Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/400796/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-NYE-400796.jpg
4
685
180
Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , OdeonOriginální název:
Les Heures souterraines , 2009
více info...
Přidat komentář
I knihy mají svůj čas. Mně tato kniha ležela na nočním stolku celé léto a stále jsem se k ní nemohla dostat. Zatím jsem zapomněla důvod, kvůli kterému jsem si knihu chtěla přečíst - šikana nadřízeného, kvůli které jsem se zastala kolegyně. Než jsem knihu otevřela, začala jsem být ze situace v práci značně otrávená a práce mě přestala bavit. No a v této situaci mi tento román dodal tak potřebnou energii k tomu, abych se přestala tak naléhavě řešit a užívala si toho dobrého, co má práce přináší. Protože románová hrdinka to měla opravdu těžké, a bylo to tak hlavně proto, že jí se nikdo nezastal a její spolupracovníci šéfa nechali, aby se mstil.
de Vigan v mysli svých hrdinů a po jejich myšlenkových pochodech klouže jako po másle. Její věci jsou neskutečně realistické. Kdo by jen tak z plezíru zvládl napsat existenční román o bossingu v kanceláři a na druhé straně o muži středního věku, jež opustil nefunkční vztah? Jen minimum spisovatelů.
Klobouk dolů před de Vigan u mě již podruhé. A ne naposledy.
Mám moc ráda psychologické novely/romány, sondy do lidské duše, takže jsem vlastně spokojená... styl psaní se mi líbil, nicméně asi bych si měla vybírat nějakou radostnější literaturu :-)
Delphine de Vigan si mě získala už když jsem četla Pouta. "Ani později, ani jinde” mě nezklamalo. Baví mě autorčin vypravěčský styl, prolínání životních osudů hlavních hrdinů, popis jejich myšlení a jednání. Delphine poukazuje na problémy, které se v naší společnosti dějí a nejsou zanedbatelné; příběhy, kdy chcete happyendy, které se ale nekonají...
2,5
Lituji toho že jsem knihu četla, tolik deprese a beznaděje, ani náznak světla na konci tunelu.
Stojí za přečtení, to rozhodně. Jen ten konec (ač neromantik) mi přišel dosti smutný. Určitě si přečtu od autorky i jiné knihy.
Dva plusy:
- je to čtivé
- není to dlouhé
Jako výplňovka času stráveného ve vlaku/metru je to fajn. Myslím, že všechny myšlenky, co si z knihy odnáším se za měsíc, dva vypaří.
Úžasná kniha, ale dost depresivní. Mám ráda, když v knihách nacházím dobro, naději, tady jsem tu naději musela hledat hodně hluboko. Při čtení jsem skoro nedýchala, měla jsem pocit, že jsem tam. Před časem jsem prožila v práci něco podobného jako Mathilda, moc jsem jí držela palce. Bylo to moje první setkání s Delphine de Vigan, jsem nadšena a těším se na její další knížky.
(SPOILER)
Knihu tvoří dvě perspektivy.
Hlavní dějovou linií je příběh vyčerpané ženy, která se vyrovnává s těžkými životními situacemi...
Mathilda má od kartářky předpovězeno, že potká spřízněnou duši, změní se jí život. Postupně se nám odhaluje její životní příběh.
Druhou linii tvoří příběh pohotovostního lékaře Thibaulta. "Magický" 20. květen pro něj začal rozchodem s dívkou, která ho nemohla milovat. Nedokázal to už dále snášet, čím dál víc se cítil osaměleji. Díky bolesti z rozchodu se stává citlivějším a začne vnímat okolní svět jinak...
Oba touží po láskyplné náruči.
Kniha mi přišla velice intenzivní, plná emocí, úzkostí, bezvýchodnosti a zároveň naděje.
