Anatomie rodu

Se Simonem Mawerem jsem se poprvé setkala u Skleněného pokoje, který se mi moc líbil. Anatomii rodu jsem si původně nevybrala sama, ale hodila se mi do Čtenářské výzvy (Kniha, která má na obálce hodiny). A přestože má kniha spíše průměrné hodnocení, nenechala jsem se odradit, a dobře jsem udělala. Velmi příjemně mě překvapila.

Anglie 19. století nebyla jednoduchým místem k životu. A přesto hrdinové této rodinné kroniky dělali vše pro to, aby jejich život měl smysl: následovali sny, odvažovali se opustit domov a hledali štěstí jinde. I přes všechny těžkosti si dokázali uchovat vnitřní sílu a drobné radosti, které jim pomáhaly obstát. Autorova znalost lodnictví a válek je až překvapující a velmi autentická. Obzvlášť oceňuji jeho styl – krátké, úsečné věty, které dokáží mistrně navodit rozličné atmosféry; v některých pasážích jsem měla pocit, že skutečně cítím mořský vánek a sůl ve vlasech.

Je zřejmé, že pro Mawera má kniha i osobní význam, citlivě a s fantazií rekonstruoval životy svých předků a vtiskl jim mnohem osobnější podobu, než jakou nabízejí strohé zápisy v archivech. Jako feministka musím vyzdvihnout i ženské hrdinky: Ann i Naomi byly nesmírně odvážné. A i kdyby autor jejich sílu vylíčil s trochou nadsázky, na jejich skutečné odvaze to nic nemění. Ann mě navíc zaujala svou energií a životním nadhledem, díky nim se stala mimořádně výraznou postavou.

Anatomie rodu pro mě nakonec nebyla jen kronikou jedné rodiny, ale i inspirací či připomínkou, že odvaha a odhodlání dokáží překonat i ty nejtěžší okolnosti.

Člověk by si řekl, že život v 19. století měl svoje kouzlo – kočáry, cylindry, pára, první železnice… Jenže realita pro většinu obyvatel byla spíš survival hra na těžkou obtížnost. Pokud jste nebyli aristokrat s vlastními „dobročinnými“ spolky na uklidnění svědomí, tak jste se většinou jen potili v dílně, hladověli doma a čekali, až vás sežere nemoc nebo válka. A války? Kapitola sama pro sebe. Umírat za královnu zní možná hrdinsky, ale ve skutečnosti šlo o logistický bordel, kde víc lidí padlo díky špíně a chorobám než díky kulkám.

Námořní pasáže knihy ukazují, jak fascinující byl Londýn coby „vnitrozemský“ přístav – celé to šílenství s Temží, loděmi a zástupy dělníků, kteří to všechno táhli na zádech. Lidský život měl tehdy hodnotu asi jako dneska plastová lžička z fastfoodu – jednorázovka, spotřebuj a zahodit. Elita byla od reality totálně odtržená a tvářila se, že dobročinností tu propast nějak přemostí. Aha, jasně. Dneska to není jiné, jen akumulace bohatství je ještě o několik levelů dál.

K tomu všemu bigotní postoj k sexu – protože přirozenost se přece musí zavřít do klece. Výsledek? Frustrace, potlačování a samozřejmě všelijaké formy zneužívání. Ale hlavně že se tvářili „ctnostně“.

A samotná kniha? Čte se překvapivě lehce. I když se sem tam objeví nudnější pasáže, člověk je bez problémů překlene – protože celek stojí za to. Autor umí spojit dějiny, společenskou kritiku a lidské osudy tak, že vás to nenechá chladným. A navíc vám připomene, že i když se od 19. století hodně změnilo, spousta věcí zůstala až děsivě stejná.

Moje první kniha od tohoto autora. Tematika námořnictva a vojáků nejsou mým šálkem kávy, ale i přesto se mi kniha líbila. Je svým způsobem jedinečná a oceňuji jakou práci muselo autorovi dát všechno dohledat a pak z těch střípku poskládat příběh.

Musím říct, zekniha mě velice mile překvapila. Autor si umí pohrát s historií a příběhy lidí. Námořní část pro mě byla asi lepší, ale celkově moc pěkné čtení.

