Mengeleho děvče
Viola Stern Fischerová , Veronika Homolová Tóthová
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352046/bmid_mengeleho-devce-650155410a05b.jpg
5
2559
2559
Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.... celý text
Literatura světová Pro ženy
Vydáno: 2017 , Ikar (ČR)Originální název:
A Texas-Sized Secret / One Night wit the Texan , 2016
více info...
Přidat komentář
Nevim, jestli slovo krasna, je to spravne, jak jednoslovne popsat tuto knizku. Od prvni stranky jsem s Violkou prozivala jeji pocity-tedy do doby, nez se museli vystehovat ze sveho bytu a kdy ji skoncilo bezstarostne mladi. Z dalsiho osudu beha cloveku mraz po zadech a smeka klobouk, ze to ti lidi zvladli a prezili. Uz je to dlouho, co ve mne knizka vzbudila takove emoce.
Příšerné dějiny, o kterých je ale nutné stále vyprávět. Neskutečné, co všechno lze přežít....
Nelze jinak nežli dát plný počet hvězd, ale po přečtení této knihy by si člověk možná přál, aby se jednalo pouze o válečný román a ne o realitu. Hrůzy nacistických příslušníků jsou zde popsány opravdu velmi naturalisticky a bez obalu, často se mi tak při čtení svíralo hrdlo a stahoval žaludek. Hlavně v pasážích kde Viola Sternová popisovala násilí na dětech. Ne jednou mi ukápla slza a párkrát jsem se rozmýšlela, jestli knihu vůbec dočtu. Rozhodně je dobré proložit četbu této knihy, nějakou pozitivnější literaturou. Je neskutečné že se tato zvěrstva děla ještě v polovině minulého století. Příběh je vyprávěn opravdu poutavě a působí tak opravdu jako válečný román, ale jak už jsem zmínila výše...kéž by.
Nejde ani o to že začátek vypadá jako takové Večery pod lampou, to je možná dobrý manévr, ale že se autorka, které byl takový materiál svěřen - a takový materiál je vždy velmi cenný s ohledem na mnoho věcí - odvahou Violy Stern počínaje a nevím čím vším konče - ten potenciál nevyužila či ho spíš nedocenila a poněkud zazdila formou. Některé scény a celé dialogy působí spíše jako červená knihovna s tím rozdílem že tady je vloženo méně empatie. Nic ani proti červené knihovně, ale tam ty obraty očekáváte, ale v takové výpovědi ani ne a působí občas neuvěřitelně. Jinak surovost války a koncentračních táborů a tohoto vůbec zmenšit nejde ani s takovou technikou psaní. S ohledem na mnoho proměnných nehodnotím, protože žádná taková výpověď se nedá znevážit hodnocením.
Opravdu silný příběh. Jsem velice ráda, že mnoho lidí, co přežilo koncentráky, mělo odvahu to sepsat a my si díky tomu alespoň částečně můžeme představit, co se jim stalo. Ikdyž to vlastně asi někdy úplně nepochopíte. Jako vždy, když čtu knížky s touto tématikou, jsem se několikrát rozbrečela. Hodně mě zasáhla tato pořadí v umývárně v Osvětimi:
Angličané
Holanďané
Francouzi
Španělé
Poláci
Rusové
Cikani
Služební psi
Židé
Vždycky po přečtení těchto knih si říkám PROČ? Ale na to normální člověk nikdy nedostane odpověď.
Nejvíce mě zaujal kontrast mezi životem před válkou a během ní. I když jsem na toto téma přečetla mnoho knih, chvílemi jsem musela přestat číst, protože konkrétní popisy příběhů mi nedělaly dobře. Nejspíš to bylo způsobeno tím, že začátek knihy je opravdu krásně napsaný - vidíme zde rodinný a téměř idylický život hrdinky, který se změní ze dne na den... Určitě doporučuji přečíst.
Působivé čtení, někdy až moc do detailu popsáno. Nedokážu si představit, že si paní do detailu vybavuje jak před x lety kdo co řekl a co mněl na sobě oblčeno, jaké bylo počasí atd. Řekl bych, že hodně věcí bylo domyšleno, aby mohla kniha splňovat určitý počet stran. Na druhou stranu to knize neubralo na čtivosti.
Hezké, žádné nudné fráze.Opravdu jsem při čtení měla pocit jako bych poslouchala vyprávění staré babičky o tom co v životě všechno zažila.Dojímavá knížka.
Do knihy jsem nakoukla o půlnoci, jen abych zjistila, jestli mě zaujme. Přinutila jsem se jí odložit až ve 4 ráno. Dnes jsem hned pokračovala a dočetla. Během čtení tohoto příběhu o neskutečně silné a statečné dívce jsem si několikrát pobrečela. Jedna z mála knih, na kterou nikdy nezapomenu.
