Bílá Voda (limitovaná edice)
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509778/bmid_bila-voda-limitovana-edice-Iep-509778.jpg
4
2656
2656
Literární událost v limitované edici s ilustracemi Jaromíra 99 Snad o žádném románu českého autora se v posledních letech nemluvilo tolik jako o dlouho očekávané Bílé Vodě Kateřiny Tučkové. Výpravná limitovaná edice jistě potěší všechny čtenáře této autorky, ale její provedení ocení také knižní nadšenci se smyslem pro design. Román nově doprovázejí černobílé ilustrace Jaromíra 99, který se ve své tvorbě opakovaně vrací do rodného prostředí Jesenicka a Rychlebských hor. Nikdo jiný nedokáže zachytit atmosféru zapomenutého kraje s pohnutou minulostí tak působivě jako on. Kniha vychází v celkovém nákladu 2 500 kusů. Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se zde skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Mám moc ráda tuto autorku a ani tento příběh mě nezklamal. Jediné co bych knize vytkla jsou místy rozvleklá místa a příliš "ukousnutý" konec.
Wauuu… uzasna kniha, i kdyz na cteni je potreba se opravdu soustredit a premysle pri tom… mam moc rada i ostatni knihy p. Tučkové a tak jsem vedela, ze i tato me nezklame… a nezklamala, jdete do toho. Velka poklona autorce, za knihou je videt obrovsky kus dobre odvedené práce.
Kniha se četla trochu obtížně, protože je prokládaná mnoha "historickými dokumenty" - výpověďmi na STB, novinovými články, zápisy ze schůzí...
Díky tomu tempo plynulo trochu pomaleji, ale zároveň kniha získala na autenticitě.
Byť v knize nevystupují reálné historické postavy, autorka se mnoha velmi silně inspirovala a kniha tak, troufám si říct, velmi přesně vystihuje atmosféru doby.
Jakkoli nejsem fanda katolické církve, s jeptiškami a zejména se statečnou Evaristou nešlo, než se ztotožnit a spolu s nimi trpět i radovat se.
Úžasná a hluboká kniha, kterou budu ještě dlouho vnitřně zpracovávat.
Kniha je bezesporu další úžasný autorčin skvělý počin. Smekám pomyslný klobouk, protože toto vše nastudovat, prostudovat, pročíst, vypátrat…to opravdu muselo zabrat neskutečně moc času a energie. Autorka umí tvořit opravdu originální a velmi kvalitní romány. Pouze bych možná v knize ubrala na vložených dobových dokumentech (reálných či smyšlených - to ví sama autorka), ale občas toho bylo až zbytečně moc a “rušilo” to plynutí té více románové linky. Čtení z Tobiina deníku a příběhu Leny mě bavilo nejvíc. Každopádně se jedná o knihu, kterou lze určitě doporučit. Díky ní jsem se toho dozvěděla mnoho o nelehké situaci křesťanů a především řeholnic v dobách komunismu.
Na Bílou vodu jsem se strašně těšila. Ač mě trochu zarazila její tloušťka, tak jsem se do ní pustila po hlavě aniž bych si vůbec přečetla anotaci. Proto jsem prvních asi 50 stran absolutně tápala a topila se v nepochopení. Pak kniha začla mít spád, chytla mě a vždycky jsem si užívala dobové přepisy zpráv a dopisů zkombinované s vyprávěním se současnosti. Ta jazyková a stylistická stránka byla neskutečná a za to opravdu smekám. V první polovině se mi navíc velmi líbila linka s potraty a tím, že vlastně jejich legalizaci prosadili komunisté a ČR byla v Evropě jednou z prvních zemí (v SSSR dokonce legalizovali potraty 1918). To mi přišlo skvěle vystižené a zajímavě předestřené i z korespondence a zápisů dobových zpráv. Ve třičtvrtině knihy mé nadšení ovšem upadalo, děj se začal točit v kruhu a pomohlo tomu jen rozkrytí osobní tragédie Leny. Tu ubranou hvězdičku dávám za ten konec, který jsem pak tak nějak přežila, ale vůbec mě nezaujal.
