Anna Karenina
Lev Nikolajevič Tolstoj
Psychologický a společenský román, který zobrazil celou epochu v životě ruské společnosti i osobní tragédii ženy - Anny Kareninové, titulní postavy románu, uštvanou konflikty se světskou dvorní společností...
Literatura světová Romány
Vydáno: 1890 , J. Otto - Ottovo nakladatelstvíOriginální název:
Анна Каренина (Anna Karenina) , 1877
více info...
Přidat komentář
Jako vášnivý čtenář jsem si nemohl nechat Annu Kareninu ujít, avšak byl jsem trochu zklamán. Samozřejmě jsem počítal, vzhledem k počtu stran a vzhledem k době, v jaké to bylo psáno, že realistické dílo takové bude, ale přeci jen - bylo to na mě moc. Zbytečně dlouhé popisy situací, které absolutně nebyly pro děj podstatné, ale autor se z nějakého důvodu v nich vyžíval. A přitom o samotné hlavní postavě se toho dozvíme sice relativně dost, ale autor nedokázal, nebo spíše asi ani nechtěl vysvětlit čtenáři, proč se hrdinka chová, jak se chová. Nevím, buď prostě je Anna jen další z žen, kterou žádný muž nepochopí, nebo to autor nezvládl... Ale musím uznat, že z knihy přímo vyzařuje atmosféra té doby a má své kouzlo. Takže za mě - sečteno, podtrženo - rovné tři hvězdy.
Naprosto souhlasím s FATA. MORGANOU, Almou-Nacidou a jistě i dalšími... Jsem ráda, že mi kniha prošla rukama, jsem ráda, že jsem ji přečetla, ale stačilo. Je mi teprve 27, je tudíž možné, že někdy v padesáti po ní třeba sáhnu znovu, ale rozhodně to nebude dřív než za 20 let.
Ukecaná rozevlátá kniha s (pro mě) nepochopitelnou hrdinkou. Nesouhlasila jsem s ní, nedokázala jsem se s ní ztotožnit... je fakt, že jsem ji četla asi ve dvaceti - jako prakticky nezkušená holka - mateřství ani složitost partnerských vztahů mi nic neříkalo... ale stejně... myslím, že na tomto se nikdy nic nezmění a Aniny počiny nepochopím.
Na to, že to byl ruský román, které úplně nevyhledávám, tak by to nebylo špatné.... ALE ... Kniha je extrémně tlustá, děj se zbytečně táhne a některé části mě příšerně nudily. Chvílemi jsem měla chuť to vzdát, ale nakonec jsem knihu zdolala. Kdyby bylo na mě, knihu bych stáhla alespoň na polovinu objemu, aby děj dostal spád a pak bych s ní byla spokojená :)
O téhle knize už toho bylo napsáno tolik, že by to vydalo na její další dvě stejně obsáhlá pokračování. Kdybych ji chtěl hodnotit musel bych se rozepsat poněkud obsáhleji. Ale přeci jen si neodpustím krátký komentář: Karenina měla smůlu?, že v době kdy žila neexistovala žádná antidepresiva. Žen s podobným osudem, s podobným „krevním oběhem“ je v dnešní době jako máku. Mají však to „štěstí“, že mohou navštívit cvokaře, který je pěchuje prášky dokud neztratí svou duši. Bohužel v ten moment však přestávají být sami sebou a jejich skutečné Já, jejich skutečné pocity pomalu mizí v nenávratnu s každou spolknutou pilulkou antidepresiv, jejichž účelem je pouze umocnit vaši únosnost pro bludy a navodit vám pocit falešné spokojenosti se sebou samým a s životem jaký vedete. Navenek možná dál spolehlivě fungujete dle představ a nároků svého okolí, ale zevnitř jste jen hnijícím torzem svého bývalého JÁ. Neměla to Karenina nakonec štěstí?
A na závěr si dovolím položit jednu otázku: Kdo by neměl duševní potíže, kdyby si opravdu, ale opravdu přebral svůj život? Kdo z nás ho má tak skvělý?
