Bílá Voda (limitovaná edice)
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509778/bmid_bila-voda-limitovana-edice-Iep-509778.jpg
4
2673
2673
Literární událost v limitované edici s ilustracemi Jaromíra 99 Snad o žádném románu českého autora se v posledních letech nemluvilo tolik jako o dlouho očekávané Bílé Vodě Kateřiny Tučkové. Výpravná limitovaná edice jistě potěší všechny čtenáře této autorky, ale její provedení ocení také knižní nadšenci se smyslem pro design. Román nově doprovázejí černobílé ilustrace Jaromíra 99, který se ve své tvorbě opakovaně vrací do rodného prostředí Jesenicka a Rychlebských hor. Nikdo jiný nedokáže zachytit atmosféru zapomenutého kraje s pohnutou minulostí tak působivě jako on. Kniha vychází v celkovém nákladu 2 500 kusů. Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se zde skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Asi po 120 stran odloženo. Resp. knihu vracím majitelce a už ji číst nebudu. Možná to bude kniha roku, ale ne pro mně. Nedočteno a tedy nehodnotím.
Je mi líto,ale knihu odkládám nedočtenou. Tak jako v poslední době, jsem si asi v polovině uvědomila,že mě kniha přestává bavit. Myslím,že míň je někdy víc. Kdyby se plně věnovala jednomu pohledu na pohnutou dobu 50. let a nepletla sem současnost mohlo to být zajímavější.
Samozřejmě je to jen můj názor a zřejmě bude menšinový ,takže nenechte se odradit a dejte se dočtení .
Spočiatku som mala obavy ako dlho budem túto vyše 800 stranovú knihu čítať, a ako dlho mi vydrží pozornosť a záujem o príbeh v nej napísaný. Ale obavy sa nenaplnili a klobúk dole pred premysleným spôsobom postupného odhaľovania príbehu, posúvania deja cez denníky, listovú korešpondenciu, dialógy a paradoxne cez návraty do minulosti. Bíla voda je ďalšia skvelá autorkina kniha, ktorú odporúčam prečítať.
Na knihu jsem se nesmírně těšila a rozhodně mne nezklamala. Absolutně mne nadchla, od téměř první strany jsem se jí nemohla nabažit a zcela předčila veškerá má očekávání. Lena mi tedy nebyla nijak sympatická, ale konec to trochu vyvážil. Naprosto skvělá byla Bohdanka i formát popisů ve znění evangelií.
Za mne opravdu TOP kniha, a to nejenom letošního roku.
Je mi zřejmé, že paní Tučková má stejný vztah ke komunistům, jako já. Autorku považuji za naši nejlepší spisovatelku
Na Bílou Vodu jsem se hodně těšila,zajímavé neotřelé téma,,zpracování a napsání knihy trvalo dlouho,a čekání se vyplatilo,,hltala jsem každé slovo,poslouchala jsem jako audioknihu a skvělý zážitek.Byla jsem na besedě na Světě knihy,a bylo to užasné,K.Tučková milá,skromná,jsem ráda za takové české spisovatelky,-le
Na knihu jsem se moc těšila, ale docela mne zklamala. Myslela jsem, že ji ani nedočtu. Spisovatelka si dala opravdu velkou práci, je dobře napsaná. Příběh je drsný a poučný.
Na základě pozitivních reakcí jsem sáhla po tomto románu a zároveň to byla první kniha, kterou čtu od této autorky. Obdivuji paní spisovatelku. Musela si dát s knihou obrovskou práci a strávit spoustu času nad psaním. Bohužel, ale dějově asi nedokážu dostatečně ocenit. Celkem jsem se trápila, nedokázala jsem se pořádně ponořit do děje. Neustále mě rušilo přeskakování v čase, latinské názvy a několikrát jsem chtěla knihu prostě odložit. Není to lehké čtení. Ke knihám od autorky se časem ještě vrátím, ale teď si dám od jejich knih pauzu.
Tahle kniha byla asi tak o 200 stránek delší, než měla být. Téma zajímavé, zápletka super. Dozvěděla jsem se zajímavá fakta z oblasti, o kterou se moc nezajímám, ale nemůžu se zbavit pocitu, že některé pasáže byly prostě zbytečné.
Skvělá kniha. Zdařile spojuje realitu a fikcí. Atmosféru dokreslují dopisy, autenticky působící zápisy a záznamy rozhovorů , i když určitě nejsou všechny autentické.
Vlastně jsem ani nevěděla, jak moc bylo Pacem in teris kolaborantská organizace. A lidé jako kolaborující biskup a jeho rodina existují a často se dokážou prosadit v každém režimu.
