Mlýn na mumie
Petr Stančík
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/193242/bmid_mlyn-na-mumie-Rez-193242.jpg
4
859
252
Podtitul: aneb převratné odhalení komisaře Durmana. Fantaskní román se odehrává v roce 1866, na historickém pozadí Prusko-rakouské války, a to v několika vzájemně se zrcadlících dějových i významových rovinách. Jeho ústředním tématem je relativita trestu i jeho vykonávání. Základní příběh – pátrání dvojice detektivů po tajemném pachateli sériových vražd, prolínající se s krvavým válečným konfliktem – vykresluje rozpor mezi individuální vraždou, jíž společnost odsuzuje a trestá, zatímco institucionalizované zabíjení v armádě naopak odměňuje a dává za vzor. Hlavním hrdinou paralelní dějové roviny je skutečná historická osobnost Leopolda von Sacher-Masocha, syna pražského policejního ředitele, který svým životem i literárním dílem naplňuje eponymní ideu masochismu, jež převrací trest v jeho pravý opak, takže namísto bolesti přináší trestanému rozkoš. Třetí dějová rovina se odehrává v oblasti vysoké politiky: Rakouské císařství dojde po prohrané válce s Pruskem k osudovému rozhodnutí odbojné Maďary odměnit autonomií, zatímco loyální Čechy „potrestat“ národnostně nespravedlivými zákony. V závěru se všechny dějové roviny románu spojují do překvapivé pointy... „Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská detektivka působí opulentně: zažijete v ní honičku na střechách ghetta, navštívíte nejstarší pražský bordel, s císařem Maxmiliánem si odskočíte do Mexika a v proslulém pouličním Kandelábru si pochutnáte na jehněčím srdíčku „nadívaném do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku“. Všechno možná působí starosvětsky, ale píše se nešťastný rok 1866: rok války Němců s Němci, jímž symbolicky počíná moderní nacionalismus a jiné -ismy, komunismus nevyjímaje. Durman má sice před sebou ještě pět zdánlivě idylických desetiletí, žije však zároveň v době, kdy se rozorávají mohyly a parní mlýny melou kosti starých bojovníků na spodium pro cukrovary. A ten bílý prášek je již drogou naší doby. Jedno je pro mě jisté: Stančík vytvořil nejpražštější knihu současnosti, a kdyby dnes psal Angelo Maria Ripellino novou Magickou Prahu, nemohl by tento majstrštyk v pojednání o pražské literatuře pominout.“ Bogdan Trojak... celý text
Přidat komentář
Skvělá oddychovka! Detetektivní pátrání plné procházek historickou Prahou, živočišného sexu, piva a nepochopitelných kombinací jídel a lahůdek.
Občas mi přišlo, že autor ztrácel dech a snažil se příběh vyplnit nějakou šokující “vatou”. Což se mu moc nedařilo, ale jakmile dech zase nabral, byla to opět skvělá jízda.
Vulgarismy mi osobně nevadily, do celé atmosféry příběhu naopak skvěle zapadají.
Byla jsem moc zvědavá na tu knížku s podivným názvem a v knihovně na ní čekala nekonečně dlouho... a vyplatilo se! Kniha je neskutečně "hravá" jazykem i obsahem, plná nadsázky a fantaskních motivů, bavila jsem se od začátku do konce. Přiznávám, že Durmanovy pornochvilky byly častější, než by mi bylo čtenářsky příjemné a slovo moudí už nechci v životě vidět :) Oceňuji popis prostředí, zachycení koloritu Prahy v 19. století se mi moc líbilo... a takové ty momenty, kdy v jednu chvíli komisař vybraně pohoduje a v druhou chvíli si v zapadlé uličce za dva krejcárky nechá kydnout vařené nudle rovnou do dlaně.
No, není to úplně můj šálek čaje, někdy jsem se zasmála, někdy jsem byla pohoršená, někdy jsem se začervenala. A pak jsem to dala vychytrale tatínkovi k Vánocům.