----------------
„Ach, jak je to odporné! Všechna ta přetvářka a falešná existence, aby se člověk zdál lepší před lidmi, před sebou, před Bohem. Aby všechny oklamal. Ne, již se k tomu nepropůjčím! Ať jsem raději špatná, ale nebudu alespoň lhářka a podvodnice!“
„Ale koho máte za podvodnici?“ zeptala se Váreňka vyčítavě. „Říkáte to, jako když...“
„Já nemluvím o vás, o vás vůbec ne. Vy jste dokonalá. Ale co dělat, když já jsem špatná? Nic by se nebylo stalo, kdybych nebyla špatná. Tak nech ať zůstanu jaká jsem, ale nebudu pokrytecká! Ať si žijí, jak chtějí, a já také, jak chci. Nemohu být jiná... A to všechno není to pravé, není to ono!“
3 hvězdičky za velmi natahované pasáže.Není to kniha, ke které bych se vrátila, ale přesto ten příběh si budu navždy pamatovat.
Uznávám, že za nějakých 140 let, které uplynuly od napsání knihy, se změnil nejen vkus čtenářů, ale i celý svět. Ale i s tímto vědomím myslím, že kniha je neuvěřitelně ukecaná a titulní postava vzbuzuje ne-li přímo odpor, pak snad jedině útrpnost. Jestli někdo skočí pod vlak proto, že se domnívá, že je mu partner nevěrný, tak je to na těch 800 stran trochu málo. Proč se kniha vlastně jmenuje Anna Karenina, když tato postava vlastně ani není hlavní postavou? Když už i Levin, o němž hlavně kniha je ještě dosti stran po smrti Anny, nemůže projít kolem špagátu, aby neměl hned chuť si hodit mašli, tak to už ztrácím slušnost. Nikomu z nich se nic zas tak hrozného nedělo a pokud se jim dělo, z velké části si za to mohli sami. Aspoň že se ke konci Levin vzpamatuje... Filozofické úvahy, kterých je kniha plná, mi taky nic nepřinesly. Vzpomněla jsem si na dávno uplynulá školní léta a na termín "líšnij čelověk" = zbytečný člověk. Tato kniha je jich plná. Měla jsem po dočtení chuť vraždit. To se ani moc nedivím, že někdo mohl věřit komunistům, když měl kolem sebe takovéhle týpky.
Jedna z nejlepších knih, co jsem četla. Skvělý příběh, který ukazuje na tehdejší dobu. Ač nemám ráda ruské knihy, tak tato si ode mě zaslouží pět hvězdiček.
Nejlepší knížka co jsem četla. Mezi řádky jsou skryté odpovědi na všechny vztahové situace a problémy. A četla jsem ji v pravou chvíli. Za mě 5 hvězdiček.
A ano, Anna mi byla silně nesympatická, a snad mi jí ani nebylo líto, zato Levin a Kity byli rozkošní :)
Ztělesnění ruské klasiky - postavy vykreslené do detailu,úvahy na nejrůznější témata, tragické konce...souhlasím s tím že titulní hrdinka ( ovšem těžko říci zda je hlavní ) je značně nesympatická osoba. Na druhou stranu, pod úvahy Levinovi o jeho vztahu ke Kiti bych podepsal.
(Uwaga spoilery!) Stojím před osobním dramatem, jak popsat všechno, co chci, a zároveň nenapsat druhý díl Anny Kareninové. Tolstého psychologický a sociologický román rozhodně stojí za přečtení, i když vám nikdo neřekne, že se čte příjemně a lehce. Naopak. LNT vytvořil obraz Ruska 60. a 70. let, které trouchniví před očima společnosti, která se nemá k činu a přikládá si v zoufalství kapesník před obličej. Ikona petrohradské společnosti, ta něžná Anna, se zahodila s mladým mužem a snad ani nepostřehla, že si tím s plnou pompou vykopala hrob. Dejte ji ukamenovat na Senátním náměstí.
