Konec civilizace
Aldous Huxley
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59620/bmid_konec-civilizace-bh1-59620.jpg
4
1635
273
Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětského svazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2011 , MaťaOriginální název:
Brave New World , 1932
více info...
Přidat komentář
Perfektní! Musím uznat, že mě způsob autorova vyprávění úplně vtáhl do děje. Je fakt, že v takové budoucnosti bych opravdu žít nechtěla.
Konec civilizace vs. 1984. Chtě nechtě vás při čtení Huxleyho nejvýznamnějšího díla srovnání s Georgem Orwellem napadnout musí. Huxley tvrdil, že se pravda utopí v moři bezvýznamnosti a nikoho nebude zajímat. V '84 ji pro změnu přede všemi skrývali. V Konci civilizaci se všichni dobrovolně vzdávají svobody, aby mohli zakusit pocit štěstí, v '84 jsou zase všichni udržováni ve strachu.
Obě vize mají společné to, že přemýšlení je nežádoucí aktivita a jakmile se někdo liší, je potrestán. Vize to jsou stejně děsivé. U obou musíme doufat, že se v našich životech nikdy neobjeví, byť jisté prvky z nich lze v naší společnosti bezpochyby nalézt.
Brave New World jsem před pár lety četl ve zjednodušené anglické verzi od Penguina a od té doby jsem věděl, že jednoho dne dojde i na plnou porci téměř 200 stran. Už od první stránky jsem se nemohl od knihy odtrhnout, strhující, mrazivý příběh. Vrcholem je dialog mezi Divochem a Mustafou Mondem, jenž mi připomněl rozhovor Winstona Smithe s O'Brienem.
Doplníte-li četbu Brave New World stejnomennou skladbou od Iron Maiden (nejlépe živou verzí z Ria 2001), pak je čtenářský zážitek zcela kompletní.
... to my jsme jednou tu troubu strašně rozhicovali a viděli jsme neuvěřitelný věci - Jára Cimrman ze hry Vizionář.
Kupte lidičky,kupte.Kupte vodu balenou.Ve velkém,malém i středním balení.V růžolícím i zelenobrčálovém provedenní.Do každé domácnosti,zaměstnání i pro chvilky odpočinku.Od Evropy do Afriky uhasíte vaši žízen.Pít je zdravé a čisté pro vaši duši.Doporučenná dávka okolo tří litrů pro každý den pro každého jedince bez rozdílu.Minerály do vašich těl dodává společnost ... Situace ve střední části světadílu přibližně počátkem 21.století. A voda z kohoutku kape,kape,kape.- ukázka z knihy Teorie konzumu.Ještě mi nehráblo to je jen začátek.
Spolu s Aldousem Huxleyem nastupujeme do hypotetického stroje času.Do časů kdy se potomci nevytvářejí klasicky doma po staru.Vašim sexuálním touhám je dovoleno neomezeně brouzdat.Klasické partnerství vymíceno.Semeniště pokroku a svobody na vzestupu.Identitu dostáváte hned při stvoření,vývoj jedince ztráta času.Rodina už není základ státu.Stud není na místě.Vítejte v dokonalém světě plném štěstí.Kdo by o něj přeci nestál ? Co to ,co to stroj času se nám kapánek porouchal je teprve datum s rokem 1932 kniha dostavá jasnější kontury.Vize se nestala skutečností,budoucnost neexistuje,už ji máme.
Dost zásadní dílko.Bez zbytečných průtahů čtenáře vtáhne do dystopického světa.Postavy jsou načrtnuty pro účel sdělení bez přemíry psychologie a účel splnují pro vyznění celku přesvědčivě.Náčrt světa je někdy skutečně plasticky drtící.Až do samého závěru se nedostane čtenáři lichotivého optimistického počtení.Občas něco špatné je k něčemu dobré.
Jaká je cena za to přežít,stát se součástí a nezešílet.
Tak trouba nelhala,rozhicovala se.Poté se staly neuvěřitelné věci...
Na to, že kniha bola napísaná v roku 1932, je až strašidelné, ako vystihuje diagnózu tejto doby, hoci dotiahnutej do absurdity. Za to sú tie tri *. Inak skoro celý čas som sa nútila do čítania, plytká civilizácia s plytkými "hrdinami" možno bola autorovým zámerom, ale mne z toho vyšla plytká kniha, ktorá vo mne zanechala len zlý pocit - totiž dnes v tej utópii už skoro žijeme a kniha, žiaľ, nemá hlbší psychologický a filozofický rozmer, ktorý by negatívne pocity z nej vyvážil.