Jazykově opravdu barvité, ale na mě zbytečně sexuálně zaměřené. Nejsem žádná puritánka, ale tohle mi přišlo naprosto zbytečné. Ani ta hlavní zápletka mě zas tak nebavila. No, prostě bohužel, asi nejsem ta správná cílová skupina.
Vzhledem k tomu, jak Petr Stančík vypadá po své fyzické stránce, musel jsem uvažovat, zda měl erekce když psal pasáže pornografické či gastronomické. Obávám se, že vím na co bych si vsadil.
Netuším proč jsem po Mlýnu na mumie sáhl. Příliš neprahnu po fantaskních prvcích, snad kromě Vianovy poetiky. Humoristickým knihám se vyhýbám. Nejím maso, tudíž výčet žracích orgií mi taky nebyl příliš blízký. Kdo by sakra chtěl jíst pandu nebo netopýra naloženého v lihu? A vzhledem k tomu, že při šukacích pasážích jsem měl před očima Stančíkův otylý obličej, tak ani ty mě nebraly, respektive neztopořily.
Co jsem teda v knize našel?
Nekonečnou palbu zábavnosti, ty stránky mi lítaly před očima, dvě stě za den a tom mám přítelkyni a kočku. Stančík ze sebe sype originální nápady popsané květnatým jazykem a celé je to tak krásně nekorektní, ujeté a zvrácené, že jsem mu odpustil i podezření, že se do hlavní postavy kriminalisty-nadčlověka stylizoval sám, což je v tomto případě pěkně oslizlé.
A to že detektivní vrstva byla upozaděna? Za to bych tomuto tlustému úchylnému požitkáři přidal šestou hvězdu a strčil mu do úst hrst škvarků.
Jo a obálka je taky moc pěkná.
Jsem opravdu rád, že má Magnesia litera kategorii, ve které mohou zvítězit knihy, které napsaly tři opice v říji. Nohama. A poslepu. Myslím, že tato skupina byla již dlouhou opomíjena a jsem opravdu nadšený, že se mi konečně takové dílo dostalo do rukou. Cože? Že taková skupina není? Mlýn na mumie byla nejlepší česká próza roku? A autorem není šimpanz, u něhož byl diagnostikován Touretteův syndrom?
Mlýn na mumie není tvorba hodna jakékoliv chvály, a to z jednoho prostého důvodu. Tato věc se, stejně jako její autor, který používá už asi patnáctý pseudonym, nedokáže rozhodnout, čím chce vlastně být.
Máme tu vraždy, tak že by historická detektivka? K tomu nám tady chybí rozřešení. Na každé třetí straně najdeme popis jídla, co tedy kuchařka dávno zapomenutých receptů? Taky ne, protože spousta jídel je prostě a jednoduše vymyšlená. Tak tedy fantasy - jsou tu mluvící mrtvoly, mluvící kytky, mluvící roboti. Ale to taky nepůjde, každá z těchto linek po pěti stranách zmizí a už nehraje větší roli. Mlýn na mumie je dámy a pánové totiž porno. Ne, ne erotika. Porno. Hlavní postava sexuje všude a se vším. S dvojčaty (ale pozor, pouze některé praktiky!). S dvanáctiletou holčičkou. A jejími dvěma sestrami. Se služkou v okamžiku, kdy dole čeká jeho snoubenka a nikdo ho nemá poznat. S náhodnou kolemjdoucí! Opravdu. Prostě stojí za sebou v davu, tak proč ne. Proboha jednou se na něj na ulici vrhnou kurtizány, protože jeho úd skrývá tolik potřebné živiny! Tedy aspoň podle autora.
Takových prasáren a prasečin je Mlýn na mumie plný. Autor očividně trpí pocitem velikášství (proč nenapsat soukromý detektiv, když se může na sílu naroubovat slovo autarkní, že), ale knihu v jednom celku udržet neumí.
Pokud by kniha byla cizojazyčná, řeknu, že ji do ruky dostal neschopný překladatel - tolik má v sobě naprosto nepasujících slovních spojení.