Jednu výhradu ale mám. Propletenost osudů některých postav se mi zdá málo uvěřitelná. U knihy jiného žánru by mi to nevadilo.
Asi nejsem cílovka. Kniha začínala slibně, prvních 200 stránek mě bavilo hodně, kolem stránky 400 jsem knihu chtěla odložit, pak se to střídalo a ke konci jsem přeskakovala. Neskutečně dloiuhé jako dokumenty pro mě zcela nečtivým jazykem. Příliš polepšených hříšníků, příliš náhodných příbuzenských vztahů ( skvrna velikosti mexického dolaru :), fikce a skutečnost promíchané tak, že se v tom člověk nevyzná (dozví se to na konci v doslovu). Změněná jména historických postav - tím, že vyměním křestní jmého? Co ale nebylo pro mě - kniha o víře, ve které chybí pokora. V podstatě žádná postava mi nebyla sympatická.
Kniha dala autorce jistě hodně práce, Žítkovské bohyně jsem přečetla i koupila jako audioknihu, k této se ale již nevrátím.
Strhující román, který srozumitelnou a přístupnou formou podává svědectví o náboženském životě a přežití církve v komunistickém Československu. Ač autorka sama přiznává, že mnohé je pouze výplodem její vlastní fantazie, tak kostra samotného příběhu je vystavěna okolo skutečných událostí a osob v rámci tehdejšího režimu (svatou Anežku Přemyslovnou zná snad každý, ale kdo už slyšel o Vilemíně?). V mnohém možná Tučková v textu vyvolává až příliš vyostřený spor mezi ženami a muži uvnitř katolické církevní hierarchie, přesto jde o téma celkem zásadního charakteru a člověk si chtě nechtě musí položit otázku, proč je u jiných církví možné, aby mši sloužily i osoby ženského pohlaví a u některých jim je to naopak zapovězeno. Co jsou vlastně dogmata ? Kdo je stvořil? mají zůstat neměnná, když svět se nám mění prakticky pod rukama ?!
Postavy byly napsány vážně zdařile a uvěřitelně. Je vidět, že autorka si dala velkou práci s rešerší o tamní době a propůjčila tak těmto vysoce živoucí charaktery.
Nejsmutnějším faktem na knize, ale i současné realitě, jež ten, že přední pohlaváři jak na poli světském, tak na poli církevním zůstali vesměs ti samí, stejně jako v době předrevoluční.
Musím uznat, že před samotným čtením jsem se, jakožto ateista, dosti obávala rozsáhlého “pánbíčkaření”, přičemž mé obavy se, v průběhu obracení jednotlivých stránek, naprosto rozplynuly a já se pohroužila do mnohých, pro mne doposud, skrytých tajemství řeholního života a církevních tajemství/nepříliš známých reálií a dějinných událostí. Příjemným překvapením je také to, že nám Tučková nepředkládá katolickou církev oproštěnou od všech zvěrstev a jako lilii bělostně se skvoucí na oltáři pravdy a lásky. Nic v životě jednoduše černobílé není…
Pro některé čtenáře může být jakýmsi minusovým bodem maličko překombinovaný konec, já jsem s ním ale bezesporu spokojená, jelikož mi připomněl knihu Sašenka od S. S. Montefioreho.
Rozhodně doporučuji. Myslím, že kniha rozhodně vzdává hold opravdovým bojovníkům za svobodu duchovní i tělesné schránky člověka!
„Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.“
(Žalm 24,3-5)
I když je toho v románu mnoho přiznaně smyšleného, Bílá Voda dnešních dní je popsána pravdivě – jako místo „na konci civilizace“. Když jsme tam před pár týdny přijížděli (ještě předtím, než jsem se do knihy začetl, ale s vědomím toho, že je to místo, o kterém si budu brzy číst), stejně jako hrdinku příběhu nás první kroky zavedly na místní hřbitov. A přestože obvykle nejsem nijak zvlášť senzitivní, tady mě intenzivní duchovní energie toho prostoru málem porazila! Cítil jsem při procházení mezi hroby řeholnic vztek na brutální komunistické mocipány i bolest internovaných žen. Ale taky obdiv a hrdost na to, jak si sestřičky dokázaly svojí vírou a odhodláním zachovat vnitřní čistotu a nenechaly se zlomit lidskou nelidskostí.
Když jsem si pak v místním muzeu (výmluvná drobnost: pana pokladního jsme si museli odchytit v přilehlém parku, kde zrovna sekal trávu) pozorně četl informační panely o všech těch hrůzách, bylo mi jasné, že tenhle román pro mě nebude obyčejným čtením.