Nad touto knihou se nedá mlčet.Příběh,který má několik rovin k přemýšlení.nejdříve úzce zaměřené vyprávění o útisku a teroru prováděném komunisty proti ženským řeholním řádům.Ponižování,mučení,znásilňování.O tom,jak se komunisti snažili rozdrtit jejich způsob života,víru.Tichý boj a vzpoura sester proti novému ,,náboženství" ,komunismu.A potom se příběh rozvine.Místo podpory z Vatikánu je papež sráží zase na dno.Na konci románu ale vidím světlo.Je to čas,který dává naději,že i řeholnice se budou moci stát kněžkami.Romány paní Tučkové jsou o patriarchální společnosti.o tom,že ženy jsou lidé druhého řádu ať se jedná o totalitu komunistickou nebo katolickou . a nakonec i v současné demokracii.Říká se že 21 století bude stoletím žen.Vypadá to,že pokud jde o literaturu, se tak už děje.Po téhle knize mě už asi dlouho nic tak neuspokojí jako čtenáře.Rozhodně román Bílá voda bude stát v mé knihovně vedle Feuchtwangera a Waltariho.To jsou autoři ke kterým se dá vracet celý život.Stejně jako oni Tučková nepotřebuje vyplňovat děj vatou pofiderních sexuálních scén.Novinka pro mě byla,že jsem si některé postavy a organizace mohla dohledat v průběhu četby na internetu.Moc mi to pomohlo,protože děj byl tak strhující,že jsem kromě Leny měla tendenci věřit,že všechny postavy jsou reálné.Paní Tučkové skládám za tento román nejhlubší poklonu a díky.
Nejsou to Žítkovské bohyně ani Gerta, ale Bílá voda. Mnohovrstevnaté dílo, které se dá číst jako příběh o emancipaci žen, obrodě církve, životě v řádu, komunistickém Československu i jako příběh o lásce k bližnímu a nápravě chyb. A to vše vystavěno na skutečných událostech. Je toho hodně, možná pro někoho až příliš. Ale je to špatně?
Moje ztracené hodiny a dny a autorčiny roky...
Prvních 400 stran mě nebavilo vůbec, rozvláčná pojednání o každém nádechu a výdechu. Poté začala mít kniha jakýs takýs děj, ale nadšení z mé strany se prostě nekonalo. Knize by vůbec neuškodilo dramatické zeštíhlení.
Chápu, že je to zřejmě životní dílo a respektuji ohromné množství práce a sběru dat, ale spíš z toho cítím trochu megalomanii a opojení každým slovem.
Nepotřebuju si hrát na rádoby pseudointelektuála, abych dokázala říct, zda si mi něco líbí či nelíbí. A taky mám dostatečný klid na duši, abych to klidně řekla :-)
Kniha je objevná a zajímavá. Oceňuji velké množství odvedené práce - načtených podkladů a lidských příběhů, stejně tak napínavé a čtivé zpracování. Knihu rozhodně doporučuji.
