Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1160
1160
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Kniha předčtená jedním dechem. Přes depresivní okolnosti děje jsem se v mnohých pasážích zasmála a pobavila nad groteskní ironií příběhu a žasla, jak surově a čistě je příběh podán.
Nadčasový príbeh, ktorý v človeku zanechá stopu a prinúti ho zamyslieť sa zase raz nad zmyslom života.
Výborně napsaný příběh jednoho nelehkého chlapeckého dospívání. Autorka mě velmi překvapila vyzrálým stylem vyprávění, které je místy velmi drsné a vzápětí nečekaně lyrické. Opět jedna velmi zasloužená Magnesia litera. Rozhodně doporučuji náročným čtenářům, kteří se nebojí číst o méně přívětivých stránkách života...
Úsporně a velice sugestivně napsaná knížka. Dost depresivní, a přesto se mi krásně četla, je v ní spousta krásných obrazů. Namimu čtenář musí držet palce.
Surově naturalistické a zároveň jemné a nevinné jako krásná poezie. Perfektní knížka o proměně jednoho chlapce v muže a smíření se s vlastní/rodinnou minulostí. Takový reálnější Alchymista od Coelha bez intelektuálních pasáží, ale mnohem víc uvěřitelný a lidský. Moc se mi to líbilo.
Kdyby to šlo dal bych asi 4 a půl. Naturalistické scény, stejně tak jako jemné, ze kterých je cítit soucit. Hlavního hrdinu jsem si oblíbil hned od začátku. Úžasný příběh, drsný a zajímavý svět. Všechno to dobře zapadá dohromady. Asi na Namiho jen tak nezapomenu.
Pozn. Nemůžu si pomoct, ale nějak o mnoho více na mě zapůsobily ženské postavy a jejich pohnutky, nějak jsem víc uvěřil, že jsou skutečné a bližší.
S paní Bellovou jsme se evidentně nepotkaly na stejném břehu jezera....
Než se pustím do komentáře, upozorňuji, že může obsahovat SPOILERY - nechce se mi dlouze přemýšlet, která informace by mohla být v ději zásadní (mě přišla většina z nich fádní a nezajímavá).
Její studený, strohý, dle mého záměrně "syrový" (jelikož je to "in") a bezemoční styl vyprávění ve mne vyvolal - no (čtenáři div se) stav zcela bez emocí....Tedy abych byla opravdu upřímná, sem tam se nějaké emoce dostavily - nuda, vděk za to, že to má pouhých 186 stran (nerada odkládám knihy bez dočtení, ať už jsou jakékoliv) a občas i skřípění zubů ve chvíli, kdy se do zcela monotónního sledu informací o Namiho životě vloudil nějaký dialog typu:
"Jak se máš Zazo? Často jsem ....víš co...." přeskočí mu hlas.
"Mám se dobře, Nami. Děkuju."
"To je dobře."
"Spěchám Nami."
"Jasně, tak zítra?"
Zaza rychle pohlédne ke dveřím bytovky a pak k oknu.
"Nevím."
"Jak myslíš."
Zaza balancuje s ošatkou vajec opřenou o pravý bok.
"Tak já du."
"Počkej ještě."
"Co?"
"Nevim. Nechoď ještě."
"Ale já musim."
Nekráceno. Toť vrchol děje. Většina knihy je ještě mnohem suchopárnější a jednotvárnější než uvedený dialog. Chápu, že se teď strohý styl plný vulgarit nosí a je to prostě v módě, což mne jen znovu utvrzuje, že cokoliv podléhá módní vlně, není nic pro mne. Budiž pro mne pro příště zdviženým prstem.
Bellová sází na "atraktivní" prostředí Aralského jezera postiženého jednou z největších ekologických katastrof současnosti. Nicméně ho používá pouze jako "cool drsnou" kulisu pro Namiho život, stejně jako nesnášenlivost mezi původním a ruským obyvatelstvem. Zbytky obyvatel na břehu umírajícího jezera líčí jako tupá nevzdělaná hovada s naprostou absencí zájmu o cokoliv jiného než chlast a šoustání (omlouvám se, normálně tyto výrazy nepoužívám, ale zde nelze jinak). Namiho z tohoto vzorku nevyjímaje - snad jen s tím rozdílem, že se neupije hned, ale nejprve zkusí najít svou ztracenou matku. To vše proloženo fakt velkým množstvím vulgarit - a to nejen z "úst" Namiho (coby puberťáka, jak zmiňuje někdo v jiném komentáři), ale vlastně většiny postav, které se příběhem mihnou.
