...

„Mám tuhle hudbu ráda ... je to záležitost volného prostoru ... mám při jejím poslechu pocit, že jsem v obrovském prostoru, kde nic není ... tam nemusím vůbec nad ničím přemýšlet ... stačí, že tam prostě jsem ... zavřu oči a můžu se nechat unášet krásnou ozvěnou strun ...“

„Kočky v tomto vesmíru sehrávají podstatnou roli a jejich zmizení nevěstí nic dobrého ...“

PS: k některým povídkám se vrátím ještě v záložce povídky.

12.11.2018

U Murakamiho děl mám vždy ten problém, že z některých jsem naprosto nadšená a jiné bych možná ani nedočetla. Nic mezi tím. Tyto povídky jsou to samé. :)

26.10.2018

Murakami je jedním z mých oblíbených autorů. Navzdory tomu s jeho povídkovou tvorbou tak trochu zápasím. Povídky jako Útok na pekárnu, Spánek a další mne zdaleka tolik neoslovily jako jeho romány. V této knize to však bylo jiné. Murakami se v ní zabývá vztahy mezi muži a ženami s takovou jeho typickou jemností a citlivostí. To ale neznamená, že to občas nezabolí, právě naopak. A to se mi na této knize líbilo nejvíce. Dávám čtyři hvězdy, protože jsem si tyto povídky moc užil.

21.10.2018

Povidky o muzich, muzske uvazovani, muzsky princip, tolik odlisny od zenskeho. Jednoduche, ale krasne povidky s dusevni hloubkou a pozdni myslenky na to co melo byt, ale nebylo vysloveno. Takhle neobycejne napsat obycejne pribehy je umeni.

15.08.2018

Je kniha zrcadlo, ve kterém vidíme co v sobě nosíme? Pak u Murakamiho knih opakovaně zjišťuji, že mám v sobě pramen či průzračnou studánku. Čistou vodu lásky, věrnosti, úcty a vděčnosti. Její pokojná hladina se bouří při způsobu, jakým Murakami zachází s láskou a tolik vzácnými a křehkými vztahy.
Stejně jako u Betonové zahrady či Chesilské pláže McEvana i u těchto povídek chápu hodnocení 1* stejně jako 5*
Jsem vděčná čtenářům databáze, že si mohu přečíst komentáře těch, kterým se v povídkách 'dobře žije'. Často mi zážitek dokreslí.
Začala jsem Norským dřevem (audio), Knihovna, Po otřesech, Na jih od hranic, Birthday Girl, Kafka nedočten, Spisovatel jako povolání, která se mi zatím líbila nejvíc. Přišlo mi, že mezi řádky přece jen vykoukla osobnosti autora.
A k povídkám?
Zatím je mám raději i když jinak povídky téměř vůbec nečtu.
Nejvíc jsem se ponořila do Šehrezády, pro mne druhá nejlepší. Nezávislý orgán. Až po pročtení komentářů mi vystoupila logika. Plastický chirurg, muž, který má postavení. Muž, který klidně mohl svým přístupem ke vztahům zranit velkou část žen, které prošly jeho ložnicí . . . Po objevu, že k jeho gymnastice přináleží i cit, logicky končí příměrem ke koncentračnímu táboru.
První povídka mě uchvátila rozjezdem hodným knihy a skončila trochu banálně, byť si možno rozhovor obou mužů citově dobarvit.
Kino je povídka nejbohatší, skrývající dle mne nejvíce tajů, ke konci s hlubokými příměry. Skrytým proudem, jež se v závěru vynoří mi přišlo přiznání vlastního zranění sám sobě. Třeba přes pohled na své srdce zvenčí.
Yesterday je Murakami klasika. Zvláštní lidé, divné nápady, snově otevřené konce.
Poslední povídka je opravdu trochu Kunderovská.

