Alžběta a Nina
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/456314/bmid_alzbeta-a-nina-wQ1-456314.jpg
4
564
156
Nevyřčená slova kopou ty nejhlubší propasti. V pochmurných i krásných Sudetech se skrývají stíny minulosti, které Alžbětinu rodinu rozdělily na desítky let. Když ji vnučka Nina navštíví v léčebně, vymyslí způsob, jak babičce udělat radost: vyrazí s ní na výlet do míst, kde strávila dětství a mládí. Během cesty po zapomenutých krajích i zasutých vzpomínkách se Nina rozhodne – dost bylo mlčení. Jen pokud odhalí rodinné tajemství, může vykročit za splněním vlastních snů.... celý text
Přidat komentář
Moc hezké. Alžběta jako opravdu emancipovaná žena, která si i v těžkých situacích ví se životem rady, a její vnučka, která se v něm tak nějak plácá. Nevím, jestli to není obraz dnešní doby. Když si uvědomíme, co museli přestát naši rodiče a jejich rodiče, nároky jsou jiné a my se nimráme ve svých bolístkách.
Nevyřčené věci, které se vytratí, když starší členové rodiny zemřou, nebo onemocní tak, že už nejsou schopni vzpomínat. Fotky bez popisků, k nimž si podrobnosti pamatují jen dědové a babičky, možná stárnoucí tety :). Vždycky mě hrozně štvalo, že na ty fotky někdo nenapsal jména lidí, kteří na nich jsou. To je tak depresivní.
Kdo to doma nemá.
Míjíme se. Lidé v jedné rodině. Narodíte se a za dvacet let zjistíte, že nejvíc by vám řekli ti, kteří zemřeli před dvaceti lety...
Alžběta a Nina řeší něco podobného. Tedy Nina hledá odpovědi u své babičky, kteřá ale furt trochu mlží.
Příběh plyne a navštívená místa si umíte představit. A protože jedna část knihy popisuje dobu války a nástupu komunistů, tak trochu poměry mezi lidmi a situaci v zemi, na mnohé čtenáře může působit známým dojmem - jako připomínka něčeho, co jste vlastně také zažili.
„Nepřikládej příliš velkou váhu slovům, která ti lidé říkají. Všimla jsem si, že dost často neví, o čem mluví, a někdy si ani neuvědomují význam a dopad svých slov…Je to dost podobné jako se skutky…“
Příběh emancipované Alžběty, která téměř vždycky věděla, co chce, ale bohužel největší část života prožila v době, kdy právě ženská emancipace ještě dost „nefrčela“ a setkávala se spíš s nepochopením, a její vnučky Niny, která naopak žije v době, kdy je emancipace naprosto přirozená, ale která se v tom svém životě pořád tak nějak plácá a pořádně neví, co od něho chce.
Spojení těchto svou dost odlišných žen a charakterů tvoří příjemně čtivou mozaiku a jeden velký generační příběh o špatných a dobrých rozhodnutích, o lidské síle, o lásce, o křivdách, o odpuštění a taky o klidu v duši.
Alžběta a Nina jsou vnitřně naprosto rozdílné, ale i přesto dokáží k sobě najít cestu a každá z nich té druhé něco přinese a svým způsobem jí ovlivní život.
Vlastně je to docela obyčejný příběh o pátrání po odpovědích na otazníky minulosti jedné rodiny, jakých jsou stovky. Samotné osudy postav nejsou zas až tak dramaticky vyhroceny, jako bývá často v jiných knihách…, a přesto je to příběh emotivní a plný lidskosti.
Líbilo se mi, že jednotlivé postavy nebyly buď výhradně dobré či zlé. Všechny měly kromě svých dobrých a sympatických stránek také spoustu slabostí, které mě často nutily k zamyšlení, zda bych dokázala jednat stejně a řešit nastalé situace podobným způsobem.
Samotné vyjasnění tajemství minulosti mi sice nepřipadalo takové, aby mi z něho spadal brada….bylo vlastně přesně takové jako celá kniha – lidské, smutné, ale ne přehnaně šokující. Stejně takový byl celý konec knihy – vkusně emotivní, ale nijak přehnaně přesládlý ani citově vydírající.
Standardní hezká kniha.
„Možná, že jen vidíme stíny a světlo tam, kde zrovna chceme a kde se nám to hodí…“
Kniha se mi četla snadno. Styl psaní se mi také líbí, ale... Nezaujal mě příběh. Stále jsem čekala nějaké dramatické finále minulosti, ale byl to jen slabý čajíček. A příběh Niny nebyl vysvětlen vůbec.
