451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/250728/mid_451-stupnu-fahrenheita-6Eg-250728.jpg
4
3718
3718
451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními stříkačkami, ale plamenomety, které ničí poslední svědectví svobodného myšlení – knihy. Až do dne, kdy si hasič Guy Montag začne klást znepokojivé otázky… Román vychází v nově revidovaném překladu s úvodním slovem Raye Bradburyho. Kniha je doplněna původním doslovem Josefa Škvoreckého k prvnímu českému vydání a esejem Františka Novotného k současnému aktualizovanému vydání.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2015 , PlusOriginální název:
Fahrenheit 451 , 1953
více info...
Přidat komentář
Hodne desive, hlavne pro nas knihomoly :-)Uzasna atmosfera, pri ktere se vsak nezahrejete u ohynku, spise vam bude behat mraz po zadech. Naposledy jsem presne stejny pocit mela u knihy 1984 . Urcite jsem knihu necetla naposledy. Velke doporuceni !
Fantastické. Nadčasové čtení, stále aktuální. Jestli to bylo sci-fi před 70 lety, dnes už to takové sci-fi není, vidím to jako vážné varování. Opravdu mi běhal mráz po zádech při představě takového konzumního života. Velké televizní stěny, kde vysílají jen seriály s milými rodinkami, reklamní masáže, vlastní názory už žádné - stačí, když si představím, kolik lidí už dnes tráví každý večer a každou volnou chvilku u televize. 451 stupňů F. je naprosto strhující a mrazivý román, při jehož čtení budou všem milovníkům knih vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Nezapomenutelné čtení, ke kterému se ještě vrátím.
Určitě bych tuto knihu nezařazovala do lehčích žánrů, ale jako knihu, která chce čas. Stránky se nedají jen tak pročítat a je třeba pomalého čtení s rozmyslem. Za sebe musím uznat briliantní nadčasovost a moho podnětů pro přemýšlení nad součastnou situací jak z hlediska vztahů, myšlenek a práce každého z nás a celosvětových inovací. Knihu bych doporučila každému, aby si uvědomili co považují v životě za důležité a jestli jsou ve svojí nynější situaci šťastní.
Téma knihy je velice zajímavé a hezky zpracované, avšak kniha není pro mě psána poutavě a tak jsem se do její četby musela nutit. Knížku jsem přečetla cca za měsíc, s tím, že jinak jsem schopná pro mě poutavě napsanou knihu o více jak 400 stranách přečíst za 2 dny (např.).
Nadčasová. To rozhodně je. A v mnoha směrech mě dostala.
Kniha psaná v 53, a je až neuvěřitelné, jak to odpovídá této době. Až jsem z toho měla párkrát mrazení. "Nad atomovou válkou vyhráváme už od roku 2022..", musličky v uších, telestěny.. je až šílené, jak tato povídka gradovala.
Montag si žije život požárníka, ne hasiče, ale požárníka.. živí se tím, že když někdo udá někoho, kdo vlastní knihy, kterých je přes milion zakázaných, oni přijedou a knihy spálí. I s barákem. Někdy i s člověkem.. je to hnus. Je to šílený. A já rozhodně nechci zažít takovou budoucnost. Bože, shořela bych taky jak papír..
Úplně mě sžírala bezmoc, když jsem četla o Ohaři. Sžíral mě soucit, když knihy hořely. Sžíral mě strach, kam až to kdy může dojít.
Snad se toho nedožiju.
Čtení doporučuju, bylo to fantastické.
Nad hlúposťou ešte nikto nezvíťazil, v boji proti nej však nikdy nesmieme ustať, pretože až zmizne zo sveta posledná kniha, bude to tá najsmutnejšia a najdesivejšia doba, ktorej sa dúfam nedožijem.
Je těžké hodnotit knihu, na kterou máte rozporuplný názor. Rozhodně se nerozhoduji nad tím, jestli byla kniha dobrá nebo špatná, ale nad tím jaký pocit to ve mě zanechalo. Jeden z nich je nadšení z toho, jak je kniha nadčasová a ten druhý pocit je znepokojení, jak moc kniha svými myšlenkami sedí i na současnou společnost (nepočítám pandemii koronaviru). Jinak se se spoustou myšlenek ztotožňuji. :)
Je až neuvěřitelné, jak je 451 stupňů Fahrenheita nadčasové a varující, kam až to může se společností a kulturou vůbec dojít. Jak píše v doslovu i pan Novotný, i když autor netušil, jak moc se technologie dostanou do našich životů a jak moc pro nás budou běžnou a každodenní záležitostí, moc dobře si uvědomuje, že všeho moc škodí. Jeho neúmyslná metafora nacistické společnosti a jejích praktik je až předvídající, když si uvědomíme, že komunismus nezažil a některé stalinské postupy poznal jen z knih.
Knihu beru jako varování a zároveň uvědomění si svobody, kterou naštěstí pořád ještě máme.