Knihu Mengeleho děvče jsem dostala jako dárek se slovy: „Doufám, že tohle nebudeš číst přes vánoční prázdniny?!“ Nečetla jsem. Ne proto, že bych si běžně nechávala do výběru knih na čtení mluvit. Ale protože jsem prostě neměla chuť po ní sáhnout. Až teď.
Červený hřbet knihy mě v knihovně asi jistým způsobem lákal a provokoval zároveň. Vytáhla jsem ji. Z přebalu se na mě dívala usměvavá tvář mladé a sympatické dívky Violy Stern Fisherové. A právě o ní tato kniha pojednává…
Viola Stern Fisherová žila ve slovenském Lučenci. Měla své sny, plány, ambice.
V šestnácti letech se také poprvé a opravdově zamilovala. Ale ani jejím snům, ani jejím plánům či dokonce lásce nebylo přáno. Přišla druhá světová válka a sní i přísná nařízení, týkající se Židů. Nejprve odvlekli její dva bratry do pracovních táborů, později ji společně s rodiči přesunuli do židovského ghetta a odtud transportovali do koncentračního tábora v Osvětimi. Tehdy ještě neměla tušení, co všechno bude po příjezdu následovat.
Osvětim však nebyla její poslední zastávkou. Celkem prošla čtyřmi koncentračními tábory, přestála Mengeleho pokusy a nakonec společně s dalšími třemi vězeňkyněmi zorganizovala při pochodu útěk. Kniha reflektuje její život před válkou, během ní a po ní. Bez obalu, realisticky, syrově…
Před autorkou knihy doslova smekám. Memoáry Violy Stern Fisherové jsou zpracovány tak, že se vám jen těžko budou odtrhávat oči od stránek. Všechny myšlenky, pocity i situace jsou popisovány bez obalu či zbytečného opisování a přikrášlování. Každá informace, kterou v průběhu čtení získáte, ve vás zanechá hlubokou stopu. Po dočtení se sami sebe budete dokola ptát, zda se vám vše o čem jste právě četli, jenom nezdálo a jak je jenom možné, že se vůbec kdy něco takového dělo.
Pokud vás toto téma zajímá, knihu vyzkoušejte. Vřele ji doporučuji, ale zároveň upozorňuji, že tentokrát půjde o skutečně silný zážitek. Aspoň pro mě skutečně byl.
Hodně drsná knížka, dost podrobně popsané hrůzy, které se v koncentračních táborech odehrávaly. Přesto jsem knížku přečetla jedním dechem, byla jsem napjatá, jestli se Viola sejde se svými blízkými a pro koho se nakonec rozhodne. Konec mě mile překvapil.
O holocaustu jsem přečetla spoustu knih, ale toto je snad první kniha, která mne naprosto emocionálně dostala, pořád dokola nad ní přemýšlím a nezapomenutelně se mi vryla do paměti. Je neuvěřitelné, čím vším si autorka nedobrovolně prošla a přesto ji to nezlomilo, za to má můj obrovský obdiv. Příběh Violy jsem přečetla jedním dechem a došlo i na slzy. Knihu 100% doporučuji a naprosto souhlasím s názorem, že by měla být zařazena do povinné školní četby. Pět hvězdiček.
knihu jsem koupila k vánocům své dceři, máme rády knihy tohoto typu, je třeba vědět jaké hrůzy se odehrávaly a vážit si toho co máme. Knihu jsem přečetla a asi od dvou třetin jsem brečela. Je znát, že knihu napsal člověk, který se těchto hrůz přímo účastnil. Doporučuji přečíst.
Četla jsem uz více knih na toto téma a toto je první kniha kde autorka vysvětluje proč se to vše dělo,proč to začalo, proč neutekli a proč věřili, že to bude dobré. V jiných knihách jen psali co se dělo ale neuvádějí důvody a vysvětlení některých činu. A u tak neuvěřitelných skutečností má určitě každý spousty otázek..
Knihu bych zařadila do povinné četby a dala ji přečíst všem těm, kteří tvrdí, že koncentrační tábory neexistovaly. Ze začátku jsem měla problém se začíst, ale jakmile se děj posunul k ghettu, četla jsem jedním dechem.
Prvních pár stránek se mi četlo celkem dost těžce, až jsem dokonce přemýšlela, že knížku odložím. Nemyslim to tak, že by mě nudila. Ba naopak se projevila moje přehnaná empatie a vcítění se do té šílenosti, kterou jsem se rozhodla přeci jen přečíst. Příběh pak naštěstí překline do části - před válkou, kde vlastně sledujete poklidný, krásný a šťastný život jedné rodiny. To co následuje je šílený a pro lidský mozek (jen si zkuste určité kapitoly živě představit, že by jste je měli někdy prožít/přežít) nepředstavitelný. Opravdu se budeme nadále hroutit nad věcmi, které Vám ještě před přečtením knihy, přišli jako závažné? Nemyslím si.