Kateřina Tučková podle mě nenapsala bezchybnou beletrii. Měl jsem občas pocit, že v dlouhém období svého psaní zápletky až „přešlechtila“, že ten umně vyklenutý narativní oblouk byl vyklenut vlastně až příliš umně, že snaha „aby to do sebe všechno zapadlo a každý detail hrál nakonec svoji roli“ trochu ději ubírala na věrohodnosti a přirozenosti.
Problém jsem měl i s historicitou. Sigas v dřívějším komentáři psal o tom, že je důležité vědět, co je pravda a co fikce. Souhlasím. Já jsem se nějakou dobu snažil udržet fakta a autorskou licenci v souladu a leccos si dohledával, ale pak jsem to vzdal a dočetl román prostě jako román – aniž by mě ale přestalo zajímat „jak to bylo doopravdy“. Jen jsem svoji badatelskou aktivitu přesunul až za poslední stranu knihy. Po dočtení jsem hodně googloval o skryté církvi kolem biskupa Davídka (skutečně fascinující!), právě teď mám na stole faktografii o osudech řádů v 50. letech a knižní rozhovor s Ludmilou Javorovou už je pro mě také v knihovně rezervovaný!
Asi největší vnitřní rozpory jsem cítil u zobrazovaného žensko-mužského napětí v církvi. Výstižně to komentuje paní Chesterton, ano, v tomto aspektu je román určitě nejvíc autorský (v mém pohledu to ale není chyba: fiktivní příběh umožňuje autorce zajít tam, kam by literatura faktu nemohla a může být v dobrém smyslu aktivistický, zapálený; nasvětlovat něco podstatného a přehlíženého i takto věcně neobjektivním způsobem), a ano, nereprezentuje velkou část svéprávných a inteligentních žen, které jsou se stavem ženských řeholí (a situací žen v církvi obecně) reflektovaně spokojené. Myslím, že právě tohle je téma, u kterého je nutné nejvíc mít na zřeteli, že čteme osobní postoj vtělený do románové podoby.
Ale pozor! Na druhou stranu si myslím, že není možné tuhle linku odbýt s tím, že ženy jsou v církvi plně využité a se svojí rolí spokojené a umanutá feministka Tučková rejpe do něčeho, o čem nic neví. Protože upozadění žen a nevyužití ženských darů a ženského potenciálu je ku škodě nejen mnoha žen (a jedná se o ženy vzdělané, publikují, vyučující, které si svoji roli našly, co jim taky zbývá, jen je to role nějak provizorní, něčím neúplná), ale celé církve jako organismu, který má být semper reformanda, stále rostoucí a obnovující se.
V předchozích odstavcích píšu o románu kriticky. To ale není proto, že by byl v mých očích tak špatný! Je to proto, že je v mých očích tak důležitý! Proto jsem nechtěl nad problematickými místy jen tak mávnout rukou.
Celkový dojem ze čtení byl výborný. Příběh je nebanálně čtivý (třeba ty kritizované citace z písemností se mi zrovna líbily, dobře ladily s osobním svědectvím postav) a upozorňuje na neprávem opomíjenou stránku našich nedávných dějin. A i přes drsný děj a zdánlivě nekonečný proud příkoří ukazuje naději. Vážně ano! Ukazuje, že když je člověk ve svém životě hluboce nasměřován k tomu, o čem ví, že je dobré, tak nemůže být zlomen a ponížen ani něčím tak drastickým, jako je komunistická tyranie. Krutí lidé totiž nemají poslední slovo.
Nejprve začnu kritikou knihy a výčtem chyb. Kniha Bílá voda jich má hned několik.
1. Mohla být klidně delší. Nedělám si srandu. Opravdu mohla být delší. Člověk by chtěl s těmi silnými ženami prožívat jejích vítězství a prohry, které zažívaly za zdmi chátrajícího kláštera, mnohem déle.
2.Po přečtení této knihy je velmi obtížné najít další knihu ke čtení. Posledních 14 dní se snažím začíst do už asi šesté knihy a nic. Člověk se neustále v myšlenkách utíká k Bílé vodě a poslání té knihy.
3. (opravdová výtka) mohly být ještě více dopodrobna vylíčeny životy řeholnic v klášteře po revoluci. Zejména ve vztahu k církvi a k jejím proměnám.
Ovšem kniha má samozřejmě i spoustu kladů.
1. Skvěle vymyšlené dvě dějové (časové) linky, které spolu po celou dobu úzce a zcela souvisí. Jsou jako ostří nůžek, která se k sobě nezadržitelně blíží, aby se po revoluci spojily.