Vzhledem k ročníku narození Bellové soudím, že se zhlédla v počátcích (polského)dabingu u prvních VHS kazet, které po sametové revoluci zaplavily takřka každou domácnost. Pro mladší čtenáře doporučuji malou exkurzi do této doby - kdo tento dabing jednou slyšel, nikdy již nezapomněl, aneb - jeden (většinou mužský) hlas dabuje veškerý děj i postavy ve filmu (ať už to byl nějaký karate kid či porno) naprosto odosobněným jednotvárným monotónním a hlavně zcela bezemočním stylem: "au, nech toho, dobře, jdeme..."
Vyprávění v této knize je přesná kopie tohoto historického dabingu. Hlavní postava (Nami) mi byl (nejen) díky tomu zcela ukradený. Příběh mohl být zrovna tak o černošské holčičce z břehu Viktoriina jezera nebo indickém klukovi žijícím a umírajícím ve slumu někde v Kalkatě. Tragických příběhů je plný svět, vlastně těch dobrých je naprosté minimum. Zásadní ale je, jak nám jej autor dokáže podat, jak ho dokáže uchopit. V případě Bellové mám pocit, jako by jen zcela mechanicky zaznamenala něco, co se odvíjí před očima každého jen trochu bystřejšího pozorovatele světa. Nic navíc, žádná "přidaná hodnota", žádný důvod, proč si zrovna Namiho příběh mám pamatovat či proč by mě měl vlastně zaujmout. Což je škoda.
V přímém srovnání s nedávno dočtenými také velmi neveselými lidskými osudy zachycenými v knihách "Bůh maličkostí" a "Do tmy" z toho pro mne Bellová vychází velmi bídně.
Vlastně jediný "lidský" prvek z celé knihy se (pro mne) schovává na samém konci - v postavě starého muže lovícího ze dna jezera ztracené předměty, čímž supluje hledání svého ztraceného syna. To je snad jediná bytost v příběhu, které autorka "dopřála" alespoň nějakou duši, emoce a lidskost.
Pro mě byla tato kniha velkým překvapením. Nečekal jsem od toho nic a dostalo se mi bezvýchodného, syrového, dystopického příběhu na pozadí jedné z největších ekologických katastrof v dějinách lidstva. I když se nejedná o žádné příjemné čtení, byl to zážitek. Ten, kdo se alespoň na chvíli nevcítil do Namiho a nesnažil se pochopit jeho jednání, nemohl si tento tíživý příběh vychutnat naplno. Části v Borosu jsou dechberoucí, ve městě to trošku začíná skřípat, ale od části se zvířaty na ostrově paní Bellová jede svoji spanilou jízdu až do finále, které mě zpátky odnese na vyschlý břeh jezera jako mršinu. Skvělé a bohužel stále aktuální. Tohle mi sedlo.
Já se musím zeptat: Je dnes v literatuře zárukou úspěchu napsat knihu ulepenou hektolitry moči, zapáchající rybinou a čůrky potu? A to všechno vložit do bábiných sádelnatých rukou?
Já se teda nabažila hodně rychle; hl. hrdina Nami, který buď zvrací, nebo má erekci, mě celou dobu neuvěřitelně otravoval, a já doufala, ze ho Duch jezera konečně pozře!
Ale jsou tu i věci, které mě hodně bavily: krátké, úsečné věty (dlouhá souvětí jen u Hrabala, prosím), surovost, dějovost (žádné sáhodlouhé úvahy nad tím "kdo vlastně jsem?" - nad odpovědí se nepřemýšlí, odpověď se rovnou hledá) a celkový obraz ponurého, umírajícího světa.
Ale nakonec jde o průměrný čtenářský zážitek. Bylo toho moc.
Neotřelé, surové, ale je to příběh, který Vás od začátku zaujme. Stále Vám pak v hlavě budou vířit myšlenky o Namim, jezeře, třech červených trojúhelníčkách a cestě. Cestě jednoho chlapce.