Sám život v rozkvětu toho největšího zmaru... hltala jsem den za dnem tuhle úzkost jejich bytí, která byla přímo k uzoufání... a ta atmosféra... bylo to tak živé a opravdové... že jsem měla nutkání se neustále rozhlížet kolem sebe, jestli jeden z nich nestojí opodál... však s kolika jen osudy se každý den srazíme... mineme je... či o ně jen tak letmo zavadíme. A někdy stačí opravdu málo, abychom se ocitli později třeba někde jinde...
A ten konec?! To je už jen takový pomyslný xanax na dortíčku ;) dobré to bylo!
,,Přesto zranění láskou obnáší veškerou prázdnotu, rozchody, stesky a to vše se v průběhu let sčítá a vytváří druhovou bolest. Neurčitelnou.
Přesto zranění láskou není příslibem ničeho: ani později, ani jinde.”
Od první stránky mě příběh zaujal, protože mě spolehlivě navnadil tajuplný nádech. Sice jemný, ale přeci. Věštba kartářky na jeden osudový den, v průběhu kterého se celý děj knížky odehraje. Přestože se vyprávění osudu dvou hlavních hrdinů (potkají se, nepotkají se, potkají se…) málokdy prosvětlí pozitivní notou a text se hemží slovy jako úzkost, nespavost, pochybnosti a vyčerpání..., samotný autorčin styl psaní mi opravdu sedl.
Inteligentní, často svádějící k podtrhávání myšlenek, se kterými člověk souzní a přesto decentní a nekomplikovaný (opak asociacemi rozvětveného M. Houellebecqa).
Určitě si chci přečíst další, a doufám, že optimističtější, autorčiny knížky.
,,Řekne mu totiž: ty jseš ale nemotora.
Chtěl by jí odpovědět: ne. Chtěl by jí říct, než jsem tě poznal, byl jsem orel, dravec, než jsem tě poznal, vznášel jsem se nad ulicemi, nikdy jsem na nic nenarazil, než jsem tě poznal, byl jsem silný.”
,,Nevejde se do jejích parametrů. Do její konfigurace.
Ať dělá co dělá, ať řekne cokoliv, ať se snaží jakkoliv domluvit. Je až příliš vnímavý, příliš chytlavý, příliš vázaný, příliš citový. Ne dost odtažitý, ne dost frajerský, ne dost tajemný. Nedostatečný.”
,,Tenhle pocit křehkosti, to je láska? Ten strach, že každou chvíli o všechno přijde, kvůli jednomu chybnému kroku, jedné špatné odpovědi, jednomu nevhodnému slovíčku? Je to ono, tahle ztráta sebejistoty, ve čtyřiceti letech stejně jako ve dvaceti?”
,,Jaký člověk vyroste z toho, kdo tak záhy poznal, že se život může zbortit? Co za člověka, čím vyzbrojený, nakolik odzbrojený?”
Velice intenzívní a velice nepříjemné čtení o lidech, kteří udělali všechno správně a nakonec to stejně nestačilo.
Mathildě bude čtyřicet, sama vychovává své tři úžasné syny a přestože jí život naložil, nakonec se znovu zvedla, zabojovala a byla by bývala dál bojovala, kdyby to bylo jen na ní. Jenže není. V práci stačí jeden jediný okamžik a všechno je jinak: z místa, které měla tak ráda, je místo naprostého teroru - aneb jak vypadá bossing a jak se asi cítí jeho oběť. A je to sakra nepříjemné.
Thibaultovi už čtyřicet bylo a přestože má v podstatě všechno, nemá nic. Stačil jeden okamžik s kamarády a všechno bylo jinak: budoucnost, která se před ním otevírala, zmizela a on ji musela nahradit její jinou verzí.
Mathilde a Thibault chtějí oba to samé - přeci se musí potkat, ne? Tohle je literatura, tady se dějí zázraky, ne? Nebo snad ne?
...
De Viganin jazyk, úsporný, úderný, pod kůži se zažírající - krátké záznamy, krátké pohledy, krátké výjevy, zevnitř i z venku, tak moc skutečné, že je to až nepříjemné.
