Chrám Matky Boží v Paříži

Od Huga je tohle leší než Bídníci, ale i tady mi některé pasáže přišly zbytečně popisné.

Hugo uměl. ve svém bytě na podle mého názoru nekrásnějším pařížském náměstí - Vógézském, vytvořil několik hodně kvalitních děl francouzské literatury. Sice hodně "rozvláčných a zdlouhavýchů, ale to už je pro Francouze s výjimkou Exuperyho nebo Mauroise běžné. Proto taky není francouzská literatura ta, kterou při svých výběrech z tohoto hlediska preferuji...U psacího stolu vlastní výroby. Ale touhle story s Quasimodem a krásnou cikánkou Esmeraldou, Frollem, Phebem a řadou dalších osobností udělal ještě něco navíc. Kniha vyšla poprvé v roce 1931.

Za francouzské revoluce byl chrám vypleněn a určen k demolici. Sice přežil, ale jeho stav přes skutečnost, že byl znovu vysvěcen a korunoval se tady Napoleon I. byl velmi špatný a dokonce se zase uvažovalo o demolici. A Hugův román vyvolal v Paříži velký zájem o něj, takže byl nakonec v příštím desetiletí rekonstruován. Takže tahle kniha ho pomohla zachránit.

Čecháčkové opakují mantru o primitivních husitech, kteří v patnáctém století ničili kulturu. Vyspělí a vždy vpředu Francouzi bourali a ničili církevní stavby po skoro čtyři století později. Podobný osud jako Notre Dame de Paris potkal i kostel sv. Sulpicia, ten pro změnu sloužil jako sklad. A jiné stavby byly zlikvidovány v důsledku oné "úžasné" revoluce ještě důkladněji. Z jednoho nejvýznamnějších center středověké kultury - opatství v Cluny jsou trosky dodnes...

Dílo se mi líbilo, protože se odehrávalo v Paříži a Paříž mám velmi rád, akorát bylo velmi dlouhé a někdy jsem měl problém s porozuměním textu. 6/10

Chrám Matky Boží v Paříži vnímám především jako mimořádně silný pokus proměnit literaturu v nástroj kulturní paměti. Hugo nevytvořil historický román v dnešním přísném smyslu, protože nehledá chladnou rekonstrukci minulosti, nýbrž její citové a symbolické "znovuoživení." Proto je kniha historicky ne zcela spolehlivá, je to především romantická vize středověku, ne středověk sám.

Naproti tomu ve vztahu k architektuře, městské krajině a vědomí historické role Paříže podává Hugo výkon obdivuhodný i z odborného hlediska. Katedrála Notre-Dame v knize není jen kulisou, ale hlavním aktérem, kamenným svědkem času, který přežívá lidi, režimy i vášně. A právě v tom pro mě spočívá největší síla tohoto románu. Čtenář po dočtení necítí jen soucit s Quasimodem či Esmeraldou, ale také lítost nad civilizací, která dovolí ničení a chátrání vlastních památek. Hugo tak předběhl svou dobu, protože pochopil, že ničení architektury není jen estetická ztráta, nýbrž ztráta historické paměti národa.

Román měl navíc zcela konkrétní dopad, neboť významně přispěl k probuzení zájmu o v té době zcela zanedbanou katedrálu Notre-Dame a stal se jedním z impulzů k její záchraně a obnově. Z tohoto hlediska tedy nejde jen o "velkou" literaturu, ale i o kulturně-politický čin, který pomohl změnit vztah Francouzů ke gotickému dědictví.

Jako čtenáři mi na knize vadila častá a příliš strukturovaná přímá řeč, patetičnost a místy přemrštěná symbolika. Nicméně, je to snesitelná daň romantickému žánru. Jde o dílo, které nepopisuje středověk historicky věrně, ale spíše učí, proč minulost nesmíme nechat zmizet.

Příběh o lásce? Spíše tragédie o jedné velké posedlosti mocného člověka a neschopnosti se jí bránit. Autor čtenáře mistrně napíná a dává mu kousek naděje na dobrý konec, který mu však vzápětí zase vezme, a hlavní hrdinka se znovu řítí do propadliště smrti.
Velmi hezký román – emocionální, strhující, popisný a velice surový.