Tahle kniha připomíná výtah z mnoha jiných děl, snad je to tím, že asociuje téměř všechny základní otázky a problémy lidstva na necelých 200 stránkách. Ekologie, novodobá historie, sociální rozdíly, náboženství, dospívání - to vše je nastíněno na příběhu osamělého Namiho u ne až tak neznámého jezera. Kniha je psána základním jednoduchým stylem a vyprávění tak nějak plyne, velkou stopu nezanechá. Ano, chytlavá jsou samozřejmě zmíněná témata, nakupená v krátkém příběhu. Možná proto mám pocit, že jsem už všechny ty příběhy, postavy a děj už četla.
Zajímavý román, ojedinělý v českých luzích a hájích, trošku mi připomíná díla severských autorů, ač se odehrává na blíže neurčitém východě (předpoklad). Přečetla jsem poměrně rychle, ale nemohu říci, že bych si knihu chtěla přečíst znovu. Byla zajímavá, četla se velmi rychle, ale větší čtenářský zážitek mi nepřinesla. Trošku mi to připomnělo i Paměť mojí babičce Petry Hůlové, ale musím říci, že to mě opravdu chytlo.
Začátek na mě působil spíš jako nějaká postapo. Drsné, ale působivé, vše má své místo, včetně vulgárního jazyka
Jezero se velice dobře čte, i když příjemné sluníčkové čtení to není. Kniha o drsném životě u jezera, lidských povahách a dospívání.
Začátek v Borosu kolem jezera plného tajemství a pověr super. Jakmile se ale Nami přesunul do města, trochu to pro mě ztratilo původní atmosféru. Konec u jezera pak opět hodně silný. Je to vlastně takové podobenství, uzavírající se životní kruh, který nutně nemusí znamenat štěstí nebo zodpovězení všech otázek. Zajímavé seznámení s autorkou.
Tam byla nějaká neslušná nebo sprostá slova? Mně ten příběh připadal naopak velmi jemný. Pro mě to bylo jako čtení básně.
O této knize bylo řečeno už mnoho, a i podle toho si troufám říct, že se Biance Bellové podařilo napsat příběh, který bude na každého působit jinak.
Nejistý dospívající chlapec Nami, zasazený někam daleko na východ, do asi ne daleké doby, na břeh umírajícího Jezera, hledá svou matku a vlastně hledá svou cestu. Nikoho nemá, on sám je vlastně nikdo a nezbývá mu nic jiného než se porvat se životem tak, jak ho na své cestě potkává.
Drsné prostředí, drsný jazyk, drsné zážitky, kombinace zdánlivě neslučitelného – Duch jezera a nad Jezerem meziplanetární vysílač a socha Státníka, předseda kolchozu s doktorem a šaman vypraví zraněnou Namiho bábu umřít na Jezero – , provází čtenáře složitou cestou hlavního hrdiny.
Někde jsem četla, že autorka nevytvořila čtenáři možnost se s Namim ztotožnit, ale mě občas dokonce štval jako puberťák a celé jsem to s ním prožila. A vulgarismy mi vůbec nevadily, naopak asi dvakrát jsem si řekla, že takhle slušně by to ten kluk asi neřekl.
Nedočetla jsem, pro mne naprostá ztráta času. Pokud ale někdo rád drsný příběh se spoustou sprostých slov, mohlo by se líbit.
Nečtu české autory...to je ostuda, co? Ale nějak jsem dostala chuť, když jsem zahlédla nominace na "Magnésku". Prostě jsem si řekla, že když je to novela, mohla bych to přežít - to naše české inťouškovství, to přehrabování se v bolístkách. A jsem překvapená! Čtivě napsané, přehledné, citlivé a přesto nepatlavé. Nemám v knihách ráda patlání se v citečkách (doma - to je něco jiného, manžel by mohl vyprávět...). Nadchlo mně prostředí, hlavní postava i ostatní postavy, včetně záporáků, prostě jsem jim to všem věřila. Děkuji paní Bellové za povzbuzení, snad si občas přečtu i něco českého...
PS: Trošilinku jsem to s těmi českými autory zamotala...nečtu české autory běžné beletrie. Nepočítám fantasy, sci-fi a historii. Tak zase tak strašná asi nebudu.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptické romány
Jezero
Co, k sakru, jsem to právě přečetl? O čem to mělo být? Proč to je? :D Bylo to hrozně divný, zato fakt dobře čtivý.