Silný, mnohovrstevnatý román o tom, jak bolestné i osvobozující může být hledání pravdy o vlastní rodině – a tím i o sobě samém. Mawer opět potvrzuje, že patří mezi mistry v budování atmosféry a jemné psychologii postav.
Vyprávění se pohybuje mezi současností a minulostí, v osobních vzpomínkách i historických záznamech, a přitom nikdy neztrácí tah. Postavy nejsou černobílé, vztahy nejsou jednoduché – a právě proto působí tak věrohodně.
Pokud vás bavil Skleněný pokoj, najdete tady jiný tón, ale stejnou hloubku a cit pro příběh. Nenápadný, ale důmyslný román o lásce, zradě, paměti a tíze rodového odkazu.

Simon Mawer ve svém charakteristickém stylu mistrně spojuje historii, vědu a emoce. Anatomie rodu je fascinující příběh o touze, vášni a vědeckém bádání, který odhaluje, jak úzce jsou lidské osudy propojeny s biologií. Kniha je napínavá, dojemná a zároveň hluboce lidská. Skvělé čtení pro ty, kteří mají rádi kombinaci vědeckého a osobního vyprávění.

Hodnocení: 4/5

Určitě je to zajímavé téma a kvalitní zpracování historických podkladů, ale mně se kniha četla špatně. Ještě na stránce 300 jsem čekala od knihy víc a že se děj rozjede, ale nic moc.

Obrazotvornost autora musi byt nezmerna, kdyz z par kusych informaci stvoril tenhle roman. Cteni se mi libilo velmi, dokonce jsem se dozvedela neco noveho z historie (i kdyz popisy krymske valky pro mne byly nejnudnejsi casti celeho romanu). Zachyceni historickeho kontextu povazuju za nejcennejsi - nejde mi nesrovnavat, v jak narocnych podminkach tehdy prosti lide zili a jak se zije dnes...

Dramatické příběhy obyčejných malých lidí, které vás vtáhnou a nepustí až do poslední stránky.
Mawer vypráví s obrovskou laskavostí a lidským pochopením pro postavy a jejich boj s životem a světem okolo.
Výběr doby a postav je na základě rodinné historky, což celé knize dodává punc určité intimity z nahlédnutí blíž do rodiny Mawerů.
Doporučuji - dlouho jsem nečetla něco tak zvláštního námětem, a přitom poutavě a velmi citlivě napsáno

Anglický spisovatel Simon Mawer napsal knihu Anatomie rodu o svých předcích. Na základě několika rodinných historek, předmětů, fotografií a samozřejmě pátrání v archivech sepsal historii svých
předků v 19.století. Příběh námořníka, švadlenky, vojáka, jejich rodin na pozadí historických událostí. Genealogii se věnují a bavilo mě propojení suchých dat z archivu s příběhem.

Nádhera. Jsem zrovna uprostřed objevování historie své vlastní rodiny a Mawer dokázal naprosto přesně vystihnout, jaké to je. Záznamy v oficiálních pramenech jsou suché, nudné, málo vypovídající. Generacemi předávané ústní vzpomínky jsou nepřesné, pokroucené, spíš na úrovni legend než faktů.
Pro poznání svého vlastního příběhu využívá Mawer obojí a jak sám píše, snaží se „obalit nalezené fragmenty koster masem a krví“. Proto lidé tak rádi navštěvují místa ze seriálů, filmů nebo knih. Protože pro poznávání minulosti potřebujeme dosadit do suchých letopočtů a záznamů z matrik emoce a vyprávět PŘÍBĚH.

Mawer, opět jiné téma, ale čte se stále dobře. Příběh plyne velmi svižně, jen v poslední části jsem se trochu ztrácela.
Rodiny vojáka a namořníka to neměli v 19.století jednoduché, přesto se vypracovali postupem času do vyších vrstev a spojili se v jednu. Škoda, že příběh pak tak náhle končí.

Nezvyklý způsob vyprávění příběhu vlastní rodiny, domýšlení jednotlivých osudů na základě prokazatelných skutečností. Velmi živé, dojemné, čtivé. Doporučuji.

29.08.2024

Knihu jsem poslouchala.
14 hodinami poslechu vás provedou tři skvělí vypravěči - Jan Vlasák, Jan Vondráček a Eva Hacurová. Nicméně hlavním vypravěčem je Jan Vondráček, který vás perfektně přenese do 19. století, ve kterém se děj knihy odehrává. Perfektně střídá hlasy různých postav.

Simona Mawera asi většina zná jako autora knihy Skleněný pokoj. Knih mu u nás vyšlo již poměrně dost a jednou z nich je právě Anatomie rodu.
Mawer pátral po svých předcích v matrikách a dalších archivech a na základě osob, které dohledal, sestavil příběh, jak asi mohl život jeho předků vypadat. Příběh je zasazen do viktoriánské anglie, poznáme námořníka, švadlenku i vojáka a jeho ženu s dětmi. Je to zajímavý vhled do života obyčejných lidí, žijících na hranici chudoby.

