Kupec benátský

29.08.2011

Nikdy to pro mě nebylo nic k popukání, spíše jsem to do doby dokud mě to bavilo zkoumal a přemítal co je na tom vtipného?

Pro mě jde o dobovku.

13.08.2011

Perfektní drama od Shakespearea. Kupec benátský stojí za přečtení a rozhodně i za zhlédnutí.

07.03.2011

Krása milý zlovlku, za mě palec nahoru! Neřekl jsem to tu dostatečně jasně, pardon. Měl jsem na mysli hlavně rozdíl mezi vybíráním podobných námětů a prvků příběhu (čemuž se neubráníme, pochopitelně jich tolik nemáme) a převyprávěním plus mínus stejného příběhu s jinými osobami a kulisami, ještě k tomu týmž autorem. Ano, je to jako dneska, kdy se vlastně taky dokola točí několik stejných příběhů v podobných schématech, ale to pravé umění vidím ve snaze tvůrců se od těch předchozích nějak odlišit, tím spíše se odlišit od toho, co jsem už jednou vytvořil já sám (pokud se jim rovnou nepodaří přijít s něčím novým). Pokud někdo napíše hru Sen noci svatojánské, do níž vkomponuje druhou hru o nešťastných milencích, kteří zhynou na principu Romea a Julie, a hned další autorem vytvořená hra je (ejhle) Romeo a Julie... No nevím...A co se týče ostrovtipu, je pravda, že ten dnešní si neumím, ani nechci, u Shakespeara představit, to by bylo lítání z extrému do extrému. Ovšem pokud někomu (modelově třeba žákovi střední nebo základní školy) řeknete ať si přečte Shakespearovu komedii s poukazem na geniálnost autora, a on dostane do ruky něco, co je možná satyrické, možná i smutné, žák nedostává to, co předpokládal, a automaticky jej ztrácíme. Proto hlavně jsem pro, aby se s nálepkou komedie poněkud brzdilo. Protože se vztahem ke knihám a autorům je to podobné jako se zbožím. Pokud Vám to někdo naservíruje bez upozornění na případné mouchy, a vy od toho tudíž nedostanete to, co očekáváte, příště se obrátíte na jinou firmu. A tedy: neříkám, že Shakespeara nenávidím, jen se poněkud distancuju od jeho zbožňovaného kultu, díky němuž nám jej sázejí do hlav už od základních škol jako jedinečného, úžasného a největšího... Paradoxně mezi dalšími největšími. Protože i tento pán měl podle mne své mouchy, a nechápu, proč bych je měl přehlížet jen kvůli nějakému Shakespearovskému kultu.

04.03.2011

S tím takzvaným "vykrádáním" mi to, při vší úctě, také připadá jako nesmyslné obvinění. Je pravda, že se William inspiroval staršími příběhy, ale co je na tom špatného? Jak už tady bylo řečeno, podstatné je to, jak danou látku uchopil, ne látka samotná. To bychom mohli šmahem uvrhnout do klatby veškeré historické romány a knihy dle skutečných událostí. A pokud malíř zachytí na obraze krajinu, také o něm neřekneme, že vylupuje přírodu, nebo ano?

Otázka terminologie je kruťácká a nesmiřitelná. Těžko se dobereme k nějaké nenapadnutelné definici, co to vlastně komedie je. Je třeba se smát tak, až se budeme za podbřišek popadat, nebo stačí jen dobrý konec? Nepochybuji, že by to tady mohlo vést až k vyškrábaným očím a tak podobně.

Co si myslím já: mnoho současných českých televizních komedií a zábav je postaveno na tom, že si hlavní postava například uprdne. V takovém případě není pochyb o tom, že přišla legrace, že se máme smát - neřekl bych ale, že pouze a jenom takovéto pokleslé formy mají právo nazývat se komedií. U Shakespeara je humor skryt spíše v ostrovtipu a satiře, přestože se tu a tam taky neubrání lidovějšímu či zemitějšímu žertu. I tak je ale jeho humor vždycky okořeněn přinejmenším jedním pepřovým zrníčkem hořkosti. A to mu, myslím, dodává na síle. Nejde jen o to, abych se smál. Jde o to, abych se smál něčemu, co je vlastně velmi vážné a čemu bych se smát neměl.

