Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1159
314
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Neomalenost ... lidí k lidem, lidí k přírodě ... hrubost a brutalita ničící životy i mezilidské vztahy zanechávajíc po sobě spoušť v podobě ekologické katastrofy, která na pozadí příběhu dává ještě víc vyniknout beznaději ... příběh je napsaný velmi chytře ... ostře míří přímo k cíli ... co chce, je šokovat ... proto, aby varoval, a to se mu opravdu daří ... jenže ... v příběhu je na relativně málo stránkách popsáno dost ošklivosti a vulgarity, až to na mě bylo příliš ... na druhé straně je pak vědomí, že tohle není fikce, ale příběh s reálným základem, a ten dostává mé 3 hvězdičky ... a přitom si, bohužel, přeji jediné ... na příběh rychle zapomenout ...slova, věty, tohoto příběhu nechci nechat rezonovat a proplouvat mou myslí ... ne tohle nejsou ta správná slova ... znám i jiná hluboká, vážná, šokující, naléhavá témata, která k nám promlouvají ... a autory, kteří to dle mého zvládli lépe ... na mě to prostě byl moc velký příděl bezmoci, který působil kontraproduktivně, a není to tím, že bych si myslela, že nemá reálný základ, naopak, myslím, že je víc než možné, aby vše bylo přesně tak, jak autorka popisuje ... jen ve mně její slova asi nevzbuzují ty správné emoce ... občas je příliš prostě příliš ...
No, tohle tedy nebyl můj šálek kávy... Ani by mi tak nevadilo, že je to taková depka, a ano, chápu symboliku a tak. Ale přesto - kdybych neviděla, že procenta rychle ubíhají a brzy to budu mít dočtené, asi bych na konec nedošla. Nějak mi to nesedlo.
Syrový, ničím nepřikráslený příběh o hledání kořenů. Příběh chlapce, který se potřebuje vyrovnat se svou minulostí, resp.najit svoji matku, aby pochopil... příběh odehrávající se na břehu vysychajícího Aralského jezera, které jako memento představuje nesmyslné chování diktátorských režimů. Příběh z oblasti, kde lidský život a lidská důstojnost nemají žádnou cenu. Z tohoto příběhu Vám nebude veselo, ale bohužel i to je realita 20. a 21.století.
Kniha se mi líbila svou obrazností. Čpěl z ní pach vysychajícího jezera, síry, chudoby. Pach hledání vlastních kořenů. Pach revoluce. Pach beznaděje. .... Teď to vypadá, že mi kniha páchla. :)
Líbila se mi. (4/5)
Bianca Bellová se s novelou/románem Jezero přiblížila a překvapivě i vyrovnala fenomenální knize Petry Hůlové Paměť mojí babičce, v podstatě jediné dva případy v moderní polistopadové české literatuře, kdy se český autor, respektive autorky dokázaly ,,převtělit" do vypravěče z jiné kultury a autenticky odvyprávět příběh mimo území a mentalitu České kotliny, a to tak, že je nanejvýš uvěřitelný a pravdivý. Fiktivní svět Jezera je podán symbolicky, jako čtenář si ho ztotožňuji s lokacemi Aralského jezera a postsovětskou republikou (lhostejno zda Kazachstánem či Uzbekistánem) a opravdu věřím, že takto postižená atmosféra se blíží tamní realitě, příběh Namiho je krutý, jak bývá v těch končinách zvykem, kniha syrová, čemuž autorka uzpůsobuje zvolený jazyk a výrazivo, marast (post)sovětské éry i přírodní katastrofy je doslova fatální, vysychání jezera a ekologická zátěž z těžby ropy i prosolené půdy, nicotnost lidského života i zmar pověr a kruté podstaty tradičního způsobu života i člověka odtrženého od morálního zákona přírody... Bravurně napsané, dokonale vymyšlené, možná jen rozsahem až příliš minimalistické...
Nečekala jsem žádný brilantně propracovaný příběh a ani jsem ho nedostala, přesto na mě čekalo poutavé vyprávění jednoho malého chlapce, který se během příběhu změní v dospělého muže. Chlapce poznamenaného tím, kdo byli jeho rodiče i prarodiče, stejně tak i dobou a prostředním ve kterém vyrůstal. Syrový příběh, který nic nezkrášluje. Ano, možná tam byly až lehce fantaskní věci, jako například Bůh jezera, kterého se všichni báli a posílali mu své oběti, ale i tak se mi příběh více než líbil.
Abych pravdu řekla, měla jsem co dělat, abych knihu dočetla do konce. Rozhodně mě tento schizofrenní román nezaujal ani po obsahové, či stylistické stránce. Inu proti gustu....za snahu 3 hvězdičky.
Fakt byla udělena cena Magnesia Litera?
Přečteno na jeden zátah. Velmi syrové, ale pěkné. Děkuji paní spisovatelce za osvěžení a krásnou knihu.