Tak jsme se konečně dočkali dlouho chystaného nového románu spisovatelky. Teď už to dlouhé čekání chápu, je evidentní, že autorka si dala velkou práci s hledáním historických pramenů. O internaci jeptišek a rušení jejich řádů komunisty jsem už něco slyšela, ale ne takto podrobně a je dobře, že se někdo věnuje i těmto událostem. Bývalá novinářka Lena se před svou osobní tragédií ukryje právě v klášteře, kam byly sestry v 50. letech převezeny (ani to ale komunistům nestačilo a neustále jim házeli klacky pod nohy i na tomto odlehlém místě v pohraničí) a dozvídá se o jejich osudech od těch, které ještě žijí, z deníku bývalé matky představené, dopisů a úředních dokumentů. Místy mi to trošku připomnělo Šifru Mistra Leonarda, protože řád, kterému se autorka věnuje především (byť smyšlený) povoloval dělat kněze i ženám, takže neměly proti režimu moc zastání ani ve vlastní církvi. Je to ale mnohem depresivnější čtení, někdy už na mě těch osobních tragédií a bezpráví bylo až moc (vzhledem k té době se to dá pochopit, ale spisovatelka nedopřává klidu ani současným postavám), proto nedávám plný počet a možná by čtenář i ocenil nějaký hlubší dovětek o tom, co je pravda a co fikce (něco málo je na konci), já jsem si to pak sama vyhledávala (např.jak to vlastně bylo s ostatky sv. Ludmily). Každopádně výborně řemeslně zvládnuté dílo, které se ačkoli má víc než 600 stran čte samo (jen ke konci jsem už trochu zrychlila u všech těch úředních dokumentů a článků z tisku) a už teď jsem zvědavá, čemu se bude autorka věnovat příště. Hodnocení: 4,5/5.
Svou dovolenou v Rychlebských horách jsem dělila mezi toulání se v jarních bukových lesích a po zaniklých pohraničních vesnicích - a podvečernímu spěchání ke čtení Bílé vody.
Bezpochyby je to výborná práce z jazykové i badatelské stránky. Na každé stránce jsou znát hodiny a hodiny autorčiny dřiny i její spisovatelské nadání. Co se vyjadřování a stylu týče, zůstává pro mě Kateřina Tučková na prvním místě v české literatuře. K tomu z(a)tracená vesnice Bílá voda, která se mi dostala pod kůži už před... nu ano, 24 lety, kdy jsem na ni narazila při vandrování poprvé.
Těžké, dobré téma ze silného místa, na to má prostě Tučková talent.
Není to však bez výhrad. Jsou dlouhé části textu, kdy autorka nenechá čtenáře vydechnout a násilí je prostě moc. Také mnoho nevysvětlitelných zázraků, napravených zloduchů, náhodných setkání či nečekaných rodinných propletenců. Pravda, v církevním/náboženském tématu se takové zázraky přímo nabízejí.
Mátlo mě mísení fikce a skutečnosti, přestože autorka zdůrazňuje, že se jedná o román, a osobnosti i místa, kterými se inspirovala, uvádí v doslovu. Možná právě ta uvěřitelnost je známkou dobrého psaní.
A přestože se v typologii postav Tučková nevyhne klišé a jednostrannosti, jsem ráda za tu silnou kritiku "určitých skupin" v církvi, politice a myslivosti bez servítků.
Těšila jsem se. Opravdu jsem se nemohla dočkat, až si Bílou Vodu přečtu. Z knihy mám však smíšené pocity. Téma knihy se mi líbí. Jak už zde bylo ale několikrát zmíněno, je docela matoucí, že čtenář musí neustále odhadovat co je fikce a co skutečnost. Některé dějové zvraty, jsou opravdu ,, hodně osudové." Naopak si myslím, že bylo dobré poukázat na to, že v církvi jsou také jen lidé, více či méně ochotní k hříchu a spolupráci. Někteří natolik opilí svou mocí...Čím vyšší postavení, tím větší opilost.
Čekala jsem však, že se autorka bude více držet historické skutečnosti. Kniha je napsána opravdu s velkou fantazií. Také je v ní hodně postav, přičemž jejich charaktery by si zasloužily lepší propracování.
Smekám kloubouk před všemi těmi hodinami, jenž autorka věnovala pátrání v archivech. Musela to být mravenčí práce. Z knihy jsem trochu rozpačitá, stopu však ve mně zanechala.
Bdolezalka mi svým komentářem docela mluví z duše.