Obsáhlý román s napínavým dějem, obohacený popisy chrámu, města i kapitolou o knihách a dalším, byl velmi zajímavý a děj postav, žijících ve městě strhující. Mistrovské dílo!
(Jana"12 - 29. 6. 2021)

Klasika romantismu a zároveň dost klasický Hugo, kde se dlouhé popisné pasáže střídají se svižnými dialogy a dynamickými dramatickými scénami. Trochu mi šel na nervy překlad, jména všech ulic a kostelů jsou totiž převedena do češtiny, ale český plánek Paříže nepřipojen a mapy dostupné na netu jsou naopak jen francouzské, takže se mi v popisných částech špatně orientovalo.

Chudák neuměl kreslit, tak to hold musel napsat

Paříž, středověk, romantismus, sociální spory, místa středověké Francie, to všechno dýchne na čtenáře. Dominantou je samozřejmě pařížská katedrála Notre-Dame s níž jsou spojeny osudy odpudivého Quasimoda. Druhý pól tvoří krásná Esmeralda, nelze opomenout kněze Frolla a kapitána Gardy Phoebuse. Tento vrcholný historický román jsem četla v době gymnaziální a později jsem měla to štěstí, společně s ostatními, že železná opona spadla a já jsem mohla navštívi Paříž a prožít si všechna známá místa na vlasní kůži. Dodnes vzpomínám - byla to neuvěřitelná nádhera. Román je tragický a temný, ale je to klasika, kterou by si člověk měl přečíst.

Slavný romantický historický román velmi plasticky popisuje život ve středověké Paříži v 2. pol. 15. století za vlády Ludvíka XI.
Victor Hugo svým jedinečným stylem vykresluje na velikém plátně mnoha barvami život pařížských obyvatel od žebráků, zlodějů, cikánů, studentů, měšťáků, některých představitelů šlechty a vysokého duchovenstva až k samotnému králi. Mistrně spojuje romantickou obraznost, historické popisy a hluboké citové prožitky hlavních osob příběhu, krásné cikánky Esmeraldy, zvoníka Quasimoda a fanatického kněze Frolla.
Jde o román velice temný, tragický, ale přitom velkolepý, který nejen líčí lidské vášně, ale i vyzdvihuje význam architektury a historie jako živoucí součásti kultury Paříže a Francie.
Touto četbou jsem si splnil další dluh z mládí a také přidal další knihu do mé letošní Čtenářské výzvy.
Jak se pozná vynikající dílo od průměrného nebo slabého? Platí to podle mě např. u filmu, hudebních děl, obrazů, .... a také knih. Takové dílo přetrvává desítky a stovky let, neztrácí své obdivovatele a jeho odkaz je stále platný. U této knihy uplynulo od jejího prvního vydání už téměř 200 let. A její čtenost se nezmenšuje, jak je vidět i zde na DK, kde už je k ní přes 2100 hodnocení. Já se připojuji k těm pochvalným.

Keď sa povie Chrám Matky Božej v Paríži, mnohým sa vybaví príbeh lásky, tragédie a nerovnosti. Dielo Victora Huga je však oveľa viac než len romantická zápletka medzi Esmeraldou, Quasimodom a Frollom. Je to monumentálna kniha, ktorá slúži ako literárne zrkadlo Paríža a jeho architektúry. A práve to je to, čo robí túto klasiku tak výnimočnou.

Pre mňa osobne sú najsilnejšou stránkou diela rozsiahle opisné pasáže. Hugo čitateľa berie na detailnú prehliadku katedrály Notre-Dame, vďaka čomu sa čitateľ naozaj zoznámi s každým jej architektonickým prvkom. Tieto pasáže nie sú len nudným zoznamom faktov; sú plné života, histórie a úcty k umeniu. Pre tých, ktorí hľadajú iba rýchly dej, to môže byť náročné, ale práve vďaka týmto pasážam sa kniha stáva nadčasovou. Hugo nám ukazuje, že stredoveká Paříž a jej architektúra, umenie a kultúra sú rovnako dôležité ako osudy hlavných hrdinov.