Představte si svět, kde hlavní a jediný důraz je kladen na zábavu a štěstí společnosti. Představte si, že jediné starosti, které si děláte, je vymyslet program na vyplnění toho moře volného času, který vám každý den zbývá po vaší lehké „práci“ (tedy, za předpokladu, že nemáte tu smůlu, že vás „vypěstovali“ jako epsilon). To možná nezní až tak špatně, že? Až na to „pěstování“, ale to berte jen jako takový sf prvek. Podmínkou je však ztráta individualismu, ztráta odpovědnosti, ztráta životního směru a cíle a v neposlední řadě a možná nejdůležitější, nutnost zůstat po celý život dítětem v těle dospělého. Je to velká nebo malá cena? To, nechť si, prosím, každý určí sám za sebe.
Popsaná vize vyvolává nepříjemné otázky a hluboké úvahy. Střet světa „divochů“ vs. světa „civilizace“, střet světa tradičních (též náboženských) morálních hodnot vs. světa čistého hédonismu až neuvěřitelného nihilismu. Nepřipomíná vám to něco? Civilizace ovládaná vymýváním mozků a drogami (Soma, která až příliš nápadně připomíná dnešní antidepresiva - nemluvím o skutečné potřebě medikace v řadě případů, kdy podání antidepresiv může reálně zachránit život).
Kniha je velmi čtivá a skutečně se nelze ubránit srovnání s dneškem (skoro se vsadím, že takto to vnímala většina čtenářů generace zpět, přesto …). Závěrečný rozhovor mezi Divochem a Mustafou Mondem je perla.
Knihu jsem četl hned po Orwellově 1984 a dovolím si krátké srovnání. Tam kde Orwell vykresluje vizi brutální, šedou, plnou otevřené kontroly myšlení a jednání, Huxley na to jde rafinovaněji. Jeho svět není o nic méně svázaný, jen to není tak nápadné a brutální. Kontrola myšlení je přítomna ve stejné míře (přístup k nezávislým informacím – v tomto případě ke knihám – je stejně jako u Orwella značně omezen), nepohodlní jedinci jsou vyloučeni z kolektivu. Kontrola jednání se neprovádí prvoplánovým násilím, ale opět spíše nenápadněji (nepokoje uklidněné rozprášením aerosolu Somy), přesto je opět neméně zřejmá.
Co si z toho všeho odnést? Nejspíš to, že pokud se současný kurz vývoje západní civilizace nezmění, čeká nás nejspíš kombinace obou. A jak už to tak dopadá, budoucnost si vezme z obou přístupů to nejhorší.
Principy, tužby a sklony lidské civilizace odhalené až na kost a vyhnané do extrémů... mrazivé čtení, snad nejodpornější "vize" společnosti, kterou jsem kdy v žánru antiutopie četla. Zajímavé zapojení "vznešeného divocha" Johna, zajímavá postava Lindy, v níž se ukazuje veškerá povrchnost tohoto přešťastného světa. Vůči současnosti tak opačné a zároveň tak podobné... Je to síla!
Kniha je velmi čtivě napsána a její obraz dystopického světa je velmi zneklidňující. Svět ve kterém je ultimátní hodnotou radost se zdá vcelku příjemný, přesto se člověk nemůže zbavit určitého podezření a lehké míry perverznosti takové světa bez smutku, melancholie a samoty. Vše bylo v pořádku, až na jednu podstatnou věc a to závěr. Přišel mi zvláštně absolutně nehodící se, ani bez určité myšlenky, či sdělení. Prostě a jednoduše absurdní, možná to k tomuto světu sedlo, ale zároveň mi chybělo celkové rozuzlení i pro ostatní postavy, které jakoby vymizeli. To jest velká škoda pro knihu. Pokud bych už ji měl zařadit mezi velikány tohoto žánru 451 stupňů Fahrenheita a 1984. Zařadil bych ji na druhé místo.
Knihu sem sem četl při treku po nepálském Himálaji, kdy sem se každý den těšil na večer u kamen, kdy bude hodinka na to se ke knize vrátit. Kam se hrabe Orwellovo 1984 chtělo by se říci. Uvědomímeli si, že ta kniha byla napsána v třicátých letech a ve fundamentálních rovinách docela přesně popisuje dnešní západní společnost (hodnoty, životní styl, převažující filosofii vulgárního hedonismu...) a její směřování běhá z toho až mráz po zádech.
