Victor Hugo

Až se k tomu odhodlám, tak si přečtu původní nezkrácenou verzi Bídníků, viděl jsem jen muzikál z roku 2012 a část koncertní verze z Londýna z roku 2010 v rámci 25 let uvádění. Ale dosud jsem od něj nečetl ani nic jiného. Osobně mám stejně raději realismus, kde je vše hezky natvrdo :-) Ale většinou se stejně dříve podívám na nějaké filmové zpracování a až pak dle spokojenosti možná někdy přečtu i předlohu. Nejsem velký čtenář, filmy mě zkrátka baví mnohem víc ;-)

A tohle bude další skvělý autor, k němuž se ráda vrátím.

A bude to Chrám Matky Boží v Paříži - i po letech tu krásnou stavbu vidím před sebou ... jen si obnovím v hlavě příběh Quasimoda a Esmeraldy ...

Victor Hugo je hned po Puškinovi můj nejoblíbenější autor romantismu. Jeho knihy jsou sice plné smutku a starostí, ale o tom romantismus je. Victor Hugo byl však i úžasnější dramatik.

Viktor Hugo je autor, kterého nikdo nemůže ani omylem popsat jako přehnaně optimistického. Jeho příběhy a úděly které svým hrdinům určil jsou hodně neradostné, mnohdy přímo ukrutné a člověk nejlépe udělá, když si je přečte v hodně mladém věku, protože se s tím lépe vyrovnává. Na druhou stranu jsou tu ale myšlenky, které oceníte až když už nějaký ten křížek táhnete.
Připadá mi zajímavé, že právě Hugo - romanopisec kterého po jméně zná snad každý - je poměrně málo "oblíben". Přitom jeho knihy, i když pravda trochu ukecané, obsahují spoustu přímo encyklopedicky podrobných popisů různých reálií které dnes sice mohou být už překonány novými výzkumy a fakty, ale i tak po těch desítkách let zůstávají stejně čtivé a strhující. A to nemluvím o různých úvahách a závěrech, ty jsou místy tak nadčasové, že mám vždycky nutkání si pohledem na datum úmrtí ověřit, že je starý pán už opravdu 130 let pod kytkama.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Victor_Hugo

Doporučuji k přečtení román André Maurois Olympio aneb život Victora Huga - je tam vše a dalších komentářů netřeba.

Paul Johnson ve své knize Tvůrci uvádí příhodu o jednom chlapci a Hugovi, kterou sám vyslechl od jejího protagonisty. Když mu byly čtyři roky (1884, Hugovi bylo 82), pobýval onen chlapec na zámku, kde byl hostem i básník. Protože se vzbudil brzy, šel se projít po chodbě, a náhle se před ním zjevil stařec s bílým vousem, divokýma očima, v noční košili. Chlapec si myslel, že by to mohl být Bůh, ale ve skutečnosti to byl Hugo, který se vydal buď pozorovat hezkou služku, či přímo do její ložnice. Hugo uchopil chlapce za ruku, položil mu ruku na svou erekci a řekl: „Drž, můj malý. Zdá se, že je to velmi vzácné v mém věku. Tak budeš mít jednou v budoucnu právo říct svým vnoučatům, že jsi držel ve své malé ručce vercajk Victora Huga, básníka!“

I když to bylo na gymplu v 90. letech jako povinná (doporučená) četba, tak musím říct, že nelituju toho, že jsem těch pár knih od tohoto autora přečetl. Někdy zdlouhavý popisy, ale to je na něm právě asi to nejlepší.