Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/230729/bmid_bezbarvy-cukuru-tazaki-a-jeho-leta--cI9-230729.png
4
1114
201
Cukuru Tazaki byl na střední škole jedním z pěti členů party, která ho ze dne na den vyloučila ze svého středu, aniž mu někdo z jeho kamarádů řekl proč. Tazaki utrpěl ztrátou přátel duševní otřes a zabýval se dokonce i myšlenkou na sebevraždu. Dlouhých 16 let poté přiměje přítelkyně Sára Tazakiho, aby vyhledal své bývalé kamarády a získal odpověď na otázku: PROČ? Ani v tomto díle autor své čtenáře nezklame – charakteristický literární styl vytváří výjimečné dílo a čtenáři jsou znovu pohlceni Murakamiho magickým světem…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
Šikisai wo motanai Tazaki Cukuru to, kare no džunrei no toši / 色彩を持たない多崎つくると、彼の巡礼の年 , 2013
více info...
Přidat komentář
Murakami nějak neměl svůj den. Snad poprvé jsem se u jeho příběhu nudila. Na vatu u něj nejsem zvyklá a dokonce jsem ho podezřívala z product placementu. Celý román na mě působil dojmem, že autor měl vymyšlený základní příběh, který neúměrně natahoval a spojoval popisnými pasážemi o tom, do jakého auta nasedá, jak se kdo obléká a jak něco položí na stůl, otevře dveře, zavře dveře, jde ven, jde po ulici a jde do kavárny a takhle se to popisně táhne bez jakéhokoli významu. Postavy jsou málo uvěřitelné, takové jednoduše románově žoviální. Návštěva Finska, kde (naprosto čtenářsky iritující) mimořádně schopná asistentka Olga zařídí vše možné i nemožné, VW Golf a okouzlující ctnostný finský manžel vlastnící keramickou dílnu atd.atd., to skoro není hodno Murakamiho.
Norské dřevo zvláštně pěkné, pro mě nezařaditelné, hodnotila jsem pozitivně.
Kafka na pobřeží - velké myšlenky povrchově zpracované, vyšly naprázdno, ale alespoň uvěřitelné a zajímavé postavy.
Curuku - asi skončím na třicáté stránce. Nevím, jestli je to překladem, nebo je tak psaný originál, ale styl psaní se mi jeví dost hrozný. Přijde mi to jako překladatelská parodie. Všechno je tak nějak mimo - charaktery postav, jejich dialogy, popis situace. Přijde mi, že tohle nepsal Spisovatel, ale nějaký středoškolák, jehož postavy ještě šustí papírem.
Po další knížce od tohoto autora už nejspíš nesáhnu.
V päťdesiatych rokoch istý Doktor Calhoun urobil experiment s potkanmi, aby preukázal, že každá spoločnosť, ktorá dosiahne určité stupňa vývoja začne postupne zanikať. Najviac podobných rysov vraj pozoroval u Japoncov, teraz už rozumiem prečo.
Hned ze začátku musím říci, že Haruki Murakamiho obdivuji a jeho knihy čtu jedním dechem, a ještě, než novou knihu otevřu vím, že se k ní prostě budu chtít zase vrátit, což se o pár dní později potvrdí, vždy když knihu dočtu.
Mám svůj pomyslný žebříček, kam stavím knihy od tohoto autora podle toho, jak se mi líbily a tato by bylo určitě v té horní polovině.
Kniha je napsána úchvatně. Murakamiho převraty jsou opravdu dokonalé a atmosféra, kterou kolem sebe měl Cukuru mě pohltila nejspíše stejně jako jeho samotného. Vyprávění o tom, co cítil Cukuru během myšlenek na smrt. Jeho léta na škole. Naprosto jsem se s postavou Cukurua ztotožnil. Nejspíše to bude tím, že v ten čas byl Cukuru samotář, jako já.