Autor bravúrne spája fiktívny príbeh s historickým kontextom. Kniha nie je len kulisou pre romantický príbeh, ale je sama o sebe výkladom dejín. Hugo nám skrze osudy postáv a detailné opisy sprostredkúva pohľad na spoločnosť, myslenie a zvyky 15. storočia. Ukazuje, ako sa menil život v mestách a ako umenie ovplyvňovalo život ľudí.

Aj keď romantický príbeh je podstatnou časťou diela, pre mňa zostáva skôr prostriedkom, ktorým autor oživuje svoju lásku k histórii a k samotnej katedrále. Hugo si vytvoril postavy a zápletku, len aby ich mohol umiestniť do prostredia, ktoré miluje a ktoré chcel zachrániť pred zabudnutím.

Záverom, Chrám Matky Božej v Paríži je dielo, ktoré by si mal prečítať každý, kto hľadá hlbší zážitok z čítania. Nie je to len román o láske, ale aj óda na architektúru, umenie a históriu. Je to kniha, ktorá si zaslúži byť vnímaná s rešpektom a úctou, presne tak, ako si Hugo prial, aby sme vnímali samotnú katedrálu.

Pokud bych měl Chrám Matky boží v Paříži k něčemu přirovnat, tak by to byl film Titanic. Titanic je zároveň o lodi a zároveň o lásce, Hugův román je také o lásce, ale není o lodi, je o katedrále. Obě díla mají sice perfektní zápletku, ale také perfektní omáčku okolo (u Titanicu triky, akce, kulisy atd.). Katedrála a loď jsou pro daná díla jak kulisami, tak ústřední postavou.

Hugo je znám popisnými pasáži, kterými oplývá i Chrám Matky boží v Paříži, přičemž všechny se nachází v úvodních kapitolách knihy. Na čtenáře, poté, co se seznámí s hlavními postavami a je uveden do děje, vyskočí nejprve deset stránek o katedrále Notre Dame, poté dvacet stránek o Paříži, nakonec dalších deset o architektuře jako umělecké formě. Pro dnešního čtenáře beletrie budou zajisté tyto kapitoly utrpením, při čtení tak čtenáři doporučuji se sžít s člověkem devatenáctého století, který si ani nedokázal představit splachovací záchod natož film, ale chtěl zažít něco jako je velkofilm typu Titanic – Chrám matky boží v Paříži je právě to, ovšem v knižní podobě. Kdyby Titanic neměl tak dobré kulisy a filmografii, tak by to nebyl velkofilm, byla by to Ordinace v růžové zahradě, stejně by na tom byl tento román bez popisných a úvahových pasáží.

Kniha tak má doopravdy pomalý začátek, čte se zprvu těžko, ale děj se postupně graduje a kniha se čte čím dál lépe. Zatímco ze začátku budete počítat každou kapitolu, občas se sami sebe zeptáte, jestli to ten Hugo detailností myslí vážně nebo to má být vtipné, protože to pro vás, čtenáře čtoucího knihu ve svém loži v České republice je všechno španělská vesnice (respektive francouzské hlavní město), tak posledních sto stránek dáte na jeden zátah.

Zápletka samotná je známá v obecném povědomí společnosti, pravděpodobně díky pohádce od Disneyho. Ta je považována za jednu z „nejtemnějších“ disneyovek, román je ovšem ještě „temnější“ a i fanoušek filmu bude zažívat při čtení napětí a překvapení.

Skvelá kniha, strhujúci príbeh, rýchle čítanie (po prekonaní pasáže s rozsiahlym opisom). Mimoriadne napínavá. Som však rád, že som ju čítal až neskôr, lepšie som pochopil konanie jej hrdinov - ich city a rozhodnutia. Autor si svoje miesto medzi klasikmi zaslúži.