Největší problém s Bílou Vodou mám hlavně proto, že lze jen velmi těžko rozeznat, kde končí historická fakta a začíná fikce. (Něco málo autorka osvětluje v závěru knihy, ale to už je pro mě pozdě.) Téma románu je jistě zajímavé a přitažlivé. (Kdo jsi bez viny, hoď po (katolické) církvi kamenem.) Ale v příběhu je zamotáno tolik postav - tolik tragických lidských osudů, že lze jen těžko uvěřit tomu, že by se něco takového mohlo opravdu stát.
Text není čtenářsky přívětivý, neuškodilo by mu, kdyby byl o 200 stránek kratší.
Tolik ke kritice, měla jsem evidentně až moc velká očekávání.
Na druhou stranu je třeba dodat, že mnohé pasáže knížky byly skutečně čtivé a ponoukaly k přemýšlení. Nicméně příběh - který jsem postupně skládala jako puzzle - mě ve svém celku nechával docela chladnou.
Tak nějak nevím, co si o knize myslet - z duše mi dost mluví komentář od bdolezalka níže. Téma rozhodně zajímavé, ale trvalo mi se začíst a pak asi od půlky mi zase začalo být jedno, jak to skončí (ale hlavně ať už to skončí…). Tučková psát umí, ale tady to dle mého názoru chtělo notně proškrtat, ubrat na “osudových náhodách” a víc propracovat psychologii postav (některé jen černé a jiné tak bílé, až mi lezly na nervy). Očekávání byla velká, ale bohužel nenaplněná.
Náročná kniha pro čtenáře a ještě náročnější pro autorku. Nedokážu si ani představit, kolik práce, hledání, probírání se dokumenty, dopisy, spisy a zápisy musela K. Tučková k této knize pročíst, probrat, vyhodnotit a zapracovat do příběhu. Nečetlo se to lehce, hlavní hrdinka Lena mne kolikrát vytočila svou sebelítostí, ale nutno přiznat, že to, co jí dali její rodiče do vínku bylo na mašli... Nevěřila lidem, nevěřila sobě, nevěřila nikomu. Všem, které znala, šlo vždycky o moc, majetek, o vítězství, o senzaci nebo uškodit. Hnusná padesátá léta, ziskuchtivá pakáž bez morálky u moci, nechutné praktiky církevních a komunistických představitelů i vedoucích úředníků. A nikde nebyla možnost zastání nebo odvolání ...Soudruh ministr zdravotnictví, soudruh děkan, soudruh předseda, soudruh krajský tajemník, soudruh správce kláštera. Skoro jsem čekala, že přijde i soudruh arcibiskup... Je dobré si připomenout, čím si naše společnost ještě nedávno prošla, velmi doporučuji si Bílou vodu přečíst.
Žítkovské bohyně na mě velmi zapůsobily, a proto jsem se nemohla dočkat této knihy, u které jsem si vzhledem k výběru tématu byla jistá, že to bude BOMBA. Bohužel se tak nestalo. Možná jsem měla jen přehnaná očekávání. Měla bych tři hlavní výtky. Jednak jsem toho názoru, a už to tu zaznělo, že pokud někdo píše historický román, specielně v tomto případě se spíš jedná o kombinaci románu a dokumentu, mělo by být čtenáři trochu srozumitelné, kde se jedná o fakt a kde o fikci. Tučková zde mísí holá fakta, inspiraci historií a čistou fikci. Kde ovšem ta inspirace historií končí a začíná fikce, si čtenář musí v mnoha případech zjistit jinde. Autorka sice na závěr knihy podává vysvětlení, ale dle mého názoru není dostačující. Druhá výtka se týká stylu psaní. V knize se střídá vyprávění osob různého věku a postavení, přesto téměř veškerý text působí, že ho vypráví jedna osoba. V tohto ohledu musím vzpomenout Zuzanu Dostálovou, která ve své knize Soběstačný bravurně napodobuje řeč dítěte, puberťáka