Mlýn na mumie není literatura, nejde o umění. Je to pouhý výblitek úchylného slintala. Jedna hvězda je zde pouze proto, že u takového rádoby psycha nikdy nevíte, co bude dál, a tak se zatnutými zuby pokračujete ve čtení i proti své vůli. A kdo nepoznal tajemství Egona Altera po druhém setkání, tak by měl začít více číst.
Pro mne literární laskomina. Nádhera. Normálně jsem četla a tetelila se blahem. A komisař Durman? Jedna z nejsympatičtějších postav, o jaké jsem poslední dobou četla.
Naprosto svébytná kniha, plná skutečných reálií rakouského mocnářství půlky 19. stol. (za to pro mě velké plus), současně jemně švihlá, vtipná, plná fantazie a roztomilých nonsensů…
Stačí si jen přečíst názvy některých kapitol: Hrobeček mrtvého bodu, Hořký začátek cukru, Cval dutých hříbat, Dávení davu…
Jen ten komisař byl na mě až moc velký proutník, i když chápu, že to do celkového kontextu – i vedle opulentních kulinářských orgií - docela zapadá… Tajemství autarkického detektiva Altera lze odhalit již na začátku a docela mě překvapilo, že bylo v závěru vysvětleno; tak nějak jsem myslela, že to autor nechá zvídavému čtenáři jako hádanku k domyšlení. I když by zase chyběla jedna z point (týkající se otázky odhalení vraha, samozřejmě nikoliv vlastní identity detektiva Altera! - to je dodatečná poznámka k pozdějšímu komentáři Atlantise)...
* „...Protože žádného panovníka nemáme a nejtypičtější vlastností Čechů je nekonečné pochybování o sobě,“ odvětil suše Alter. „Právě tím je Kde domov můj geniální, že opěvuje tu největší nejistotu ze všech, totiž nejistotu svého místa. My jinak víme všechno o všem, kromě toho, kam vlastně patříme…“ *
Mohla bych použít výrazy jako bizarní, úchylné, přehnané... ale proč? Prostě jsem se parádně bavila. Vedle zcela smyšlených až fantaskních (fantasmagorických?) prvků stojí historické reálie, komisař proplouvá dějem s bohorovnou prostotou (jídlo, sex, spánek) a pachatel je cvok, jak má být (no, vlastně nejen on). To, že "detektivní" zápletka má pak "vyřešení" takové, jaké má, nemůže být překvapující - vzhledem k tomu, jak se Durman stal policistou.
dlouho odkládáno - a mělo to tak raději zůstat; naprosto zbytečné a prvoplánově použité vulgarity, rádoby provokace - to vše degraduje jinak zajímavý námět;
ty nadšeně vychvalující recenze a cenu Magnesia litera si to dle mého nezaslouží; nebo je úroveň současné české prózy tak mizerná, že i tohle se staví na piedestal umění?
Námět dobrý, ale zpracování nenadchlo. Přežila bych těžký jazyk, který odpovídá době, ve které se kniha odehrává. Ale popisy sexuálních scén na mě byly příliš a podle mě nebyly v ději tak nutné. Celkově mě kniha nebavila, dočetla jsem ji, ale bez zájmu.
Krindapána, tohle je ale podivné čtení. Více než co jiného, kniha přípomíná průvodce po pražských hampejzech, osvěžovnách a pochybných zákoutích z roku 1866. Samotná dějová linie je odsunuta do pozadí. Vždyť pro všechno to debužírování, holdování alkoholu a souložení není na pořádnou detektivní práci, ono pátrání po sériovém vrahovi poštovních doručovatelů, vůbec místo. A když do děje zasáhne ještě prusko-rakouská válka, je veta i s převratným rozuzlením. Ano, je to originální, obhroublé až sprosté, místy dokonce i vtipné, ale pohříchu mě to zase až tolik nebavilo...
To byla jízda :D Sex a jídlo, co chtít víc. Hodně povedené, příjemně jsem se bavila, dozvěděla jsem se hodně nových věcí z historie, staré vědomosti oprášila. Kniha je napsaná krásným jazykem. Moc se mi to líbilo, až na ten závěr. Škoda, čekala bych trochu víc. Ráda si přečtu další dobrodružství komisaře Durmana, jsou-li, budou-li k mání.
