Metro 2034
Dmitry Glukhovsky
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408911/bmid_metro-2034-v1T-408911.jpg
3
1643
1643
3. vydání. ŘADU LET POTÉ… Rok 2034 Jaderná válka zničila celý svět. Velkoměsta zmizela z povrchu Země, o ostatních nikdo nic neví. Zbytky lidstva tráví dny v bunkrech a protileteckých krytech, z nichž největší je – moskevské metro. Všichni, kteří se v něm nacházeli, když na hlavní město padaly bojové hlavice raket, se zachránili. Pro ty, jimž se podařilo přežít poslední soud, se stalo novou Noemovou archou. Povrch planety zamořila radiace a žijí na něm nestvůry. Život je možný jen v podzemí. Stanice se změnily v městské státy a v tunelech panuje tma a strach. Obyvatelé Sevastopolské, malé podzemní Sparty, přežívají na své stanici za cenu neuvěřitelného úsilí. Jednou však dojde k tomu, že Sevastopolskaja je odříznuta od velkého metra a jejím obyvatelům hrozí strašlivá záhuba. Na záchranu je zapotřebí opravdového hrdiny.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2019 , Laser-books (Laser)Originální název:
Метро 2034 (Metro 2034) , 2009
více info...
Přidat komentář
Slabšia ako Metro 2033 , neurazila ale ani neočarila . Postavy boli vykreslené dobre, ale chýbalo mi viac ponurej atmosféry a akčnosti ktorej bolo v prvej knihe požehnane . Záver knihy sa mne osobne páči.
Kniha se mi nezdála až tak špatná, oproti prvnímu dílu méně akční a více filozofická a také chybí to objevování "nového světa". I ty postavy jsou tam trošku zvláštní, ale od dalších knih autora mě neodradila.
Musím nesouhlasit s ostatními. Mně se tento díl líbí o něco málo víc než první. Celkově mě knížka bavila a zaujala. Líbí se mi změna postav i setkání s postavami z prvního dílu. Čtení jsem si užila a knihu doporučuji. Opět celkem zajímavý konec jako v 2033. :)
První díl byl skvělý, ale druhý díl už byl slabší. Chyběla tam ta cesta plná očekávání a strachu. Možná je taky škoda, že je v příběhu jiná hlavní postava, než v prvním dílu.
Opět nic moc, kvalitou podobné 2033, tudíž nechápu rozdíl skoro 20% hodnocení. Hlavní postavy, jejichž osud, či přežití, mě absolutně nezajímá, protože autor nedokázal čtenáři postavy nějak slušně přiblížit. V českém překladu jsem narážel na dost gramatických chyb a to nejsem nějaký profesionál.. Glukhovsky nejspíš není nic pro mě. :)
Trochu moc upřemýšlené. Pořád nějaké "co by, kdyby....", což člověka trochu znudí a ubere na atmosféře knihy. Zatím pozoruju přesah do posledního dílu trilogie, tak snad se to brzy vytříbí. :)
Slabé, hodně slabé. Tři sta stran v podstatě o ničem. Postrádala jsem pořádnou akci, pořádný děj. Už první díl mě zrovna nenadchl, ale měl alespoň takovou svoji temnou atmosféru, která se tady ale bohužel vytratila a nahradila ji spousta prázdného filozofování. Navíc bylo všechno strašně zmatené, kolikrát jsem si některé části musela přečíst víckrát, abych vůbec pochopila, co se děje. Přišlo mi, jako by autor rozepsal nějakou myšlenku a pak ho najednou napadlo něco jiného, tak tu předchozí prostě usekl a začal psát o něčem jiném. Postava Saši tomu ještě dodávala korunu - s takhle naivní a nesnesitelnou postavou jsem se snad ještě nikdy nesetkala. Doufám, že další díl bude lepší, protože tohle bylo vážně utrpení.