Hezký příběh - podle nadpisu dvou žen - ale já bych řekla spíše čtyř, k Nině a Alžbětě bych přidala ještě Evu a Hanu. A svým způsobem zasáhne do jejich osudů i Ester. Alžběta je bezpochyby nejsilnější ženou, která se se vším vyrovnává, ale mé velké sympatie má právě i Eva, Alžběty dcera. Protipólem je Nina, která se teprve hledá, přestože zdaleka nemá v životě takové překážky jako Alžběta a Eva. Nad chováním Hany mám velký otazník. Knížka se čte velmi dobře.
Pani Poncarová nebude můj top spisovatel...Za mě je příběh psaný moc povrchně a hodně skáče
Poslech audioknihy
Je to má třetí přečtená kniha od paní Poncarové a opět musím chválit. Životní příběh Alžběty na mě velmi silně zapůsobil, tentokrát jsem zvolila poslech, o kterém si myslím, že příběh a jeho prožívání ještě více umocnil. Alžbětu namluvila má oblíbená interpretka Dana Černá a Ninu Lucie Štěpánková. Jejich hlasy mi zní v uších ještě teď. Díky nim jsem se mohla ponořit do příběhu a nechat se unášet na vlně emocí. Jana Poncarová umí napsat příběhy o silných ženských hrdinkách, to vím již dávno (na její Podbrdské ženy nikdy nezapomenu, je to už několik let, co jsem je četla a zůstaly v mém srdci). Tato kniha mi připomněla chvíle, kdy já sama jsem chodívala za svou babičkou Otýlií a nechala si vyprávět příběhy naší rodiny. Nikdy na ty chvíle nezapomenu.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Moc pěkný příběh, Nině jsem bohužel neporozuměla. Vysvětlení událostí z dětství mi chybělo. Při čtení mi vadilo pasáže popisující pocity, byly až moc lyrické.
Příběh Alžběty jsem si užila, nádherné napínavé postupné odhalování jejího tajemství.
Pro mě je ale největší hrdinkou Alžbětina dcera Eva. Sama je velmi vyrovnaná a v pohodě, na to co ji ty dvě ženy připravily.
Četla jsem skoro všechny knížky této autorky a musím říct, že Alžběta a Nina mi přišla nejlepší. Jsem z generace jako Nina a často mi mluvila z duše. Babiččin příběh byl zajímavý, mám ráda střídání časových rovin a tahle knížka mi sedla.
Pro mě první příběh od autorky. Pěkně se to četlo, ale některé linky děje mi přišly tak nějak nedotažené. Rozhodně mě to neodradí, abych časem sáhla po Podbrdských ženách - případně po některém z budoucích autorčiných titulů.
Zajímavý příběh o tajemství babičky Alžběty. Moudrost a krása babičky je úžasná. Doporučuji přečíst.
Komornejsi pribeh a nie tak silny a drasavy aj ked dej jednej casovej roviny sa odohrava v tazkych a zlych dobach. Kazdopadne zaujimavy namet len sa ma to az tak nedotklo...
Velké zklamání po přečtených Podbrdských ženách. Úplně nejvíc mi vadila zpovykaná, hysterická, labilní Nina, která ve svých 30 letech řešila své “pseudo-problémečky”, stále nemohla spát, vzdychala, podlamovaly se jí kolena a nakonec zjistíme, že ji trápí, že nezná životní příběh své babičky a bydlení v paneláku. Rozuzlení života Alžběty mě také “nezasáhlo”, bylo to nakonec takové ploché, nezáživné, obyčejné. Dvě hvězdičky dávám, protože kniha je skvělá po jazykové stránce. Příběh ale opravdu o ničem. Čekala jsem mnohem více.
Po precteni Podbrdskych zen jsem mela jasno. A to v tom, ze si budu chtit precist neco dalsiho od teto ceske autorky, jelikoz me hodne zaujal jeji styl psani.
A muzu vam rict, ze hned po precteni prvnich odstavcu prologu, jsem byla opet lapena do siti.
Ten krasny kosaty jazyk, ta krasna cestina, to je presne to, co me opet k pribehu pritahlo jako magnet.
A pribeh samotny, ktery sledujeme ve dvou casovych rovinach, coz ja mam v knihach velice rada, mne take moc bavil. Kombinace vypraveni a vzpominani stare damy Alzbety, babicky Niny, a premysleni nad svym zivotem, ktery Nina prave vede, bylo poutave, a ja si pribeh uzivala v kazde volne chvili.