Když jsme se dostali k tomu, jak Cukuru potkal Haidu a jak ho pak náhle ztratil ve mně vyvolalo nárazově potěšení i smutek. Soucítil jsem s hlavním hrdinou. Proč se v našich životech objevují lidé a pak náhle mizí jako pára nad hrncem. Beze slova. Bez rozloučení.
Cukuru prožil dlouhá léta v samotě a vlastně se ani nemusel ptát proč, protože jsem se za něho ptal já. Autor ve mně vyvolal tak neskutečný chtíč po tom dozvědět se co se vlastně stalo, že se mi z toho při čtení třásli prsty. Postupné odhalování tajemství.
Zde bych chtěl ocitovat krátký úryvek z knihy, který jsem si během samotného čtení založil, protože podle mého vystihuje nejen tuto knihu, ale všechny knihy od Haruki Murakamiho. Autor nás zkrátka napíná a nechá nás tápat. Nechá průchod naší fantazii.
„A myslíš, že mělo smysl, že ses za ní vydal až do Finska?“ ptala se Sara.
„Jo, myslím, že rozhodně mělo. Některé záležitosti se dají fakt probrat jen z očí do očí. Spoustu věcí jsme si díky tomu ujasnili. Ne, že bych teď měl jasno úplně ve všem, ale hodně to pro mě znamenalo. Myslím vnitřně.“
Konec knihy je pro mě pak už jen třešničkou na dortu. Líbí se mi, jak kniha skončila. Doufal jsem v to, že tak nějak podobně skončí. Nebudu tu však prozrazovat příběh.
Děkuji pane Haruki Murakami
Asi nejsevřenější Murakamiho příběh vyprávěný jeho typicky pomalejším tempem, který však nepostrádá hloubku a určité napětí. Dokonce jsem mu odpustila i ten otevřený konec, protože přece jen závěr působí víceméně optimisticky. Rozhodně toto mé osmé setkání s tímto autorem považuji skoro za nejlepší.
Murakamiho knihy jsou prostě jiné. Knihu mám přečtenou již dlouho, ale musela jsem o ní dosti přemýšlet.
Celá kniha měla takové svoje pomalejší tempo a má v sobě něco, svoji atmosféru, styl jakým je psaná aj., co jsem doposud u jiných knih nezažila. Myslím, že se mi kniha líbila i více než Norské dřevo.
Asi to není nejlepší kniha od zajímavého spisovatele Murakamiho. Hrdinové v jeho mnohých knihách jsou si velice podobní. Myslím, že autor do nich vkládá některé z povahových rysů své osobnosti. Bezbarvý Cukuru a jiné Murakamiho knihy jsou příjemné čtení pro ty čtenáře, kteří mají rádi hloubku, kteří u čtení relaxují mimo jiné i tím, že nad obsahem knihy přemýšlí.
Není to problém pouze Japonska. Myslím, že v dnešní době se řada lidí a jejich duší cítí jako prázdné nádoby. Je těžké najít sebe sama. Mně v tom pan Murakami velmi pomáhá a jak říká on, že jeho čtenáři jsou vlastně závisláci, že se těší na další
dávku drogy, kterou si od něho budou moci dopřát tak i já se moc těším...
Pro mne naprosto průměrná četba, nechalo mě to naprosto chladným. Příběh strhujicí moc nebyl, zajímavá byla aspoň japonská kultura.
Miluju Murakamiho psaní. Příběhy zdánlivě o ničem, ale přitom s hlubokým smyslem a se skrytými odkazy. Jeho postavy jsou velmi citlivé, melancholické, disciplinované, ale i trochu bezradné a zoufalé. V jeho knihách silně prožíváme emoce protagonistů, zamýšlíme se nad vlastními životy a vše hluboce pociťujeme.
Nádherný příběh, nádherná skladba Le mal du pays od Ference Liszta (poslechla jsem si ji během čtení několikrát) a obojí tak nádherně melancholické. Spolu s Kafkou, Na jih od hranic a Norským dřevem pro mne nejlepší Murakamiho knihy.
Asi byla chyba že jsem knihu četla v tuto dobu. Měla jsem ještě plnou hlavu knihy Na ostrově a těšila se na Masku.