Je zajímavé, že muži jsou zde spíše ti druzí a vše se točí kolem houževnatých žen, které sice rodí děti, jak na běžícím pásu, mají hluboko do kapsy, ale nevzdávají se a žádná překážka jim v cestě nestojí dlouho. Zároveň se postupně generaci za generací, zvedá i úroveň života.

Větší část příběhu, kde je postava vojáka, se také točí kolem Krymské války v 19.století. Kromě toho, že jsem si zase díky knize rozšířila obzory, je to dost smutné a místý drsné. Autor zde také opakuje slůvko “kdyby. Kdybychom věděli, kdybychom udělali … Bohužel je to minulost a tu nezměníme.

Anatomie rodu je příběh, který bych si asi sama nevybrala. Dala jsem na doporučení, bylo to lehké vystoupení z mé komfortní zóny, nikoliv však špatné.

Zajímavě napsaná kniha, ve které si autor domýšlí, jaká asi mohla být historie jeho rodiny na základě údajů z různých archivů. Začátkem jsem se sice prokousávala, ale pak mě příběh začal bavit. Netradiční nápad a styl psaní, něco mezi románem a dokumentem, mě zaujal a hodnotím čtyřmi hvězdičkami.

Moje kniha vybraná do ČV a ukončuje poslední bod co mi chyběl hodiny....
Od autora moje první shledání a opravdu zajímavé čtení. Pod názvem máte asi představu, co budete číst, ale bylo to trochu něco jiného pro mě spoustu nových informací . A nakonec vás to nutí přemýšlet jaká cesta byla vašich předků, jaké příběhy se odehrávaly....
Je zvláštní, že v poslední době mám v hlavě takové myšlenky naše předky, historie by mě zajímala hodně hluboko.
Vřele doporučuji začátek než jsem se vyznala v jménech, trochu chyby v překladu snad už u každé knihy, ale stojí za přečtení....

Nápad napsat románový příběh vydedukovaný z dat a údajů v matrikách, záznamů ze sčítání lidu, z lodních knih a záznamů v nemocnicích je skvělý. Napadá mě to vždy, když si čtu nápisy na hrobech. To byli lidé, kteří nějak žili, milovali, smáli se, nad něčím plakali, po něčem toužili. Škoda, že jejich příběhy jsou zapomenuty. Minimálně v rámci rodiny by byly zajímavým svědectvím, odkud kam se rodinná historie ubírá, odkud pocházíme, co vše už naši předci museli překonat. Určitě bychom si víc vážili toho, v jakém světě a v jakých podmínkách žijeme dnes my.

Zajímavá kniha mého oblíbeného autora. Trochu netradiční pojetí rodinné historie. Občas trochu obtížné čtení, především pasáže z Krymské války v polovině 19. století. Ale na druhou stranu musím uznat, že i popis zákopové války v děsivých podmínkách byly velmi sugestivní a zajímavé. Prostředí, které si vůbec nedovedeme představit. Útrapy obyčejných vojáků, námořníků před 150-ti lety, ale i jejich manželek, které zanechali doma, ve viktoriánské Anglii. Síla žen, které musely v této drsné době vychovávat své děti, mnohdy bez finančních prostředků a bez svých manželů, věčně těhotných, protože pojem plánované rodičovství byl ještě dlouho neznámým. Opovržení ze strany společnosti ovlivněné církví a sešněrované vírou.
Velmi zajímavé pojetí rodokmenu postavené na smyšlených příbězích postavených na zápisech z matrik, úmrtních knih, dobových záznamech, historek, které se dětí v každé rodině z generace na generaci.
Určitě stojí za přečtení.

Začátek mě trochu bavil, vypadalo to skoro na začátek detektivky. Střed mě bavil míň, nějaké ty válečné události... Konec mě už moc nebavil. Ale to jde všechno jen o příběh, množství osob...

Jenomže v této knize je něco víc, co mě neskutečně bavilo. Nešlo nepomyslet na vlastní předky, jaké žili životy, jakými cestami se ubíraly jejich kroky až k tomu, že jsem se mohla narodit. Kolik generací dozadu si tak člověk pamatuje alespoň z vyprávění? A co ty příběhy, o kterých se v rodině nemluví?
Více otázek než odpovědí, ale v této rovině byl účel splněn. Mělo to smysl číst!