Ukazují se nám dva světy, dvě podoby lásky. Čistá a duchovní láska Levina a Kitty, jejich přemýšlení, nejistota a obavy, která vede oba ke spáse. Fyzická, vášnivá láska Anny a Vronského směřuje přímo k zatracení. Každá Tolstého postava má svůj kruh, v němž se pohybuje. Vronskij je ze své společnosti vyrván bláznivou láskou k Anně, najednou nemá nikoho než ji, což jej brzy uvede do zoufalství a nudy. Začne si připadat vykořeněný a bez citu. Anna, která kromě něj nic jiného nemá, se neovládá a žárlí. Je to logické, nemá na světě už nic, a když má pocit, že jediné, co jí zbylo, ztrácí, nechce o to přijít. Její žárlivost se mění v nenávist, touhu si k sobě druhého připoutat navždy, i za cenu vlastní smrti. Že je žárlivá koketa, jak čtu tady? Ale kdeže. To jen filosofický LNT láme hůl nad vášní. Anna zemřít musela. Byla k tomu odsouzena. Vronského potkala ve vlaku a pod koly jiného umírá. Její kruh je uzavřen. Nicméně Tolstoj ji nekritizuje, nepokládá ji za ryze zápornou postavu. Jestli je v mottu psáno: "Mně patří pomsta, já odplatím," jsou to podle listu Římanům slova boží a jen on má právo soudit. My nejsme povoláni, abychom soudili druhé. Vlak, symbol moderního Ruska, pod sebou drtí krásy starého včetně lidí typu Anny Kareninové. Oběti svého vlastního systému. To systém je vinen.
Anna Kareninová vám nabídne jemnou psychoanalýzu všech malých lidí prostřednicím jejich vnitřních monologů umně vsazených do epicky široké, momunentální fresky okolního světa. Spojuje miniatury s věčným světem, ale odmítá je přitom soudit. Přesto, že raději čtu Dostojevského než LNT a netajím se tím, za tento majstrštyk musím dát 5/5. Na bezkonečné mapě vtehdejšího Ruska dostal každý puntík duši. Kapku mě zamrazilo vědomí, že dávám přednost životu Anny před Kittyiným, ale na posouzení života každého z nás je tu někdo jiný. Doufám.
Co proti té Anně všichni máte?(-: Román nesoucí její jméno je spíš taková pohádka, žádná akce – prostě ideální volba pro toho, kdo rád usíná s bichlí na obličeji a ve snu pak prožívá přelouskané příběhy postav. V tomto díle jich bylo požehnaně a všechny byly věrohodné. Stojí to za to. Dolly je taková upracovaná mamina, Steve žoviální flákač, Levin outsider... A dohromady tvoří bizarní partičku, jejíž příběhy jsou právem legendární.
Tak koukám, že nejsem jediná, kdo nemá rád Annu...
Dílo se mi líbilo, a mohu ho jen doporučit. Byl to dokonalý román, autor detailně popisuje tehdejší ruskou společnost. Postavy jsou promyšlené a plastické. Po dlouhé době to byla kniha, u které jsem se vážně držela, abych se nekoukla, jak to dopane.
Celé to na mě zanechalo wow efect, jednou si to určitě přečtu znova.
Jinak bych ale doporučovala sehnat si dvojsvazkové vydaní - takové mám já a řekla bych, že i díky tomu mě to bavilo daleko víc, než kdybych to měla v jedné knize, stránky tak nějak rychleji ubíhaly.
Velice podrobně propracované dílo od L.N.Tolstého, které se mi velmi líbilo. Autor detailně popisuje život ženy, která opustí manžela kvůli lásce k milenci a jelikož nechce být zavržena společností, spáchá sebevraždu. Na pozadí tohoto vztahu Tolstý řeší zalší vztahy.