a dospělého, čímž dává knize obrovskou autenticitu. Tento um u paní Tučkové naprosto chybí. Třetí výtka se týká osoby Leny Langerové. Že spousta autorů dohání nedostatek nápadu tím, že přiřazuje hrdinům drsné osudy, nad nimiž se má čtenářům tajit dech a občas ukápnout nějaká ta slzička, se stalo už tak nějak folklórem. Myslím si ale, že autorka formátu paní Tučkové to nemá zapotřebí. Nicméně i ona vsadila na tuto kartu a troufám si říct, že to trochu přepískla. Kdyby přisoudila postavě trochu obyčejnější příběh, nemuseli jsme se neustále brodit v jejích splínech a sebelítosti, kniha mohla být o min. 50 stránek kratší a rozhodně by jí to prospělo. Z celé knihy mám trochu pocit, že je zde tlačeno příliš na pilu, na to, aby vzniklo nezapomenutelné dílo, nicméně právě proto působí místy trochu křečovitě. Každopádně aby to neznělo jako bezmezná kritika, Bílá voda určitě stojí za přečtení, má očekávání splnila ale tak na půl. Je to asi jako když vám jedničkář a pětkař přinese domů trojku, u pětkaře jásáte, ale u jedničkáře jste zklamaní.
Podle mne je kniha úžasná, Bílou Vodu znám a vůbec mě nerušila lokalizace Maria Hilf v románu. Je vidět dlouhodobá autorčina práce v archivech i vlastní přístup k tématu (velmi nelehkému). Vím, že v Bílé Vodě nacházejí i dnes domov lidé, jako Lena. Také vím, že v některých církevních kruzích nebude kniha přijata. I to je velmi poučné. Jsem autorce nesmírně vděčná.
I když byla kniha rozsáhlá, četla se snadněji než některá starší česká díla. Na začátku knihy jsem pociťovala sílu prázdného pohraničí, po do čtení především nenávist spoluobčanů k řeholnicím. Domnělé dokumenty byly příliš rozsáhlé a náročné na četbu, rozhodně lépe jsem prožívala lidské příběhy obyvatel Bílé Vody. Jsem ráda za tuto knihu, za popsání církevních záležitostí i toho, jak se do nich dokážou plést politici i samotní "farníci".
Přiznám se že z knihy mám hodně rozporuplné pocity. Moc jsem se na ni těšila, ale měla jsem truchu (dost) jiné představy o tom, o čem bude pojednávat. Autorka si opravdu nevybrala lehké téma a údajně věnovala studiu dané problematiky velké množství času. Dále velmi kvituji její místy až básnicky vybroušené pasáže, které je prostě radost číst. Tím ale mé nadšení poněkud uvadá. Když pominu velmi zvláštní příběh mladší hrdinky knihy, tak ještě více mi připadá problematické tajné svěcení žen, které je zde i nadále uplatňováno a prakticky využíváno. Dalším problémem je velká míra fantazie, se kterou byla kniha sepsána. Obávám se, že už nemám chuť si knihu přečíst opakovaně, neboť mi nemá co dát.
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Mám pro české autorky slabost. A slabost mě také postihla, když jsem viděla, jak je tahle knížka tlustá, myslela jsem, že ji budu číst věky. Je to dobrý, zvládla jsem to na svoje poměry slušně. Prvních sto stran jsem se nezačetla. No a mezi stranami 250 a 260 jsem měla v jednu chvíli neuvěřitelnou změť pocitů (překvapení, úzkost, na zvracení a lítost), což mě hodně překvapilo, to se mi dlouho nestalo. A pak se mi četlo samo. Až na nějaké drobnosti jsem závěr knihy tušila tak od třetiny, za což je tedy ta jedna hvězda dolů, ale rozhodně to knize neubírá na kvalitě! Za mě lepší než Žítkovské bohyně, ale Vyhnání Gerty Schnirch u mě vede.