2.Úžasný jazyk a skladba vět. Opravdu se to čte samo a člověku až srdce plesá nad některými pasážemi, odstavci, či jednotlivými větami.
Za všechny:
(...Na to odsouzená prohlásila, že pokud se tam venku věci změnily tak, že je za blázna považován ten, kdo odmítá zaprodat své svědomí, tak že raději zůstane tady (pozn. ref.: ve výkonu trestu), neboť má své mínění o tom, proč se nesvézt na lodi bláznů, která se řítí to pekla...)"
3. Vůbec mi nevadí, že příběh je "slepeninou" z různých míst a je "pouze" inspirován místem a událostmi. Je to román a jako takový si nehraje na naučnou, či odbornou literaturu. Je potřeba k tomu tak přistupovat a respektovat tuto volbu autorky.
4.Pasáze z archivů jsou naprosto dokonalou sondou do uvažování komunistických zrůd a jen to člověku dává další dílek do skládačky celého obrazu oné doby.
Na závěr jen drobný osobní poznatek ze Světa knih, kde paní Tučková měla besedu a autogramiádu. Autorka mě překvapila svou skromností, otevřeností a srdečností. Moc děkuji, že jsem se s ní mohl setkat osobně, položit jí dotaz a také s ní prohodit pár slov.
Knihu hodnotím 100% a vřele všem doporučuji. Opravdu se jedná o výjimečný počin na poli české a možná i evropské literatury.
Napsané velice čtivě, ale některé pasáže z archivu opravdu nezaujmou, (proto jen ty čtyři hvězdy), vím že dalo hodně práce materiál shromáždit, a pro spoustu lidí je to přínosné, ale i pro spoustu jiných by možná stačil odkaz k osobě a hlavní téma daného spisu. Co mě zaujalo, námět této knihy se odehrává v době zcela nedávné. K osobě Leny a jejího trápení, kdo nepoznal těžko pochopí!
Na jednu stranu souhlasím, že některé pasáže byly možná zbytečně protahovány. Zvláště ke konci, kdy těch písemností bylo opravdu hodně. Na stranu druhou to ale dávalo smysl a otevíralo to oči a souvislosti. Klobouk dolu před autorkou, pěkná kniha!
Dočetla jsem a stále ve mě rezonuje. Co se týče dějové linky, byla napínavá, ke konci jsem měla v zápletce trochu problém s uvěřitelností, rušila mě tam jedna nepravděpodobná spojitost, ale jinak románově zpracováno poutavě. Témata, kterým se autorka věnovala, velmi oceňuji, mám plno kusých informací, ale takto ucelené jsem je nepotkala, např. ohledně fungování podzemní církve. Obdivuji, kolik práce musela mít autorka s rešeršemi a zpracováním zdrojů. Bylo to velmi hutné, věnovala se mnoha tématům a nečetlo se to snadno. S čím mám trochu problém, je nakládání s fakty, jako třeba geografický posun Mariahilf, to mi nepřišlo úplně šťastné a spíše matoucí. Podle mě to nebylo takto nutné překomponovat, nic proti autorské licenci. Skrze to jsem pak váhala, v jaké míře pak obraz témat koresponduje s realitou a nakolik se tedy mohu o tuto románovou podobu opírat. I přes to vše, velmi kvalitní počin a jsem nadšena. Kniha mě povzbudila nastudovat si o tématech více v naučné literatuře.
Vzpomínám na dětské táborové besedy se stařičkým o. Stanislavem Krátkým (biskupem skryté církve), kdy mi blíže nedocházelo, kdo vlastně před námi sedí a co si za komunismu prožil. Nikdy nezapomenu na jeho superbody a citáty, které nás učil, až nám je dostal pod kůži a v knize zmíněné Sub specie aeternitatis, mi ho s radostí připomnělo.
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Tohle byla jízda. Sice je to bichle, ale bavilo mě to od začátku do konce. Román pojednává o utlačování jeptišek za totality. Takže pokud vás podobná témata zajímají, zklamaní asi nebudete. Obtíž vidím jen v tom, že je kniha prolnutá nejen vzpomínkami a současností, ale také úředními dokumenty, které se hůře čtou. Na druhou stranu to ale přidává na autentičnosti. Příběh sám o sobě jede od první stránky, ke konci je to možná trochu překombinované, ale nevadí.
S čím já ale osobně bojuju nejvíc u románů založených na faktech, je ta tenká hranice mezi skutečností a fikcí. Tučková to totiž vykresila tak dobře, že bez googlu nemáte tu hranici šanci poznat.