...
Většinu knihy jsem řešila, jestli mi to přijde skvělé nebo otravné. Myslím, že i to byl cíl.
(Jen teda ten doslov, to mělo být jako co? K. Vávrová se u mě zařadila hned za nejpříšernější odeonkový doslov Darka Šmída z Betonové zahrady, ze kterého se ještě teď obracím naruby. Já přece vím, o čem ta kniha je, teď jsem ji dočetla! To se nenašel nikdo, kdo by byl schopný nějaké hlubší literární analýzy?)
Mistrovské dílo v popisování pocitů hlavních protagonistů, muže a ženy ve středním věku, kteří - ač uprostřed velkoměsta plného lidí - jsou velmi osmělí ve svém nitru.
Trochu mi vadí ta deprese, každá naděje je brzy ubita. Tento pocit mám z mnoha současných knih a přitom si myslím, že k takové beznaději není doba, máme se fajn. Proč jsou ti lidé na sebe bezohlední???
Pise vynikajuco, niet co dodat. Tato ako aj dalsie jej knihy su pozitkom pre citatela.
Autorku jsem si oblíbila, čte se moc dobře. Sice na ní musím mít extra náladu, protože je dost depresivní, ale když se s tím dopředu počítá...
Téhle knize bych ale vytknula nevyváženost příběhů hlavních postav. Podle mě mužský dost zaostával za ženským.
Hodně depresivní, ale také hodně pravdivé. Ve velkoměstě se lidé potkávají a míjejí, čím více lidí, tím více samoty. Jen jedno jsem příliš nepochopila: proč byla Mathilda na svém zaměstnání tak závislá a nechala se jím psychicky téměř až zničit. Mnohem dříve si přece mohla najít jinou práci, zvláště při svém vzdělání. Ale chápu, že autorka chtěla co nejpřesvědčivěji vykreslit anonymitu velkého města, závislost na něm i komplikované vztahy na pracovištích. Kniha mě zaujala tím, jak syrově a bez ohledů vykresluje pocity člověka a jeho beznadějnost, neschopnost změnit svůj život v temné atmosféře obrovského davu lidí, kde všichni stále jen někam pospíchají a ztrácejí tak schopnost hlouběji se poznat a sblížit se.
Štěstí, že jsem si nečetla anotaci před čtením této knihy, jistojistě by mě odradila.
Příběh je sondou do duše a dobrou reflexí niternosti člověka žijícího ve městě, v nastolené anonymitě davu a ve svém životě, který nikoho jiného do hloubky nezajímá (možná okrajově, pokud to má v popisu práce)... Skvěle vykreslena atmosféra velkého města, v tomto případě Paříže (áchavé popisy Eiffelovky či jiného turistického lákadla nečekejte, spíše popis stojícího vzduchu v pomočeném rohu v metru). A ano, jak píše v komentáři "marvaid", běh času, běžného života a myšlenek připomíná V. Woolfovou.
I když příběh nutí číst rychle dál, doporučuji zpomalit, vychutnat si popsané prostředí i pocity postav, po dočtení se vrátit na poslední odstavce kapitol. Pěkně zachycují, proč vlastně má člověk tak trochu sebedestrukční sklony a dokáže žít ve velkoměstě.
"Jeho život je v srdci města. Město svým ruchem přehlušuje rány i šepot, zakrývá svou bídu, staví na odiv své odpadky i přebytky a stále víc a víc chvátá."
"Unášen hustým neuspořádaným proudem, myslel na to, že město bude vždycky vnucovat svůj rytmus, svůj shon a dopravní šipčky, že už nikdy nebude vnímat ty miliony osamělých drah, v jejichž protnutí není nic, nic než prázdnota nebo jen jiskřička, která vzápětí pohasne."