Tohle je parádní jízda!!! A to nejenom po Pražských bordelech. Je to vtipné, správně ujeté, gastronomicky vyšperkované. Doporučuji číst s plnou lednicí a povolnou dívkou po boku, jinak vám sliny potečou proudem. Autor se zřejmě vyzná:)
Jedna z nejoriginálnějších knih, které jsem v poslední době četla. Neobvyklé, vtipné, provokativní, zároveň nesmírně autenticky působící, na jednu stranu s řadou fantaskních prvků, na druhou stranu velmi barvitým a věrohodným líčením atmosféry Prahy roku 1866. Nenajdeme zde suché popisy, autor jako by se do prostředí, z nějž píše, ponořil všemi smysly s notnou dávkou požitkářství. Za mne skvělá a nezaměnitelná kniha.
Ke knize jsem se dostal úplnou náhodou. Kniha se četla velmi dobře. Občas jsem měl pocit, že autor byl při psaní sjetej.
Na jednu stranu mám chuť dát plný počet hvězdiček, protože jsem se celkem dlouho neskutečně bavila. Slovní hříčky, různé hlášky i samotný obsah jsou často velmi vtipné a autor si hraje se slovy tak přirozeně a úžasně, že smekám. Na druhou stranu před koncem mě už kniha pomalu přestávala bavit a styl humoru zevšedněl. Působilo to na mě, jako by autor na začátku nasadil takové tempo, že před koncem mu už prostě došel dech. A také strhávám další hvězdičku za to, že je to opravdu hodně sprosté - na mě až příliš.
Literární oslava zhýralosti a prostopášnosti. Konkrétně tedy pátého a šestého smrtelného hříchu - smilstva a obžerství. Doslova smršť hédonismu. Co se literárního a uměleckého kontextu týče, mně komisař Durman tedy nejvíc připomínal komisaře Ledvinu z legendární filmové parodie Adéla ještě nevečeřela, podobná atmosféra, podobný styl humoru, pražský místopis, fascinace a adorace gurmetství...a k tomu neotřelý mix biedermeieru a parodie národně-obrozenecké i brakové literatury - konkrétně Stančíkovu knihu ocení ale jen lidé, kteří mají načteno z éry národního obrození, kdo má o buditelské literatuře a reáliích jen matné povědomí na základě pár ,,nabiflovaných" údajů z maturity, vlastně mu ani nedojde, co se tu paroduje... Mlýn na mumie je ryze postmoderní tvar, v němž je nízký - brakový - obsah svou brilantní formou, tedy vytříbeným jazykem a stylovou kompozicí, povýšen na umění. Co ovšem Stančíkovu tvorbu zdobí nejvíce, je obdivuhodná slovní zásoba, hluboký historiografický přehled, synkretický mix vlivů a opravdu záviděníhodná imaginace! Někdy těch ,,kulinářských a jiných orgií" ale bylo až moc...
Gejzíry fantaskních nápadů, je to živočišné, filosofické, metafyzické, malebné, pornografické, staromilské, gurmánské, vtipné, zvrácené, bizarní, originální a působí to potěšení.
Štítky knihy
Praha humor 19. století Čechy historické detektivky rok 1866 fantaskní Magnesia Litera česká fantastika
Autorovy další knížky
| 2014 |  Mlýn na mumie |
| 2021 |  Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
| 2016 | Andělí vejce |
| 2017 | H₂O a tajná vodní mise |
| 2008 | Pérák |
Kniha Mlýn na mumie je v
| Právě čtených | 16x |
| Přečtených | 1 063x |
| Čtenářské výzvě | 216x |
| Doporučených | 100x |
| Knihotéce | 206x |
| Chystám se číst | 444x |
| Chci si koupit | 83x |
| dalších seznamech | 13x |
Velmi zajímavý popis života ve staré Praze kolem roku 1866. Tajná společenstva, bordely a skutečné osoby sem tam se objevující jako vedlejší postavy (básník Neruda). A také jedno policejní vyšetřování, o které však v konečném důsledku ani moc nejde.