Za mě nesmírně čtivé a strhující. Zajímavé. Avšak nemohu si pomoci, dílo musím neustále srovnávat s geniálním 1984, které na mě působilo o něco promyšleněji a tak nějak uceleněji. Ale přesto... Velice silné 4*.
Tato asi 50 let stará kniha se mi jeví neuvěřitelně aktuální. Lidé, jejichž uvažování je tolik pokřiveno hyperrealitou, kterou jim předkládají "telestěny" jako univerzální symbol mediálních technologií schopných ovlivňovat masy jsou dnes opravdu zneklidňující představa. Zvláště proto, že se jim podobáme čím dál více.
Bradbury v tomto románu umně vyjádřil fakt, který se vztahuje na všechny totalitní systémy, a to fakt, že pro tyto formy vlády je největší hrozbou informovanost lidu. Lid, který chápe, se bouří. V Bradburyho knize řeší vláda tento problém tím, že knihy jako zdroj ohrožujících vědomostí a myšlenek postaví mimo zákon a nařídí jejich likvidaci, zatímco lidem zprostředkovává prostou zábavu jako rozptýlení od přemýšlení. Právě zde je to náléhavé poselství knihy, která je zároveň oslavou knih, a sice že pod tlakem čím dál hlučnějších, absurdnějších, barevnějších mediálních bouří, které se na nás řítí ze všech stran, nesmíme rezignovat na tvoření vlastních názorů a hodnot, na zdravý rozum.
Trochu jiné sci-fi, konečně jsem se k Bradburymu dostala. Je to při vší bezvýchodnosti docela nadějné. Vždyť jde o budoucnost knih a ta nemůže být beznadějná.
„Hlavní je klid, Montagu. Pořádej pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti slova populárního šlágru, nebo hlavní města států USA, nebo kolik tun sklidili loni v Iowě. Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika ‚fakty‘, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že doslova srší informacemi. Potom se jim bude zdát, že myslí, budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou. A budou spokojení, protože fakta tohoto druhu se nemění.“
Poprvé jsem 451 stupňů Fahrenheita četla jako dítě. Podruhé teď. A jsem skoro v šoku z toho, jak je tahle knížka s věkem (mým i světa) lepší a lepší.
Román jsem četl již před mnoha lety, ale stále jej vnímám jako knihu, která ke mně promlouvá se stejnou naléhavostí.
I když u Bradburyho preferuji spíše jeho povídkovou tvorbu, 451 stupňů Fahrenheita považuji vedle Marťanské kroniky za jeho top dílo.
Psáno s odstupem několika let po přečtení. Dodnes je ve mně úžas nad jasnozřivostí, s jakou autor prohlédl, k jakým koncům vede pop kultura. Děsivé je i to, že ne totalitní vláda, ale lidé sami rozhodli o tom, že knihy mají být zakázány. Román není literárně zcela zvládnutý, fabule je slabá, ale základní myšlenka je děsivě geniální.
Super kniha, od začátku do konce jsem to četla jedním dechem, skvělé je zde ukázáno jak lidé uvěří někomu kdo jim dá pozitivní zprávy a jakože se nic neděje a přitom může jít svět do kopru
Taková kratší verze 1984, jen se asi nebezpečněji blíží realitě...
Skvělý nápad, krásně napsané, knihu jsem zhltla během dvou večerů. Trochu mě ale mrzí, že některé pasáže nebyly rozsáhlejší (například debat s Clarissou mohlo být víc.
451 stupňů Fahrenheita je jedna z těch nesmrtelných klasik sci-fi a dystopické literatury. Ray Bradbury zavede čtenáře do doby, kdy se svět příliš zrychlil, lidé přestali přemýšlet a dělají jenom to, co se po nich žádá. Každý, kdo se jen trochu vymyká standardu, je považován za blázna nebo rovnou za zločince. Nejhorší je, že i když je svět popisován jako tupé místo, při vysvětlení, jak se to stalo, můžete začít kývat hlavou, protože to zní jako dobrý důvod. Rozumný vývoj. Jak můžu souhlasit s něčím takovým?
Ray Bradbury se řadí k povinné četbě – a to nejen fanoušků sci-fi, fantasy a dystopických žánrů. 451 stupňů Fahrenheita jedna z těch knih, kterou by si měl přečíst každý, protože nese hlubokou myšlenku a je uvěřitelná. Člověk se skoro bojí, co přinese budoucnost. Pokud vás příběh donutí se zamyslet, jeho účel byl splněn.
Nadčasová kniha, která má v tolika místech opravdu bolestivou pravdu.
Dlouho se mi nestalo, že jsem se od knihy nemohl vůbec odtrhnout a musel jsem ji prostě dočíst, přiznám, že jsem ze začátku byl možná na pochybách, protože klasiky mi moc neříkají, ale tohle se mi opravdu trefilo do vkusu. Bradbury vykreslil před téměř 70ti lety tak neskutečně podobnou společnost té dnešní až je mi z toho lehce nevolno, digitalizace opravdu ničí naší kulturu, ale zároveň ji obohacuje (nebo ne?).
Nemám slov, tohle by si měl přečíst opravdu každý a to i nečtenáři!