Rozhodně bych ze svého pohledu chtěla oponovat Aladinovi (jehož komentář je moc pěkný!) Ti muži si za to často mohou sami, když tak snadno vzdávají to, co píše intelektuálka, že ve dvou se to lépe táhne.
A já stále nevím, zda Murakami naší nevěrnosti, zbabělosti a egoismu příliš nestraní. Přesto, že rozhodně provokuje k přemýšlení asi nejlepším možným způsobem.
Vždyť ". . . . . . . realita je tak zvané realitě často vzdálená" :))

A ještě úplně první komentář Alena_S se mi moc líbí a souzním s ním.
"Jenom kdyby s jeho hrdiny, a nejen v téhle knize, pořád tolik necvičily ženské, jak pohodově by se jim mohlo žít . . ."

19.07.2018

V Japonsku se asi ve škole neučí, že vyprávění má mít úvod, stať a závěr, zápletku a rozuzlení zápletky... Řekla bych, že nic z toho tyto povídky nemají, zejména nemají závěr nebo rozuzlení zápletky. Ale snad právě proto to působí tak realisticky.
Když si uvědomím, v životě taky nemá nikdy nic závěr. Ani smrtí ve skutečnosti příběh nekončí. Takže ono je vlastně jedno, kde se s vyprávěním skončí. Prostě se někdy přestane vyprávět... Zrovna jako ta Šeherezáda,... pokračování příště ... a nebo taky ne.

Pro závěry povídek si zajdu zas někam jinam. Třeba za Roaldem Dahlem.

17.07.2018

Tento autor mi stále unikal,i když četla jsem na jeho knihy četla chválu. I já musím uznat, že styl vyprávění je zvláštně tajemný, až člověka pohltí. Povídky pěkné, poslední dvě ne tolik. Myslím, že zkusím i nějaký román.

17.06.2018

Výborné! Murakami je můj oblíbený autor a opět jsem si na knize "pochutnala". Nejvíce se mi líbila povídka Zamilovaný Samsa - miluji Kafku a použít téma Proměny v obrácené formě mne velice pobavila.

27.05.2018

Haruki Murakami mě provází již od začátku mých knihomolských dnů. Je to asi jediný autor od něhož si kupuji vše, co vyjde v češtině a rád se k jeho psaní vracím. Vždy, když nastane chvíle, že bych si od něj něco přečetl, prostě hrábnu do knihovny a vezmu si knihu, co jsem od něj ještě nepřelouskal. U této povídkové sbírky se mi moc líbilo téma, protože sám procházím v posledních letech nějakou podobnou osamělostní katarzí. Čtení je to hezké. Líbí se mi prostě jeho volba slov i cit při volbě postav a jejich peripetií. Jen jsem ke konci nabyl dojmu, že mě další povídky moc nebaví. Zvláště pak poslední dvě - Kino a Zamilovaný Samsa, což jsou věci, které mě prostě nechaly chladným. Ale tak už to s povídkami někdy zkrátka bývá.

24.03.2018

Murakamiho mám moc ráda. Jeho zvláštní styl psaní, jakási tajuplnost a zvláštnost. Zatímco u jiných autorů by člověka podráždilo nevysvětlení určitých jevů nebo scén, on dokáže psát takovým způsobem, že vás to naopak přitahuje. U jeho knih musíme přemýšlet, svět je nám předkládán z jiných úhlů než známe nebo se jím zabýváme, a to mě fascinuje. Zde se díváme na muže jako na slabší bytosti, které ovládá žena - v každé povídce jinak. Nejhlubší dojem ve mně zanechala povídka Nezávislý orgán a nejvíce mě pobavil Zamilovaný Samsa.

23.03.2018

Až na poslední povídku jsem byl se všemi spokoj. :) Murakami mě opět nezklamal.

05.03.2018

Nejslabší kniha, kterou jsem od Murakamiho četl. Leckdy jsou povídky až banální, ale 2 či 3 se mi líbily.