Evžen Oněgin / Евгений Онегин

19.04.2019

- Я к вам пишу - чего же боле?
Что я могу еще сказать? -

- Aj keď čítanie Kapitánovej dcéry pre mňa skončilo fiaskom, nehodil som Puškina do starého železa úplne. Stále ma prenasledovala chuť na jedno legendárne dielo, ktoré dnešnej mladej generácii hovorí máločo: "Onegin je to, druh môj starý,..."
Teraz, áno ešte aj teraz, mám sánku stále padnutú. Už chápem prečo sa vraví, že on posunul ruskú literatúru na svetovú úroveň - to čo načrel lord Byron, on doviedol do dokonalosti. Všetko vyznelo presvedčivo, nič nepôsobilo rušivo, každé písmenko bolo na svojom mieste. Jednoducho bezchybné.
Na jedno posedenie sa človek prenesie v čase do starého Ruska, presnejšie hlboko do duší dvoch mladých ľudí. Odvážim sa Tatianu a Eugena prirovnať k dvom hviezdam, ktoré sa stretnú na horizonte uprostred vidieckej krajiny. Jedna už len bliká, jej život stráca iskru a druhá, plná nádeje, svoj večný plameň práve našla. Dokáže tá druhá primäť prvú aby opäť zahorela vášňou? Bohužiaľ nie, a mrazivý chlad Oneginovej hviezdy zahasí aj horiacu dušu Tatiany, až v nej zostane sliepňať len malé svetielko. Až po dlhom čase vzplanie láskou aj jeho duša, ale už je neskoro a jeho situácia v nás vzbudzuje voči nemu len odpor.

- Všetci sme, ľudia, po Eve
pramatke upriamení k tomu:
čo dané ti je, nemáš rád;
a jednostaj ťa vábi had
ku sebe, k tajomnému stromu;
plod zakázaný, ten mi daj,
bez neho raj mi nie je raj. -

Kulisy k tomuto krásnemu predstaveniu tvorí celé Rusko - od opustených žobrákov až po márnivé salóny Petrohradu. Okrem nefalšovaných emócií zo strof vanie búrlivý vietor Puškinových myšlienok a názorov, ktoré nie sú obžalobou, ale otvorenou úvahou o ľuďoch, živote, svete... Krása!
10 kapitola a zlomky z Oneginovho putovania pôsobili úplne rušivo (vrátane mudrovania puškinológov). Buď ich tam autor mal nechať, alebo ich tam prekladatelia nemali násilne pripájať.
V úvode k svojmu skromnému názoru som citoval prvé verše z Tatianinho listu Oneginovi. Poviete si - neoriginálne, obohrané. Ja si myslím, že v literatúre existujú momenty, ktoré sú jej absolútnym vrcholom, bez ohľadu na čokoľvek. A toto bol jeden z nich. -

18.04.2019

A s jakým zájmem, s jakou chutí
teď rozkošné čte romány!
Jak pije do zapomenutí
klam citů začarovaný!
Jak šťastná síla obraznosti
vše zkrášlí, všechny chyb jich zprostí!
A Wolmar, milec Juliin,
Marek Adhel, rek Cottinin,
i Werther, smrti zasvěcený,
i Grandisson ten skvělý zas,
jenž kolikráte uspal nás,
se slili ve snu jedné ženy
v jediný obraz, jeden stín -
vždy byl to Eugen Oněgin.

Četla jsem Horův překlad a je krásný. I dnes jej považuju za srozumitelný a čtivý, stejně jako celé dílo je přístupné i těm, kteří jako já si příliš nelibují v lyrice. Netuším, jestli je Evžen Oněgin v seznamu povinné četby, ale zařadila bych jej tam.
Moje vůbec nejoblíbenější část bude představení Taťány, sloky XXIV - XXIX hlavy druhé, tyto jsem si četla nahlas. Za pozitivum považuju také otevřený konec, mám za to, že dílu dodává tu správnou pointu. Promluvy ke čtenáři mi rušivé nepřipadaly.
Na jedné straně vyzdvihuji estetickou stránku knihy, na straně druhé veškeré Puškinovy odkazy na nejen soudobé ruské osobnosti a reálie. Co jsem ovšem nedocenila byla úvaha nad desátou hlavou, která se dochovala jen zčásti, v závěru mého vydání knihy- nemám ráda tyto analýzy, ve kterých se vykladači příliš snaží najít v díle narážky související s historickým kontextem doby. I bez toho je jich Oněgin plný. Buď nemám dílo ráda natolik abych tyto analýzy četla, anebo spíše nepovažuju tyto souvislosti za nezbytné, vědoma si toho že v mnoha případech jde pouze o domněnky autorů těchto analýz.

30.03.2019

Prostě Boží...