Uživatel vlkcz mě velmi milou formou upozornil na fakt, že jsem svůj vztah k Alexandrovi Dumasovi staršímu promítl do textu k Victorovi Hugovi. Faktem je, že jsem chtěl původně psát o Bídnících a ne o Mušketýrech, protože pan Hugo v nich dosti svérázně přistoupil k bitvě u Waterloo a já to překrucování historie nějak nemusím. Ale protože si za tím, co jsem napsal o Chrámu Matky Boží, stojím, a protože se ke své chybě hlásím, můj původní komentář následuje za lomítkem. Jen berte na vědomí, že je částečně zavádějící. No, zavádějící... Spíše se vztahuje k jinému autorovi. / Já mám s Victorem Hugem osobní problém a můj vztah k němu se jistě podepsal i na mém hodnocení. Já jsem v zásadě introvert, takže se nepříliš rád setkávám s lidmi (pokud si tyto zvlášť neoblíbím, s těmi se naopak setkávám velmi rád), a zvlášť mě odpuzují jedinci, kteří se rádi poslouchají. No, a pan Hugo na mě vždycky přesně takto působí, i když jde v jeho případě o psanou formu. Navíc mu nemůžu zapomenout, že se staví k výkladu historických událostí poněkud benevolentně (extrémní eufemismus), a já jsem si po přečtení Tří mušketýrů od dětství myslel, že byl kardinál Richelieu odporný padouch (můj ateismus mi v tom byl mocně nápomocen), a teprve mnohem později jsem pochopil, že by mu měl být autor (jako hugenot) paradoxně vděčný za to, jak se zachoval, když byl Ludvík XIII. odhodlán popravit všechny vzbouřence z dobytého La Rochelle. V tomto svazku navíc autor projevil svou vášeň pro architekturu, kterou s ním až tak vášnivě nesdílím, takže šlo pro mě místy o dost úmornou četbu. Nejzajímavější vnitřní vývoj tady prodělala hlavní záporná postava, čímž se pro mě stala figurou sice zápornou, její motivace mi ale byla pochopitelná. Totéž nemohu říct o hlavní ženské hrdince, která mi tak zůstala značně vzdálenou. A ať dělám, co dělám, Quasimodo mi v příběhu připadal jako taková postava navíc, k dostatečnému chaosu by podle mě vystačil už původní trojúhelník. Mě ale neberte vážně, já prostě nejsem velkým obdivovatelem francouzské literatury (čest výjimkám).

Kniha je to bezesporu náročná, především kvůli kapitolám, které se věnují architektuře, popisu stavby i Paříže samotné, avšak pokud to trpělivě vydržíte, tak si poděkujete, neboť je to kniha vlastně velice napínavá, že se do ní poté snadno začtete. Příběh je to opravdu silný a určitě si zaslouží označení za jeden z velkých klenotů literatury.

Kdo by neznal krásný příběh plný zášti, smutku, zrady, lásky a bezmoci Paříže 15. století, kde o život přijde mladičká Esmeralda a miluje ji znetvořený zvoník Quasimodo.............

Krutý, tragický, dojemný, smutný, ale zároveň krásný příběh. Bylo to velmi těžké čtení, ale bylo to tak silné, že jsem knihu nemohla odložit.

Jediná část, která byla pomalejší na čtení byly dlouhé popisy staveb. Jenže už jsem od toho autora četla i jiné dílo, takže asi moc nepřekvapuje.

Hm..., hodně těžké čtení... hvězdičky dávám hlavně za působivost. Dost temný román z temné doby. Tím víc oceňuji, že byla naznačena i stránka Quasimoda, kdy si v pokoře uvědomuje dopad působení svého vzhledu na Esmeraldu a narozdíl od Frolla nemyslí jen na sebe. U Frolla je zas ( prehnaně) ukázáno, kam vede kněžské potlačování pudů a v touze po dokonalosti pak nenávist k vlastnímu lidství, kterou si promítá na osobu, která v něm touhu vyvolává. Esmeralda je pojata opravdu hodně povrchně. Nalezení ztracené dcery mi pak pripadalo hodně pritažené za vlasy. // Musím se přiznat že sáhodlouhé popisy jsem přeskakovala- pro zájemce o architekturu ale mohly být zajímavé, já k nim nepatřím. Kniha ve mě ještě dozrává, jsem ráda, že jsem ji přečetla, nicméně vracet se k ní určitě nebudu.