Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1158
314
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Něco tak drsného a syrového bych od ženské autorky nečekala. Všudypřítomný zmar a rozpad umocněný velmi strohým vyprávěním. No být ten hnus kolem i v lidech podrobněji popsán, deprese u čtenáře by asi byla nevyhnutelná. Nami je obyčejný i neobyčejný kluk, jeho příběh uvěřitelný, jeho cesta, život, už to tady bylo tolikrát, ale každý si tím projde. Že nenajde odpověď na všechny otázky? Že se je nedozví ani čtenář? A v opravdovém životě se přece taky nedozvíme vše. Stejná událost se jeví jinak, podle toho, kdo ji vypráví. V Namim je dobré jádro, není to hrdina jako Mirek Dušín, ale ví, co je správné, snaží se o ten další krok.
Nejsem rád kritikem, protože mám ke spisovatelům úctu, ale tohle není dobrá kniha. Ačkoliv je vcelku dobře napsaná, její téma je nudné a omšelé. Co se dozvídáme o životě a o světě, když ji dočteme? Že je tvrdý a nespravedlivý? To ale přece dávno víme. Archetypy postav a jejich jednání, nepravděpodobná setkání, duchovno, odkazují zřejmě na tradici mýtů a eposů, ale čím je postava Namiho archetypální, čím nás právě tento příběh obohacuje? Snad jen uvědoměním si ekologické katastrofy způsobené na Aralském jezeře a jejím dopadu na místní obyvatelstvo...
Ke knížce mě přivedla knižní šifra, našla jsem ji brouzdáním se v knižních titulech, které obdržely cenu Magnesia Litera. Musím se přiznat, že po cca 20 stránkách jsem to chtěla vzdát - tohle pro mě není. Knížky napsané v přítomném čase se mi nečtou moc dobře a navíc jsem se v rychlém plynutí času ztrácela. Jsem však ráda, že jsem vytrvala, knižka mě postupně pohltila a nakonec jsem ji přečetla jedním dechem. A to se mi už dlouho nestalo, abych si večer četla a řekla si, ještě tři stránky a jdu spát, a přečetla si dalších 20 a pak se donutila jít spát, abych ráno zase brzo vstala a knížku dočetla. Takže všem doporučuji vytrvat a přečíst aspoň 30 stránek, pak už se neodtrhnete!
Ze začátku jsem nevěděl kdy a kde se děj odehrává... Vlastně to nebylo jasné ani po přečtení knihy, ale vzpomněl jsem si na dokument, který jsem kdysi viděl v tv o Aralském jezeru a „unikátním" ekologickém (a hlavně ekonomickém) vylepšení dané oblasti. Samotný příběh je drsný a těžko uvěřitelný, ale je mi jasné, že někde, na mnoha místech naší koule, žije mnoho Namiů, kteří díky skvělým lidem, s kterými zde trávíme život, oni živoří. A ne vlastní vinou.
Drsné a depresivní ale přesto hodně čtivé. Autorka umí ve čtenáři probudit atmosféru nějaké východní země ,ve které není žádná vyhlídka na lepší budoucnost . Cenu Magnesia Litera 2017 si podle mě zaslouží.
Rozhodně se mi kniha dobře četla a zajímavý příběh plný rozuzlení ale některé pasáže byly opravdu drsné. Na tuhle knížku musí být obzvlášť nálada.
Zručně napsaná kniha. Suverénní vyprávění. Nic nechybělo - tajemství, atmosféra, série zápletek, dobře popsané postavy a vztahy mezi nimi. Přemýšlím, co by se dalo vytknout, ale nic mě nenapadá.
Přesto se mi zdá, že něco Jezeru schází - nějaké to kouzlo, které dělá z románu opravdový zážitek. Něco, kvůli čemu bych se o Namiho bál, kvůli čemu bych měl pocit, jako by se to všechno dělo mně samotnému.
S Jáchymem Topolem bych asi Bellovou nepoměřoval, přijde mi, že se jedná o různé žánry (magická bizarnost Topola je něco hodně jiného než Bellové drsné vyprávění). V recenzích se porovnávalo i s Nabarveným ptáčetem - to už mi dávalo větší smysl, ale chyběla mi zde Kosińského naléhavost. Ale nejčastěji jsem si při čtení vzpomněl na knihu Petry Hůlové Paměť mojí babičce, ta mi připadala podobná tou náladou neúprosného úpadku, absencí morálních i legislativních pravidel. Jen s tím rozdílem, že Hůlové knihu jsem prožíval se zatajeným dechem, na rozdíl od Jezera, kde jsem sice byl zaujat, ale bez opravdového emocionálního ponoření - a to je právě ta jedna hvězdička, která chybí do plného počtu.