Tato kniha by měla být jednou z povinných četeb na školách.
Tak tohle byla jedna z těch knih, na kterou opravdu nezapomenu. Smekám před paní Violou, za všechno čím si v životě musela projít. Ale taky smekám i před Veronikou, která ten příběh naprosto úchvatně sepsala.
Úvodní kapitola popisující selekci v Osvětimi mi přišla až přehnaně citově zabarvená a vzbudila ve mě obavu, že se celá kniha ponese ve snaze rozbrečet čtenáře na každé stránce. Po seznámení s rodinou a prostředím, kde Viola vyrůstala, se ale pohled změní a úvod do toho zapadá. I po všem zlém, co se přihodilo Viole a lidem, se kterými se setkala a zprostředkovala tak i jejich příběh, mi nakonec přišlo horší, jak se lidé k propuštěným (nebo uprchlým) vězňům chovali po skončení války. Z dnešního pohledu už se těžko věří tomu, že většina považovala zážitky z táborů za výmysly vězňů a nadále zůstávali ve své lhostejnosti nebo i bezdůvodné nenávisti. Díky tomu že je čtenář s hlavní hrdinkou již od dětství a díky velice procítěnému zpracování kniha nezapadne (alespoň pro mě) mezi ostatní vzpomínková díla z období války.
Podobných příběhů je mnoho. Příliš mnoho. Je to dobře i špatně zároveň. A je potřeba tyto příběhy vyprávět, uchovávat a předávat dál. Ať už na filmovém plátně nebo ještě lépe v podobě knižní. Občas se však stane, že těmto osudům může trochu ublížit forma podání. Jako v případě této knihy; pokusím se vysvětlit.
Předválečný, zcela obyčejný život paní Violy je roztažen možná příliš; později jsem ale pochopil, jak významný kontrast tvoří s pozdějšími událostmi a tvoří celkový obraz nesmazatelné skvrny na dějinách lidství a jak dobře ukazuje, kterak se svět po válce ve všech směrech změnil. Člověk najednou zjistí, že všechno, co má (nebo si myslí, že má a nemá) hraničí s iluzí, která se velmi rychle může rozplynout v doslovné nic. Samotné události v táborech, kterými si Viola prošla, lze označit jen (a stále nedostatečně) slovem "hnus". V knize se objevuje několik dalších, o nic méně zajímavých a děsivých osudů, které dokreslují onu dobu. Ostatně válka je vždycky hnusná, ale mění se v něco zcela tragického a až osobního, jakmile dostane konkrétní jména a tváře. Nechci se tu rozepisovat o věcech, o nichž má většina aspoň nějakou povědomost, ale zároveň nechci znít jako člověk, co by znevažoval příběh paní Sternové. Ten je totiž zcela mimo diskuzi, na rozdíl od formy knihy.
Ačkoli nevím, do jaké míry paní Tóthová při sepsání těchto pamětí použila vlastní fantazie a autorské svobody, nemohl jsem se při čtení zbavit dojmu, že kniha občas ztrácí svou skutečnou hodnotu a klesá kamsi do téměř brakové červené knihovny. Mrzí mě, že to říkám, ale je to tak. Někdy až zbytečně tlačí na emoce nebo vypráví poněkud romantický příběh. Někdy podává události tak uměle, že působí jako vytažené z wikipedie. Ostatně taky nemálo zarazí, že vzdor názvu se Viola setká s Mengelem jen jednou, při první selekci v Osvětimi. Mengeleho "práce" pak vypravuje spoluvězeňkyně. Možná v tom hraje roli i nakladatelství Ikar, protože od nich tenhle typ literatury není překvapením.
Takže má Mengeleho děvče smysl číst nebo ne? Je hodno doporučení? Protože už jsem v tomhle směru něco načetl, nevím jak zapůsobí na "nevědoucí". Ale nejspíš dámy budou ronit slzy a prožívat silné emoce, zatímco pánové budou chvílemi spíše zívat a kroutit hlavou. Ale cenu číst to rozhodně má. Přece jenom jde o příběh silných osobností, obětí ignorance a nesmyslné nenávisti. Jde o to vědět, znát a vyvarovat se. A hlavně nezapomenout. Tohle nikdy nesmí být zapomenuto, oni nesmí být zapomenuti a těm druhým nikdy nesmí být odpuštěno.