20.03.2019

Nádherná kniha, mám ji moc ráda. Dobře se mi četla.

20.02.2019

Krásný veršovaný román. Postavy jsou krásně vykresleny a čtenář je díky autorově umu vysvětlit psychiku nucen pochopit všechny činy, které se v knize odehrají. Děj je naprosto strhující, stejně jako verše kterými je napsán.

18.01.2019

Moc krásná knížka a hodně se mi líbí závěr. Vidím se v Taťáně, jako mladé naivní dívce, která žije ve svých románech, a snad budu jednou i jako ona - žena, která je přes lásku k jinému muži odhodlaná být věrná svému manželovi.

27.12.2018

S verši teprve začínám,takže mohu jen napsat,že se mi to četlo dobře ,no a příběh? Ten je o míjení se ,nudě a pýše a marnění lidských osudů, a to jak dnes,tak stejně před 200lety.

02.11.2018

Kniha byla velmi dobrá. Po přečtení první hlavy jsem myslela, že roztřískám svoji hlavu, ale potom to bylo úžasné. Styl psaní autora mě první mátl, ale postupem času jsem si na to zvykla. Moc mě oslovily některé myšlenky autora. Je krásné vidět, že lidé v minulosti měli podobné problémy jako my :D

28.10.2018

Ruskou literaturu mám vcelku ráda a na Evžena jsem se těšila moc, každopádně za mě docela zklamání. Upřímně nechápu proč. Verše se četly krásně a moc mi to vyhovovalo. Děj znám, věděla jsem o čem kniha bude a možná proto mě to zklamalo. Doopravdy nevím.
Možná knihu budu muset přečíst ještě jednou.

20.09.2018

"My však i tohle sotva známe.
Ba znechuceni všedností,
za nuly všechny lidi máme
a sebe za osobnosti.
Hrajem si na Napoleony
a lidských tváří miliony
jsou pro nás pouhou podnoží.
Cit, ten už člověk odloží." (str. 50)

Pro mě nesmírně zajímavá kniha. Ze začátku mi dělalo trochu problém chápat děj, když byl rozepsaný ve verších ale pak jsem si zvykla a knihu přečetla během pár večerů.

14.07.2018

Veršovaný román pro mě zůstane žánrem, který běžně nečtu. Špatně se mi soustředilo na samotný děj a popisy přes hlídání veršů. Nebyla jsem schopná číst bez toho, abych si text v hlavě nepřednášela. Ale verše obdivuji, a ještě více obdivuji překlad.

01.07.2018

Můj první “román ve verších”, po němž jsem sáhla v rámci výzvy. A jsem příjemně překvapená, jak se mi četl dobře, i když básně nikdy nebyly můj šálek čaje. Úžasně napsaný příběh znuděného šlechtice Oněgina a naivní, později dozrávající Taťány. Láska Táni k Oněginovi, trvá po celý čas, kdy ho zná. Nejprve je neopětovaná a později nemůže dojít naplnění. Oněgin představuje šlechtice své doby, který bez cíle přežívá a takřka ničím svému okolí nepřispívá. Oba vzbuzují soucit. Děj se odehrává mezi dvěma milostnými dopisy, které jsou mistrovským dílem. Mně byly obzvláště milé veršované komentáře autora, který v roli vypravěče takto oslovoval přímo čtenáře.

21.05.2018

Veršovaný román se známým dějem mne vždy potěší, zejména krásné přebásnění pana Hory. Autor i překladatel byli mistři svého řemesla.

08.03.2018

Knihu jsem četla v rámci povinné četby k maturitě. Líbila se mi, bylo to takové hezké čtení do vlaku.

23.07.2017

Šel jsem do knihy z nadšením, že zažiju nějaký pořádný milostný poměr, zvrat, akci hodnou ruským "oligarchům". Příběh je ale nudný, dlouze se vyvíjející, mnoho tamních pojmů, které je nutno vysvětlit a kvůli veršovanosti se také špatně čte - alespoň mně

14.07.2017

To bylo tak strašně hezké,! Ty verše, ten konec, ach.

12.02.2017

Ruský romantik s tragickým osudem - jeho dílo je mi blízké, je tam nostalgie jako u více ruských autorů.
Pro slovanskou duši jsou to verše velmi blízké, libozvučné.

26.08.2016

Přesto že jsem měla strach z formy, kterou je kniha napsaná, moc jsem si ji užila a zaujala mě. Smekám před autorem, který dokázal celý příběh tak krásně zvětšovat.

Krásný příběh napsán krásným způsobem. Dopis Taťány mě samozřejmě, jako vždy, chytil za srdce. Knihu jsem četla poprvé, příběh Oněgina a Taťány mi však byl znám ze školní lavice i z divadelních představení. Krásné.