Náročná kniha.Předlouhá, nezáživná.Hlavní postava Anny mi byla hned zpočátku nesympatická a to se nezměnilo až do posledních řádků knihy.Anna je rozmazlená, zhýčkaná žena z vyšší společnosti, která se prostě nudí.Nevím jestli to byl autorův záměr ale právě tak na mě její postava působí.Sledujeme vývoj postav dvou párů- Vronského a Anny a Levina a Kitty.Do toho všeho je ještě zamotáno hodně filozofie, kdy každá postava má svůj názor na politiku a život vůbec, za kterým si stojí a polemizuje o něm s dalšími postavami.To vše téměř na 900 stránkách.Jen otrlí vydrží.
Knihu jsem četla velmi dlouho. Ne že by mě příběh nezaujal, ale bylo tam na můj vkus příliš mnoho politiky. Anna se mi na konci hodně zprotivila, ale to asi tam mělo být.
No nebavilo mě to až tak. Důvod? Anna byla nesympatická, prostě takový střevo, vůbec jsem s ní nesoucítila. A ten její (no oba) to samý. Byla tam jedna linie, teď nevím jak se jmenoval, Kosticyn, nebo tak nějak, to bylo zajímavé.
Velice zajímavé a rozsáhlé dílo. Z určitého pohledu ne zrovna čtivé, jde pouze o komunikaci a vztahy postav zachycené na pozadí doby pozvolna končícího "dlouhého" 19. stol. Pro mě byly nejzajímavější narážky na historické události, které se objevovaly zejména ke konci knihy v souvislosti s válkou s Tureckem. Jinak jsem samozřejmě fandil Levinovi a líbily se mi zejména jeho vztahy k hospodářství. Kniha je také prodknuta filozofickou linkou, které v některých debatách vyplouvá na povrch. Tyto pasáže mi dělaly značné potíže, a leckde jsem prostě nepochopil o čem se mluví, nebo spíše co mělo být řečeno. Jednu takovouto část jsem si ale přečetl během četby ještě jednou a hned to bylo lepší. Ke knize se tedy vrátím určitě ještě jednou, ale spíše až za delší dobu, budu jí schopen ještě více ocenit. Není to holt čtění pro zajíce :-D
Kniha je určitě zajímavá, psychologicky skvěle zpracovaná. Jsem ráda, že jsem ji nečetla na střední škole jako povinnou četbu a pár let počkala. Ale teď se těším, až si přečtu nějakou oddechovku, něco méně náročnějšího:)
Štítky knihy
nevěra 19. století Rusko zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2012 |  Anna Karenina |
| 1969 | Vojna a mír I. |
| 2005 | Vojna a mír |
| 1959 | Smrt Ivana Iljiče |
| 2018 | Kreutzerova sonáta |
Kniha Anna Karenina je v
| Právě čtených | 115x |
| Přečtených | 3 422x |
| Čtenářské výzvě | 307x |
| Doporučených | 238x |
| Knihotéce | 1 044x |
| Chystám se číst | 1 384x |
| Chci si koupit | 185x |
| dalších seznamech | 51x |
Je už to nějaký pátek, co jsem Annu četla poprvé, a určitou náhodou jsem ji musela přečíst ještě jednou. Tehdy mi bylo něco kolem šestnácti a na ruský psychologický realismus mi chyběla trpělivost. Ne že bych nyní tuto vlastnost nepostrádala, ale asi už mám více čtenářské a lidské zkušenosti. S Annou se mohu jen těžko ztotožnit, nemám její složitou povahu a vlastně ani její odvahu jít sama proti konvencím a pokrytectví tehdejší doby, ale velmi jí rozumím. Chápu, jak to pro ni muselo být složité, jak strádala nepřítomností syna, rozumím tomu, že byla zlá na jediného člověka, který ji miloval. Rozumím i tomu, proč nakonec v situaci, kterou sama nemohla ovlivnit, volila smrt.
Kupodivu mi ani nevadila rozmáchlost a popisnost scén, naopak podtrhovala dobu, v které román vznikal, a tudíž jsem tento milostný příběh neměla šanci zaměnit za nějakou harlekýnku, byť ta zápletka k tomu může svádět.