DdV je pro mě Virginií Woolfovou současnosti. Také můžeme sledovat volný proud myšlenek protagonistů, který kolísá od banalit typu nástupu do metra po vzpomínky na smrt manžela. Řeší ale problémy specifické pro dnešní společnost – pocit vyhoření z rychlého a duševně náročného životního tempa, faktickou samotu v přelidněném velkoměstě, cílený teror v kancelářích moderní obchodní společnosti. Jazyk je úsporný, ale přesný. Žádná květnatá souvětí. Každé slovo sedí pevně a promyšleně na svém místě. Chvílemi mi přišel pocit zmaru až melodramatický, patetický. Jde přeci jen o zaměstnání, nikdo neumírá. Práci lze přeci změnit. Ale člověk asi může být daleko zranitelnější, když přišel o partnera a na všechno je sám.
Smutné, ale naprosto reálné. Ryzí žití - a to v tom nejsyrovějším smyslu slova. Všechno jsem tomu věřila, každou větu, každou myšlenku, každou situaci. Autorka popisuje všední život - hlavně to, jak osaměle se v dnešní rychlé, nezadržitelné době cítíme - a paradoxně nejvíce právě mezi masou lidí.
Líbilo se mi, jak vykreslila atmosféru Paříže - nebo spíš atmosféru nějakého určitého velkoměsta, může se to odehrávat kdekoliv, v jakémkoliv jiném městě, v jakémkoliv jiném státě, a odkaz se nemění - musíme stíhat děsivé tempo, ubíhající proud, nikdy nekončící davy, městskou řvavu, nesmíme ustat, zastavit se, ani se nadechnout. Hluky, přeplněný metro... doplňovalo to motiv samoty a ještě ho stokrát zvýraznilo, podtrhnulo. Skvěle vykreslená životní prázdnota, kterou člověk uvnitř, ve svém nejzazším nitru, cítí, rozprostírá se jím jako temnota, a stejně musí každý den najít sílu pokračovat dál - sebrat se, vstát z postele, vyčistit si zuby, odjet do práce a předstírat, že tu životní energii přesto má. Stíhat smrtící rytmus. Zkrátka žít. A do toho ještě aspekt osudových setkání - kolik lidí kolem nás tímto způsobem "proběhlo" - lidí, kteří byli předurčeni pro nás něco znamenat, něco představovat, něco nás naučit, protože jsme nebyli ve správný čas na správném místě - a nesetkali jsme se pak ani později, ani jinde?
První zkušenost s Delphine. A já jsem nadšená, dočista unešená. Tohle je přesně můj šálek kávy. Kniha se četla moc dobře, přelouskala jsem ji za dva dny - je opravdu tenoučká, ale vzhledem k tématu bych ji delší ani nechtěla. Hned jsem letěla do knihovny pro další ochutnávku z pera této spisovatelky a už teď se nemůžu dočkat, až se do ní pustím.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura Paříž šikana na pracovišti, mobbing
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha Ani později, ani jinde je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 883x |
| Čtenářské výzvě | 82x |
| Doporučených | 44x |
| Knihotéce | 346x |
| Chystám se číst | 426x |
| Chci si koupit | 71x |
| dalších seznamech | 3x |
Kniha Ani později, ani jinde ukazuje současnou společnost, která klade důraz na rychlost, výkon a úspěch. Skvostně zachycuje anonymní nepřátelské prostředí velkoměsta, kde se každý zajímá hlavně sám o sebe.
Děj nás zavádí do jednoho dne života dvou osamělých lidí. Mathilda pracuje v reklamní firmě a je vyčerpaná ze šikany v práci. Thibault je pohotovostní lékař, na něhož padá tíha rozchodu s přítelkyní. Prostřednictvím myšlenek a vzpomínek se seznamujeme s jejich příběhy.
Autorka dokázala popisem všedních událostí zachytit nemilosrdnou realitu a temnou atmosféru bezvýchodných situací.
Knihu bych doporučila spíš těm, kteří už mají něco odžito. Je možné, že hodně mladí lidé ji ještě neocení.