koupit knihy

William Styron

americká, 1925 - 2006

Nahrávám...

Přidat citát

Citáty (16)

"Lidé, kteří vlastně unikají neskutečně úděsné denní hrůze, by se museli už naprosto zbláznit, kdyby na ně ve snění čekal ještě další děs."


"Mami!" a už slyšela Evin tichý, ale sílící pláč, protože v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované rampě zvedla. "Vezměte si tu menší!" vykřikla. "Vezměte si mou malou!"


"Taky doufám," řekl, ale z výrazu jeho tváře, naplněné beznadějí, přes všechnu nezdařenou snahu o úsměv, jsem vyčetl, že jeho optimismus je stejně pochmurný a obtížený týmiž starostmi jako můj.


Copak má být mým údělem, abych šel životem jako důvěřivý osiřelý prosťáček a aby mě přitom ti, na kterých mi skutečně záleží, takhle věčně balamutili?


Čas se v nemocnici strašně vleče, takže to nejlepší, co mohu o skupinové terapii říct, je ujištění, že se tak dá po dlouhé hodiny zabíjet čas. Víceméně totéž platí o terapii uměním, což je organizovaný infantilismus. (Viditelná temnota)


Chce-li, může třeba na věky čekat a zůstat jen při tom, ale taky se může začít pohybovat – v čase a s časem – může pomoct té myšlence na svět, a pak, náhle, protože vkročil do času a kráčel s časem, protože pomáhal zrodu té myšlenky, ono to přijde, přijde to celé, přijde to čisté a přijde to naráz. Avšak kdesi uvnitř musí to člověkem procházet velmi pomalu, aby to v něm mohlo zůstat. Věčně v pohybu a zároveň téměř bez hnutí musí být. Moc toho musel Tracy pochopit a udělat. Ale aby vůbec někdy mohl udělat, co je třeba, musel začít u své práce. Aby kdy mohl udělat všechno, co udělat má, a není toho málo, musel Tracy začít s jednoduchou prací, se zvedáním a přenášením žoků. (Tracyho tygr, str. 113 - 114)


Jestli je černoch, jak se často tvrdívá, tak „méněcenný“, ať už se tím míní cokoli, je to prostě proto, že my, vládnoucí rasa, jsme mu nedali příležitost a tak ho zbídačili, že skutečně jediná tvář, jakou může světu ukázat, je ubožácká tvář „méněcenného tvora“.


Malomyslně uvažuje, jak je možné, že se vlastně stala obětí tak pošetilého a přitom tak zničujícího citu. Toho člověka bude muset prostě velice rázně zapudit z mysli. Ano, zapudit z mysli...


Musel jsem se dívat na průzory do plynových komor a sám sledovat proces smrti... Znovu a znovu se mě ptali, jak se já a moji lidé na tyto operace můžeme nepřetržitě dívat a jak jsme schopni to vydržet. Má stálá odpověď zněla, že je to otázka železného odhodlání, s jakým musíme plnit Hitlerovy rozkazy, a takové odhodlání že lze získat pouze potlačením všech lidských citů.


Pokud lidé nejsou s to spolu hovořit lidsky, ruší tím svou rovnost.


Problém netkvěl ani tak v tom, jak utišit svědomí, ale jak přemoci tu živelnou lítost, která zachvacuje všechny normální lidi při pohledu na fyzické utrpení. Trik, jakého užívali...byl velice prostý a pravděpodobně velice účinný, spočíval v tom, že se ony city obrátily takříkajíc naruby, namířily se proti vlastní osobě. Takže místo, aby si řekli - to je něco strašného, co jsem těm lidem udělal -, dovedli si ti vrahové říct - to je něco strašného, na co já se musím při vykonávání svých povinností dívat a jak příšerné břemeno já musím na svých bedrech nést -Sophiina voľba


Totiž trýznivá bolest, kterou mi ta jednostranná láska způsobovala, byla stejně krutá jako objev, že mě stihla nevyléčitelná choroba. Jediným lékem na tu chorobu byla její opětovaná láska - a taková láska mi připadala stejně vzdálená jako lék proti rakovině. Někdy jsem byl schopen ji hlasitě proklínat, protože bych byl býval skoro raději, kdyby mnou pohrdala a nenáviděla mě, než když mi prokazovala cosi lásce blízkého, podle čeho se sice dalo říct, že ke mně skutečně nějaký bližší vztah má nebo že mě má docela ráda, ale pravá láska to nikdy nebyla.


Utrpení těžce poznamenává duši až na dno pohrdáním, hnusem a dokonce sebenenávistí a pocitem viny, jaký by měl logicky vyvolávat zločin, ale ono tak tomu ve skutečnosti není...Sophiina voľba


Viděl jsem, že bych jí byl nemohl způsobit větší bolest, kdyby měla nějakou zapálenou jizvu a já z ní vyrval stehy a nadělal jí čerstvé bolavé tržné rány. Ale nedovedl jsem si pomoct; ve skutečnosti jsem cítil, jako by její žal v jakémsi obrovském vytrysknuvším proudu splynul s mým, takže jsem horlil dál: "Přece nemůže od lidí jen tak sebrat lásku a pak se na ně vykašlat. Panebože, to je přece nelidské!"


Všichni muži i ženy, kteří se z téhle choroby dostali - a je jich bezpočet -, mohou dosvědčit patrně jedinou spásonosnou přednost deprese: je přemožitelná. (Viditelná temnota)


Začínal jsem vidět, jak absolutní zlo dovede, vedle svých dalších vlastností, člověka především absolutně ochromit.