Přes tu tunu rozporuplných komentářů dodám toto. Čekání na práci jsem zažil jak Nami(benzina Shell - Chicago - Belmont/Milwaukee), několikrát si mě vybrali. Byly to nejlepší chvíle mého života, jako bych přesně věděl co ten kluk prožívá... Zuza se jmenovala Jitka. Když mě po tolika letech viděla, naštvaně se na mě podívala a řekla: "Tak ti přeji moc hezký zbytek života...". Víckrát jsem ji neviděl. To polorozpadlé, zchátralé město se jmenovalo Karviná. Sice už ho dali trošku dohromady, ale už nekvete tolik, jak za komunistů, když se vesele těžilo uhlí a devastovalo okolí hlušinou... No a teď můj komentář: "Sakra, co mi ta knížka připomíná?!?!"
Naprosto strhující, bravurně napsaný, syrový příběh, který nedá člověku spát...
Po přečtení knihy jsem naprosto neschopná čehokoli jen tupě zírala do zdi, a snažila se vzpamatovat z hrozného poznání, které se čtenář dozví až na téměř poslední stránce knihy...
Hrůzný příběh o lidské hlouposti, tuposti, a o zrůdnosti lidského chování, jež bezmyšlenkovitě ničí lidské životy a bezdůvodně způsobuje utrpení všude, kde se dá...
Já jsem se knihou prokousávala poměrně těžce, nechtěla jsem ji jen tak proletět, příběh samotný mi nepřišel novátorský, ale tato klasika se nikdy nepřejí. Mou pozornost stále upoutávala podobnost s jednotlivými místy, fragmenty děje, vykreslením osudů jednotlivých postav. Chvílemi jsem měla reminiscenci tuhého totalitního režimu, ocitla jsem se v gulagu, zažila formaci Tálibánu, hinduistické tradice, ženy v burkách a fanatické muslimy. Nemůžu říct, že by mě to rušilo, naopak jsem se v mysli vracela ke svým oblíbeným knihám a přiřazovala je konkrétním situacím. V postavě staré dámy jsem se dokonce dostala až k H. Murakami a jeho 1Q84. A samozřejmě už po přečtení obálky mi naskočila Vnučka pana Linha. Taková milá sumarizace mých oblíbených knih. Naprosto oprávněně udělena cena Magnesia Litera, ale pro mě spíše za odkazy na knihy, které autorka jistě také četla a chytly ji za srdce.
Téměř od začátku na mě příběh působil spíše postapokalipticky a snad díky některým prvkům jsem si děj zasadil do prostředí města Pripjať u černobylské jaderné elektrárny a už jsem se toho až do konce knihy nezbavil. Ale dobrý, jsem rád, že jsem si tuto knihu přečetl. Celkově 3 hvězdičky, ale přidávám jednu za čtivost a to, že jsem byl najednou na konci ani ne za tři hodiny.
Nadšení většiny zde nesdílím. pro mě nebyla kniha ničím výjimečná a nezapomenutelná. Příběh jezera a lidí žijících kolem může být fikce, ale umím si představit, že se klidně mohl stát. Namimu autorka na záda teda naložila osud, přišel mi hrozně bezútěšný, bez světla na konci tunelu. Čtení mi vůbec nepřinášelo radost, byť se mi četla dobře.
Osud hlavního hrdiny zasazený do prostředí toxického Jezera a pokřivených vztahů nutí k přemýšlení o sobě sama i o společnosti. Brilantně napsané.
Já nejsem zrovna nějaký odborný literární expert, abych tu ocenila tu surovost, opravdovost. Čtivá kniha je, nutí k zamyšlení, nemohla jsem se odtrhnout a to je dobře. Je to děj zasazený do neurčité země v neurčité době, ale ty prvky, který příběh má lze najít všude kolem nás.
Jisté je, že Jezero je zcela jiné čtení, když do tohoto jezera vstoupíte, můžete klesnout až na dno a možná i nevyplavat vůbec. Je to opravdu drsné, surové čtení, ale mě se líbilo. Obracela jsem stránku za stránkou a spoluprožívala osud Namiho, chlapce, který žije v hrozném prostředí a hledá svůj kousek štěstí.
Co, k sakru, jsem to právě přečetl? O čem to mělo být? Proč to je? :D Bylo to hrozně divný, zato fakt dobře čtivý.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptické romány
Jezero
Zanechal fragmenty sebe samého v lidech, které miloval, a sám už nemá nic... Jezero se asi nestane zářezem do světové literatury, ale v té české je to krásné zjevení. Bellová do poměrně přímočaře a jednoduše vyprávěného příběhu vpravila množství působivých odkazů na reálný svět, množství jinotajů (Fuks!) a alegorií. Atmosféra připomene seriál Pustina, víra v jisté nadpřirozeno rozezvučí strunu fantasy, postava státníka jako by vypadla z dystopií, slyšíme ozvěny našich historických pogromů, ale i kritiku současné společnosti. Kdo v knihách vidí víc než slova (mimochodem hodně umně volená), bude nadšený, a vlastně všem se může líbit alespoň osobní rovina příběhu, pouť za poznáním (realističtější Alchymista?). Působivý titul a zasloužené literární ceny.