Možná moje hodnocení ovlivnilo to, že jsem četl bezprostředně po Stefánssonově knize Ráj a peklo a Brodeckově zprávě, dvou úžasných knihách, které na mě působily mimořádně sugestivním dojmem - v takové konkurenci možná vypadalo Jezero trochu víc fádně, než by tomu bylo v nějaké jiné konstelaci.
Není to líbivá kniha k odpočinku po namáhavém dni, spíš vás naučí rozumět slovu deprese. Překvapivý konec, který odpovídá normálnímu životu víc než tomu knižnímu. Parádní.
Silně depresivní kniha, nemohla jsem usnout a promítalo se mi to do snů. Pomalu vymírající město, zrezivělá torza aut, vysychající jezero. Lidé s nádory, ekzémy, novorozenci bez rukou nebo s jednou navíc, těžce nemocní odváženi do středu jezera a jemu vydáni napospas. Takhle se nám odměňuje vydrancovaná příroda ať je kdekoliv, v této knize například na dálném východě. Mohu doporučit pouze silným povahám.
Temný děj, který má hloupku i svoje mouchy (konec příběhu). Autorka si pohrála s obrazovou přesností a na čtenářích je,jak celý šedý svět okolo jezera pojmou.
Jsou knížky, které vás bolí číst, a přesto nemůžete přestat. Jezero je jednou z nich. Menší stránkový rozsah zabraňuje rozmělnění obsahu, celou dobu soucítíme s nejdřív dítětem a později mladým mužem Namim. Ten prochází nelítostným životem v umírající zemi, která nabízí jen pálenku a prašné cesty, žádnou budoucnost pro mladé. Hutná atmosféra neurčitého místa v neurčitém čase (děje se to teď? před čtyřiceti lety? v Kazachstánu, u Bajkalu?) je nejvýraznějším prvkem knihy.
Nádherný příběh dospívajícího chlapce kdesi v totalitním režimu. Nicméně bez jedné hvězdy, kvůli závěru.
Hodne zvlastni kniha, nektere myslenky v ni zajimave, ale celkove jsem ji asi nepochopila. Pusobila na me hodne depresivne, nasili, sex(predstavy), samota. Libilo si mi popis toho, co ukravalo jezero, nektera jidla, takove detaily, kdy jsem mela pocit se dotknout.
Tak vypravěčsky dobře, pravdivě a uvěřitelně napsaná kniha, že je mi líto, že v závěru vlastně žádný závěr nenastal. Netuším, co vlastně je sdělením této knihy, která zpočátku působí skoro magicky, až jsem doufala, že hrdinova cesta směřuje někam k nějakému poznání, pochopení, vhledu... což bohužel nenastalo. Takhle ve mně přetrvává jen pocit naprosté marnosti, což je dost depresivní, takže pokud to bylo záměrem, povedlo se. Ale pořád mám dojem, že mi něco uniká. Proč potom ty archetypální postavy na Namiho pouti, když ho nikam neposunou? K čemu konflikt s matkou, společností, pravdou, když v závěru je všechno negováno stylem, že je vlastně všechno za prvé jinak a za druhé jedno?
Drsná, krutá, smutná, tichá věc.
"Obě ženy utvoří sousoší, visí na sobě, tisknou se vší silou , třesou se, pokolikáté už. Jednou někdo udělá sochu rybářovy ženy, která si cloní oči a hledí k obzoru, celé zástupy žen s pravicí o něco svalnatější z toho neustálého vyhlížení."
v niečom - asi v atmosfére - mi to pripomenulo Strugackých Stalkera. výborný kus.
Temna kniha pro temne podzimni vecery.
Ovsem nemuzu rict,ze nezajimava. Syrovy styl psani...chmurne prostredi...slozity osud Namiho...
otevreny konec donuti premyslet...
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptické romány
Jezero
Pro mě na českém trhu něco velmi neobvyklého, zajímavého a svým způsobem i vzrušujícího. S touhle knihou se budu pyšnit v mé knihovně :).