Lidé často říkají, že některé věci popisované v knize jim připomínají něco ze současnosti, že existují už dnes apod. Někteří se dokonce táží, jestli je takový svět, jak je popsán v knize, opravdu tak strašný, když v něm nejsou války. Podstatný rozdíl mezi báječným novým světem a soudobou realitou ovšem je ten, že byť existují ekvivalenty somy, byť lidé tráví čas v nákupních centrech, činí tyto věci z vlastní vůle, tj. nikoliv z rozhodnutí někoho shora, samozvaného mesiáše, který sám sebe považuje za povolaného k organizování lidských životů. Kdo má vůbec právo stanovit, co je pro každého člověka nejlepší, resp. co mu přinese štěstí?
Postava Mustafy je další ukázkou toho, jak to může dopadnout, když jsou něčí kroky vedeny úmyslem dosažení obecného blaha. Při rozhovoru s Divochem Mustafa staví hodnoty jako umění, věda a náboženství na jednu stranu a pojem štěstí na stranu druhou, přestože štěstí pramení právě z uvedených hodnot. Obyvatelstvo civilizace není šťastné ve smyslu pociťující štěstí; důvodem, proč Mustafa svět takto řídí, je zajištění stability, hladkého běhu dnů a života vůbec, nikoliv aby bylo šťastné. Toho je ovšem dosahováno absolutní nalajnovanosti každého lidského života, jejímž výsledkem je degradace lidských bytostí na své zvířecí předchůdce. Po přečtění této knihy si víc cením práva každého (mezi těmi všemi dnešními právy opomenutého) být nešťastný.
V Konci civilizace se nevyskytuje žádný hlavní hrdina bojující za záchranu lidstva, Huxley popisuje několik různých lidí, kteří žijí v tomto světě, se všemi je ale velice těžké ztotožnit se. Žádná z postav mi nebyla extra sympatická. Kniha se mi líbila, obsahuje hodně zajímavých myšlenek a je rozhodně nadčasová. V dnešní době umělých oplodnění, darování vajíček a pokusů o klonování, působí tato kniha až děsivě.
"Á, Bé, Cé a vitamínek Dé..."
Jsem sám zvědavý, která z těch knižních budoucností, které jsem v posledních letech četl, nastane. Orwell, Zamjatin, Huxley, Haldeman, Bradbury, Feldbakken. Asi to bude takový mix.. Někdy bych si taky měl přečíst něco utopistického, takhle ze mě optimista nebude. Nutno říci, že zde je to přeci jen o něco mírnější, pohled na společnosta její vývoj jako celek je sice tragický, ale jednotlivci skutečně jsou spokojeni.
Kdysi, na přednášce světa-zcestovalého stopaře, se mi do hlavy zakouslo jeho moto: "Nejlepší věci na světě jsou zadarmo". Tenkrát jsem si to uvědomil a od té doby to prostě vím. Možná že také od té doby ve mně počala růst averze vůči spotřebnímu způsobu života a mnohému, co se k němu váže, zvláště pak k jeho symbolům. Např. bych se sám před sebou asi zastyděl, kdybych se octl v multikině chroupajíc krabičkovej popkorn a ve speciální přihrádce, jež je součástí sedadla, bych měl odloženou půllitrovku koly - nikomu to neberu, jen se v tom prostě necítím.
Huxley spotřebu definoval jako prostředek k tomu, aby lidé neměli čas se zastavit a rozjímat. Mohli by tam při tom totiž objevit Boha, krásu, svobodu ducha, silný prožitek apod., což jsou hodnoty Huxleyho civilizaci narušující a destabilizující, protože mohou vyvolat hlubší emoce a ty následně obecnou mezilidskou neshodu.
Podobně jako Orwell se vizionářsky věnuje způsobu ovládání mas v totalitním systému, Huxleyho prst bezostyšně ukazuje na neduhy současného světa nejen demokratických společností západního střihu, ve kterých je taktéž prožitek nahrazen zážitkem, a názorová různorodost podléhá vyprodukované uniformitě, která sice v našem případě není produktem genetického inženýrství, ale dejme tomu neschopností zorientovat se v přesyceném informačním světě a podléhat tak zjednodušujícím a často zcestným tezím. Smutný rozdíl vnímám ale také v tom, že zatímco v Huxleyho civilizaci je vše již od narození konstruováno a řízeno genetickými inženýry, my jsme si naše povrchně prožívané spotřební životy dobrovolně zvolili sami. Znáte to? "Většina lidí chodí do práce, která je nebaví, aby si vydělali peníze, které utratí za věci, které nepotřebují."