Nesouhlasím s ostatními, že tento díl je slabší než předchozí. Lidem asi vadí, že oproti předchozímu dílu zde není tolik zrůd a celkově té akčnosti. Tento díl se nese tak trochu ve filozofickém duchu. Homér se, dost často skrze svoji knihu, zamýšlí nad životními otázkami v podobě smyslu života tam dole, jaké to celé bylo před apokalypsou a konečně, kam to všechno směřuje s rozšiřující se nemocí. Celé to umocňovala naivita flétnisty, který zapomněl, že není éra hippies a snažil se lidi duševně vyléčit svou hudbou. K pokukání mi přišla i Saša, která nevěděla, čí je a jestli se dál vydat se starým řidičem metra, nebo bláznivě zamilovaným hudebníkem. Doporučuji - 90%
Po dočtení jsem byl smutnej...fakt smutnej. Kde je ta skvělá atmosféra 1. dílu? Tam než abych vlezl do černočerný tmy tunelu, radši bych si sám prostřelil kulku hlavou, ale tady? Chybí tomu ten nádech mysteriózna. Bohužel velký zklamání
Po napínavém, čtivém a originálně pojatém prvním dílu následuje prudký pád. Druhý díl je nesouvisle rozkouskovaný a je prosáklý stylem, který čtivost textu velmi snižuje. Autor v některých pasážích zcela zbytečně zatěžuje čtenáře nezajímavými a nedůležitými informacemi. Souhrnně řečeno: dvě hvězdičky, maximálně tři (za některé postavy a nápady).
Druhý díl Metra se rozhodně s prvním nedá srovnávat. Chybí mu ta tmavá a ponurá atmosféra a hlavně Arťom, ale i tak bych Metro 2034 rozhodně nehodnotil vůbec záporně. Nejdůležitější boje se odehrávají hlavně v myslích hrdinů a někdy bylo toho "přemýšlení" o možnostech a osudu až příliš, ale i tak byl příběh zajímavý a četl se dobře.
Více filozofování, hlavní postava Homéra je postarší muž, který zažil svět před katastrofou a tak se rozhodl polemizovat o člověku. Má k tomu dost času, protože děj se posunuje pozvolna. Ale stejně dostane čtenář k dispozici zběsilou honičku metrem, kdy jedna stanice střídá druhou a na nic není dost času... Významné plus za rozvíjení Hunterova příběhu.
Na začátek je třeba říct, že toto pokračování má v sobě ještě méně akce než první díl. Ale nemyslím si, že autor zamýšlel, aby byla akčnost hlavní charakteristikou této série (pokud ano, tak se mu to opravdu nepovedlo). Ten, kdo chce akci, si může zahrát počítačovou hru.
Důraz je opět kladen na mýty, také se zde otiskla autorova fascinace antikou (která se znovu objevuje v Budoucnosti).
Chápu, že někoho to může otravovat, ale mě čtení vnitřních monologů postav prostě bavilo. Tato kniha předkládá jiné úhly pohledu na život v Metru a taky nám přibyla ženská (teda spíše dívčí) složka. Nové postavy jsou v podstatě zakomplexované a všechny více či méně šílené, bodejť vždyť žijí v Metru.
Stejné prostředí, nové postavy. Myslím, že v moskevském Metru pana Glukhovského žije ještě hodně lidí, o nichž si můžeme přečíst a kteří nás strhnou do svých "dobrodružství", do svých poutí. Líbí se mi pohled do duší lidí, kteří jsou vystaveni příšernostem života pod zemí s různými potvorami a kreacemi, ať už lidskými, nebo nelidskými. Jsem nadšená fantazií a představivostí autora i schopností propracovat své hrdiny.
Budu zrejme jedna z hodne mala, ale me se tohle volne pokracovani(zduraznuji volne, protoze nekdo si tu stezoval, ze to je mimo predchozi pribeh) moc libilo. Filozoficke chvilky jsem vitala, clovek se aspon trochu zamysli. Chapu ze muzum asi vadila ,,romanticka'' zapletka, ale aspon je videt, ze autor umi zaujmout obe pohlavi:-). Davam o hvezdu vic nez predchozimu dilu.