Takže jsem četla skoro s pocitem ať už to mám přečteno a můžu se vrhnout na Stevensovou na kterou jsem se už dlouho těšila. Ale i přesto se mi líbilo, Murakamiho miluji ale.... Ještě jsem nečetla od něj vše, jako i od dalších mých miláčků si dávám mezi četbou delší mezery aby mě knihy vyšly na co nejdelší dobu. Z toho co jsem zatím četla tak bezkonkurenčně nejlepší je pro mě Kafka na pobřeží, pak asi Konec světa....,Norské dřevo,1Q84 a potom až Cukuru,možná až se k ní časem vrátím změním názor, zatím jen 4 hvězdičky.
Marně dumám, co chtěl autor sdělit. Že se lidé spíš moc nemění? Nebo že když vzpomínáme na své mládí, zdá se nám, že dřív bylo všechno lepší? Nedokážu uvěřit, že by byl někdo opravdu tak pasivní, jako hlavní hrdina, který byl pro mě nejen bezbarvý, ale i nemastný neslaný. Proč Saře volá ve 4 ráno, že ji potřebuje, aby jí pak na druhý den nevzal telefon? Zkrátka nic nechápu, a to mi jde na nervy.
Můj první Murakami. Možná je to chyba, ale možná je zase dobře, že nemám s čím porovnávat. Za čím vlastně putuje hlavní hrdina Cukuru? Za vyjasněním křivd z minulosti? Nebo se jedná o hledání cesty z depresivní osamělosti, z nerozhodnosti a váhavosti někam k normálnímu lidskému životu? Vlastně musím říci, že je pro mě Cukuru takřka nepochopitelný. Jeho reakce na vyloučení za party přátel, odtržení se od lidí a vlastně i od domova, žádná snaha o vyjasnění problémů a jejich řešení, to je pro mě naprosto nepředstavitelné jednání. A pokud to mám chápat jako metaforu na Japonsko, tak bych tam nechtěla žít. Kniha je ovšem mistrně napsaná, takže jsem vůbec neměla problém s Cukuruem tak dlouho vydržet, prožívala jsem s ním jeho prázdnotu a osamělost a držela jsem mu palce, aby se z toho konečně dostal.
Před touto knihou jsem od Murakamiho četla Kafku na pobřeží a 1Q84. Pro mě tahle knížka vede.
Presne ten typ knihy, kde vás to na konci naštve, znepokojí, a čo bolo ďalej? Veľký zmysel dáva aj obálka knihy a ja tlieskam. Kniha ma veľmi bavila!
Knížku jsem četla na doporučení kamarádky. Výborný příběh od pana Murakamiho o tom, že každý je "barevný" a ne "bezbarvý", kdokoliv může něco dokázat, pokud bude k sobě upřímný, vyřeší své problémy a najde v sobě sílu se vzchopit a něco udělat. Musím říct, že mě velmi oslovila a ráda se k ní v budoucnu vrátím.
Štítky knihy
přátelství Japonsko japonská literatura psychologické romány samota melancholie hledáni sama sebe
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování je v
| Právě čtených | 21x |
| Přečtených | 1 591x |
| Čtenářské výzvě | 280x |
| Doporučených | 74x |
| Knihotéce | 433x |
| Chystám se číst | 304x |
| Chci si koupit | 64x |
| dalších seznamech | 13x |
Mám to jednoduché, nejsem schopná dát žádné Murakamiho knížce méně než pět hvězdiček. Vždycky mě opojí a uhrane jeho styl, ať je knížka o čemkoli, úplně se do ní ponořím a postavy i děje před sebou “vidím”, ať jsou jakkoli málo uvěřitelné (jak píše hvozdík).
Asi málo přínosný komentář, vím. Je to jako závislost na sladkém: člověk se tím láduje bez ohledu na to, jak to vlastně chutná, jakou to má nutriční hodnotu, stačí mu, že je to dobré, že je to Murakami.