Knížka mě doslova nadchla, tak jako v případě 1948 je děj dokonale promyšlený. Žádná hluchá ani nudná místa nečekejte. Během čtení člověk balancuje mezi dvěma názory, zda život prožitý v naprostém štěstí a pohodě je výhra v loterii, nebo katastrofa.
Výborná a nadčasová kniha. Chtěla jsem si ji zadat v rámci výzvy, až pak jsem si uvědomila, že jsem ji četla. Byla skvělá.
Podobně jako v případě 1984 se jedná o antiutopický román. Huxley však k tématu přistupuje trochu jinak než Orwell. Huxley spíš zkoumá otázku, jak by vypadala civilizace, která by odstranila všechno utrpení a ponechala lidem jen štěstí, uspokojení a nekonečný konzum požitků a zábav. V této dystopické společnosti už neexistuje rodina, lidé jsou industriálně produkování v inkubátorech, hned od narození jsou predestinováni, tj. psychologicky i fyzicky programování pro určitou společenskou roli, aby v ní byli spojeni. Z života lidí je odstraněn stres, odstraněna smrt, odstraněna samota, odstraněny jakékoliv překážky. Lidé si donekonečna navozují pocit štěstí sledováním virtuální reality nebo braním drogy zvané soma. Jedná se vlastně o tyranii věčného štěstí, kterého bylo dosaženo za tu cenu, že bylo nutné obětovat svobodu, pravdu atd. Když ze života odstraníme bolest, život se stane mnohem chudším. Kniha měla několik zajímavých myšlenek. Čtyři hvězdičky dávám proto, že nebyla dle mého dobře napsaná, špatně se četla a neměla moc dobrý příběh, nebyly tam žádné kladné postavy a ty postavy co tam byly se chovaly nelogicky.
Tahle knížka je při své kratičké délce neobyčejně bohatá. A nedává žádné "rozhřešení", neříká, kde je dobro a kde zlo, jen nabízí dvě možná uspořádání světa, která se vzájemně vylučují a netolerují.
Neodbytně z ní člověk ale získá pocit, že jsme někde na půli cesty, přičemž je ale vyloučeno, abychom se do té úrovně dostali, ledaže ... a na to se snad i bojím pomyslet.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alternativní historie zfilmováno 20. století anglická literatura konzumní společnost rozhlasové zpracování přelidnění kritika
Autorovy další knížky
| 2011 |  Konec civilizace |
| 1996 | Brány vnímání |
| 2001 |  Ostrov |
| 1970 | Raněný slepotou |
| 1998 | Šedá eminence |
Kniha Konec civilizace je v
| Právě čtených | 44x |
| Přečtených | 2 359x |
| Čtenářské výzvě | 229x |
| Doporučených | 185x |
| Knihotéce | 552x |
| Chystám se číst | 1 267x |
| Chci si koupit | 313x |
| dalších seznamech | 45x |
Civilizace, jejíž základy stojí na predestinaci a permanentním užívání drogy somy, navozující společensky žádoucí psychické stavy, zdánlivě nebudí takové mrazení jako jiné antiutopické světy s daleko represivnějšími prostředky. Zní mi spíše jako vizionářské (vzhledem k datu vzniku díla) varování před stále více povrchně spotřebním způsobem života a důsledky okamžité dostupnosti všeho, jeho zneužitím k manipulaci mas.
Pro mne kniha, kde obsah vysoko ční nad formou. Výjimkou je rozhovor Divocha s hlavním inspektorem Mustafou před závěrem, jako vrchol a koncentrát filozofického poselství příběhu. Donutí čtenáře přemýšlet o důležitosti těch neoblíbených součástí života jako jsou neštěstí, nemoci a stáří, bolest a utrpení, odříkání a vytrvalost, nutnost si něco zasloužit...o důležitosti rodiny a hlubších emocionálních vazeb, kořenů a historie, výchovy a vzdělání...V návaznosti na současný styl života západní civilizace obzvlášť aktuální kniha.