V britské literatuře bychom mohli najít lecjaké zajímavé velikány, titány a obry. Ovšem když se do nich začteme, najdeme u každého z nich motivy a občas i zápletky, které se vyskytují i u Shakespeara. Je to důvod volat 158? Nebo se smíříme s tím, že svět se sice mění, ale láska, nenávist, žárlivost, pokrytectví a další typické všelidské jevy zůstávají stejné? A vykrádám já Stammela, když mám náhodou velmi podobný názor jako on?

04.03.2011

Což je ovšem ten samý problém. Když u toho skřípe srdce rozhořčeným dojetím (když už jsme u toho vykrádání), když je to bezútěšné atd. (a že jistě do určité míry je), proč nám to tedy už více než 400 let servírují jako komedii? U příběhu takto starého nečekám, že se smíchy porvu, na druhou stranu komedie jako srdcervoucí a bezútěšná? Tak to je posun. O to mi jde. Nazývejme věci pravými jmény. Protože jakmile mi tohle někdo podstrčí jako komedii, tak jej pošlu někam s tím, že je to možná smutné, možná kritické až satirické k tehdejší společnosti, každopádně nijak extra veselé - zobrazenými skutečnostmi, a na tom se shodneme, možná spíše k pláči. Zajímavé, že ty "banální krváky" typu Othella byly podstatně zajímavější, ani mi je nikdo nemusel přehrávat, ba co více, ony se od sebe i lišily. Jak kdo ztvárnil kterou roli odmítám na literárním webu řešit, tady jsme přes papír, maximálně moderní čtečky. Pokud pak budeme tvrdit, že vykrádání sebe i jiných je v pohodě, protože to v té době bylo běžné, je to jako bych někde prohlásil, že vypalování CD není problém, protože to taky dneska dělá každý. Především si o tom totiž myslím, že někdo, koho proklamují jako největšího génia anglické literatury, by neměl mít vykrádání kohokoli vůbec zapotřebí, a to v jakékoli době. Pokud to tehdy procházelo (a koncem 16. století už také jen do určité míry), tak v dnešním měřítku je to poněkud slabina. Proto si myslím, že kdyby se někomu v českém školství chtělo v literatuře Británie opravdu prohrábnout, našel by i zajímavější velikány.

31.01.2011

Kritika toho, že Shakespeare opakuje různé náměty (nehledě na to, že obvykle velmi podrobně "vykrádá" hlavně náměty cizí), mi připadá netrefená. Za prvé je to standardní postup literatury té doby (je to legální a samozřejmé), za druhé (a to především!) nejde tolik o to co se stane, ale jak se to stane. Příběh není samoúčelné vzrůšo, ale nosník na prokreslování charakterů, lidských kolizí, životních křižovatek. Převyprávějte stručně fabuli Hamleta a řeknete banální detektivní krvák. To podstatné je jakým způsobem ten krvák prožívají jeho účastníci: a ti Shakespearovi ho obvykle prožívají nanejvýš vzrušujícím a inspirativním způsobem.

Kupec benátský je pro mne silně provokující hrou plnou nejednoznačnosti. Namydlená šlechta se tváří na všechny strany jako parta svatoušků a přitom systematicky a bez špetky citu šikanuje židovského kupce. Ten je na jednu stranu nerudným lichvářem, neštítícím se velké krutosti, na stranu druhou je jeho krutost projevem člověka zahnaného do kouta, člověka ponižovaného a vystavovaného krajní nespravedlnosti.
Porcie převlečená za právníka nádherně mluví o povaze a smyslu milosti, aby obměkčila Shylockovo srdce. Vzápětí se ale vůči němu ona a celá parta zachovají zcela nemilosrdně a de facto ho jako člověka zničí (schválně se podívejte, jak dechberoucím způsobem to zahrál Al Pacino!). Citlivé srdce nemůže neskřípak rozhořčeným dojetím!

Kupec benátský přináší komplikovaný a vpravdě bezútěšný zážitek. V tom je Shakespearova síla.