Musim se priznat, ze casova linka, kdy nas autorka vraci do mladi Alzbety, me bavila o dost vice, ale mozna to byl i zamer pani Poncarove, a naprosto splnil svuj ucel.Koho by take nebavilo, poslouchat pribeh z mladi sve babicky, a zaroven odkryvat ne jedno rodinne tajemstvi.
Ja mohu knihu jedine doporucit, a uz pokukuji , ktera bude na rade, jako dalsi z tvorby Jany Poncarove, kterou si timto radim na seznam oblibenych autoru :-)
První knížka, kterou jsem od autorky četla. A jsem z ní docela zklamaná. Když lidi navnadí na válku a poválečná léta hlavně do pohraničí, člověk by čekal, že to babiččino tajemství bude stát za to. Bohužel nestojí. Zápletka je ve finále opravdu banální, dočetla jsem jen proto, že nerada nechávám knížky nedočtené a taky jsem pořád čekala, kdy přijde to "wow", abych se autorce v duchu omluvila za předčasný soud. Aby toho nebylo málo, musí se čtenář prokousávat spoustou metafor a lyrických pasáží, které až otravují. Chystám se ještě na Podbrdské ženy, snad to bude lepší.
O hvězdičku víc než u Cyklistky. Tady jsem se dokázala víc ponořit do děje i když mě Nina dost rozčilovala. Ve třiceti pořád nevěděla co vlastně chce. Ale vyprávění babičky Alžběty- to byl přímo koncert. Úplně slyším vyprávět mojí babičku.
Jak už jsem psala u Cyklistky, čeština paní Poncarové zasluhuje uznání a pochvalu. Podle zdejších komentářů jsou Podbrdské ženy nejlepší z autorčiných knih. Už se na ně chystám.
Příběh odehrávající se v Sudetech nám ukáže své tajemství a stíny minulosti, které rozdělily jednu rodinu. Nina se rozhodne, že vezme svou babičku Alžbětu na výlet do míst jejího mládí. Alžběta začne vzpomínat a začnou se tak odhalovat rodinná tajemství.
Knihy Jany Poncarové mám moc ráda. Všechny, které jsem četla, si mě získaly a já si jejich čtení vždy maximálně užila. Všechny jsou vzpomínkami silných žen, které se musely poprat s osudem. Milé vyprávění, jako kdyby Vám jej povídala Vaše babička.
Tajemství tomu přidává na čtivosti a nutí nás to číst pořád dál. Stejně jako ostatní knihy autorky, ani tuto jsem v podstatě vůbec neodložila a četla, dokud jsem se vše nedozvěděla.
Příběh nám ukáže, jak komplikované mohou být lidské a rodinné vztahy. Jak je důležité mezi sebou mluvit, avšak také poznat, kdy je lepší mlčet a tajemství uschovat. Navíc je tu dobře vylíčena i historie, hlavně období kolem druhé světové války.
Rozhodně se budu těšit na každou další knihu autorky a věřím, že i příště budu nadšená.
Moc hezký příběh staré dámy, jež pozvolna odkrývá svůj život vnučce Nině. Mám tyhle dvouvrstvé historicko-současné příběhy ráda, ale v tomto případě jsem se přistihla, že Nina a její osud mě vůbec nebavil, zato vyprávění babičky Alžběty jsem si opravdu moc užívala. Její život byl již od mládí velmi bohatý a krásně barevný... Jen velmi nerada jsem se s Alžbětou loučila.
Štítky knihy
Československo české ženy komunismus rodinné vztahy vesnice Sudety osudy žen rodinná tajemství prarodiče a vnoučata české romány
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Kniha Alžběta a Nina je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 809x |
| Čtenářské výzvě | 219x |
| Doporučených | 38x |
| Knihotéce | 232x |
| Chystám se číst | 336x |
| Chci si koupit | 51x |
| dalších seznamech | 7x |
Poslouchala jsem jako skvěle načtenou audioknihu, Danu Černou miluju. Ale asi (nebo spíš určitě) víc než Janu Poncarovou. Toto je první kus, ke kterému jsem se od spisovatelky dostala, a zatím mě nějak extra nepřesvědčila. Jako jo, pěkné, atmosféra dobrá, ale na zadek jsem si z toho teda nesedla. Spíš mi myšlenky bloudily k vlastní rodině a příběh v knize mě až tak nezajímal. Nebyl až tak hluboký, ani mě nedojal. Mám ještě v plánu Podbrdské ženy, tak třeba ještě změním názor na autorku. Uvidíme.