Fíha. Vášnivě obhajuji knihy a čtení, kdykoli na to dojde řeč, ale Bradburymu nesahám ani po kotníky. Kdyby mělo 451 stupňů Fahrenheita podtitul "Proč jsou knihy nezbytné?", byl by naprosto oprávněný.
V první řadě musím pochválit tři formální věci: zaprvé, Brabduryho jazyk a způsob psaní, ve kterém nechybí líčení nebo oxymoróny a který dokáže čtenáře pohltit. Zadruhé, překlad Škvoreckého a Emmerové. Opravdu výborný. A zatřetí, vynikající audiokniha v režii Jana Jiráně, asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel.
Jsem fanoušek antiutopických románů, ale některé antiutopie jsou snad až příliš reálné. Orwellovo 1984 dopsané v roce 1949 nemá k pravdě zas až tak daleko a 451 stupňů Fahrenheita, napsané v roce 1953, se do dnešní doby také trefuje velmi přesně. Běhal mi mráz po zádech při Mildrediných promluvách o "rodince", paralela s dnešními instagramovými a facebookovými stories a s tím, jak o naprosto neznámých lidech někdo dokáže mluvit skoro jako o dobrých kamarádech je... děsivá. Bradbury byl velmi trefný také při popisu hyperkorektnosti, strachu z toho, aby se necítila uražena jakákoli skupina lidí. Nevnímám politickou korektnost jako problém, považuji ji dokonce v demokratické společnosti za nezbytnou, kde ale najít dělicí čáru mezi korektností a hyperkorektností? Zvlášť v době sociálních sítí bažících po senzaci a ekonomickém modelu online médií postavených na počtu kliků.
Celá kniha obsahuje spoustu nosných myšlenek, ovšem pro mě byla bezkonkurenčně nejlepší částí promluva kapitána Beattyho:
"Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hračičkářů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo „intelektuál“ stalo nadávkou, jak si také zasloužilo."
"Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodní a sobě rovní, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnaní. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních; teprve pak jsou všichni šťastní, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by se člověk cítil bezvýznamný nebo podle nichž by se mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška."
"Když nechceš, aby byl člověk nešťastný z politických problémů, neukazuj mu rub i líc otázky, aby se tím netrápil, ukaž mu jenom jednu stránku. Anebo ještě lépe, neukazuj mu nic. I když je vláda neschopná a vratká ve své pozici, i když si pomáhá z úzkých šroubováním daní, nevadí to, hlavně že o ní lidé nepřemýšlejí. Hlavní je klid, Montagu. Vypisuj pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti populární šlágr, nebo hlavní města různých států, nebo kolik tun obilí sklidili loni v Iowě. Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika „fakty“, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že doslova srší informacemi. Potom se jim bude zdát, že myslí. Budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, a budou spokojení, protože fakta tohoto druhu se nemění. Jenom jim nedávat nic tak ošemetného jako filozofii nebo sociologii, aby si uměli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta k nespokojenosti."
Ksakru, tady je opravdu až moc paralel - dej lidem Účtenkovku, zlevni jízdné a pivo, ucpi jim ústa! Nažeň děti do učení, pryč z humanitních oborů, ať naplníme montovny a zbavíme se nepříjemných otázek "proč". Ach jo.
Nic naplat. 451 stupňů Fahrenheita mě utvrdilo v tom, že předplácet tištěná (nikoli life-styleová) média má smysl a je nezbytné. Utvrdilo mě v tom, že mít velkou a obsahově bohatou knihovnu je správným cílem. Utvrdilo mě v tom, že myšlenky generací našich předků musí žít dál. A konečně mě utvrdilo v tom, že ve své obhajobě knih a četby nikdy neustanu.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno 20. století americká literatura rozhlasové zpracování o knihách
Autorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Je to poměrně krátký, ale myšlenkově hutný román. Jeho tempo je zběsilé asi tak jako tempo proudu bezobsažných informací v konzumní společnost, kterou zobrazuje. Podle mě nejde ani tak o knihy, ale o to, že knihy jsou jedním z prostředků, které motivují lidi přemýšlet, vytvářet si vlastní názory a vidět svět z jiných úhlů. Při čtení knih se člověk na tom, co čte, aktivně podílí a z interakce knihy a jejího čtenáře vzniká nová hodnota. To v románu kontrastuje s pasivním přijímáním množství líbivých obrazů a informací bez reálného obsahu, a bez toho, že by lidé měli čas o viděném a slyšeném přemýšlet, neustále si zaměstnávají mozky přílivem informací, které nemají čas vyhodnotit. Koncept štěstí je omezen na pohodlný život, s tím, že není vytvořen žádný prostor uvědomit si, že něco chybí. A plně souhlasím s tím, že tohle se dělo a děje ve společnosti samovolně, zvlášť v kombinaci s tím, jak snadné je informace přenášet.
Prostě kniha opravdu stojí za přečtení a také za následné zamyšlení nad tím, jak přistupujeme ke svým životům a komu tím vytváříme prostor na cestě k moci.