Moc to nebudu rozmazávat, protože už bylo vše napsáno, takže jen takové shrnutí:
- proti 2033 nuda
- samé rádoby filozofování, ale akce nikde
- divné ukončení
- trochu jsem se ztrácel v politice Metra
- úplně odpad to není, atmosféru to jakž takž má a poslední kapitola až dvě mají i nějaký náznak akce
Oproti 2033 jsem se poměrně dost nudil. Prostředí mě přišlo méně obrazně napsané jako v předešlé knize. Čteno pouze z povinnosti.
Celkové hodnocení 40%
Celkem snadno vklouznete zpět pod povrch do zničeného světa v podzemí, a přesto to bylo jiné, ... nemohla jsem se rozhodnout, jestli Metro 2034 je pokračováním, či snad volným pokračováním Metra 2033 ... anebo vlastně samostatným příběhem, vycházejícím se společného základu ... postapo světa Moskevského metra a záhadného bojovníka Huntera ... záhadného natolik, že se jeví skoro jako někdo jiný než ten, se kterým jsme se seznámili v Metru 2033... tuhle otázku jsem tak úplně nerozluštila, prostě jsem přijala karty tak, jak jsou rozdané:
„Poslední hráči to vzdali už před desetiletími a znetvoření, strach nahánějící tvorové, kteří se tam teď pohybovali, hráli novou partii podle svých pravidel. Z hlediska lidí nebylo na odvetu ani pomyšlení.“
... a odhodlaně se pustila do dalšího čtení ... a opětovně se „seznámila“ s nelítostně vyhlížejícím a respekt, až hrůzu vzbuzujícím bojovníkem Hunterem, a taky se „sympaťákem“ Homérem, už jen to jméno a pak jeho urputná snaha zachovat „paměť lidstva“ :-) :
„Když malé děti zavřou oči, věří, že se celý svět ponořil do tmy; domnívají se, že všichni kolem nich jsou v té chvílí stejně slepí jako ony. V tunelech je člověk bezmocný a naivní jako ty děti, napadlo Homéra.“
„Strach a zděšení nejsou v žádném případě jedno a totéž. Strach člověka pobízí a nutí jednat a objevovat nové cesty, zatímco zděšení ochromuje tělo i mysl a zbavuje všeho lidského. Homér už toho v životě viděl dost, aby uměl rozdíl mezi oběma emocemi rozpoznat.“
... při čtení jsem nakonec pochopila, že „fatální hra o lidstvo se s každým dnem stále více osamostatňovala a nakonec už nezbýval čas přijmout správná rozhodnutí“... a hned se ptala, jestli je tohle to, co způsobilo „posun“ či změnu Hunterovy postavy?
... protože nakonec zjistíte, že je prostě třeba smířit se s tím, že vše je už definitivně spočítáno a nic se s tím nedá dělat:
„kolektivní šílenství ... oloupilo lidi o jejich lidskost ... a jestliže Země byla předtím prozkoumána a osídlena až do posledního zákoutí, změnila se teď zase ve stejný bezbřehý oceán chaosu a zapomnění, o jakém mluvili už antičtí filozofové. A nepatrné ostrůvky civilizace klesají jeden po druhém do jeho hlubin, ... lidstvo očividně zdivočelo. ... nastala epocha skutečné pohromy.“
Když jsem jela včera odpoledne z práce domů, svítilo slunce, nízko nad průzračně modrým obzorem, a pomalu se barvilo do červena, mrzlo, a sníh jiskřil, a já si vzpomněla ... na jednu jedinou větu z téhle knížky:
„Naráz ... miliardy slov zůstaly nevyřčeny, miliardy snů neuskutečněny, miliardy urážek neodpuštěny.“
Štítky knihy
Rusko Moskva ruská literatura putování podzemí metro radiace vědecko-technická revoluce postapokalyptické romány
Celou knihu jsem se nutila do čtení jenom kvůli slibným vyhlídkám, že se třetí díl vrátí zase ke kvalitnímu psaní. Bohužel stránky tupého tlachání a řečí "on mě potřebuje!" "Ne, to já potřebuju tebe" doslova celou knihu, tak si postkatastrofický román teda nepředstavuju. Dvě hvězdy dávám jenom za obstojnej začátek, kde se něco opravdu i dělo.