1. Domů
2. Autoři
3. Rowan Coleman
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 9
• Bazar 23
• Životopis
• Citáty 48
• Diskuze 2

Populární knihy

/ všech 9 knih

Nové komentáře u knih Rowan Coleman

Kniha vzpomínek

„Tuhle knihu jsem si vylosovala zcela náhodně z e-knih v mojí čtečce. Anotaci jsem nehledala, zalíbil se mi obrázek na obálce a název. Čekala jsem nějaký oddechový román. No to jsem se sakra sekla… Těžší čtivo už jsem si snad z toho všeho vybrat ani nemohla. Louskala jsem ji několik měsíců, vždy kousek po kousku. Zaprvé mi nesedl styl psaní, který neudržel mou pozornost po delší dobu; zadruhé protože jsem se ve věčném skákání mezi vypravěči, postavami a v čase pořád hledala; zatřetí kruté téma, ze kterého mi bylo smutno. Musela jsem si to dávkovat. Na druhou stranu musím uznat, že popsáno je to v rámci možností hezky a citlivě, ač z každého řádku na člověka dýchá taková beznaděj. Líbilo se mi, že se kniha nezaměřuje vyloženě jen na vývoj nemoci, ale prostřednictvím oněch vzpomínek se dostáváme i k různým „bočním“ příběhům a díky tomu děj tak nějak pomalu plyne jako život sám. Ale nemohla jsem pořád najít nějakou pointu, ke které to má celé směřovat, nějaký smysl, význam, nedokázala jsem si představit, jak to vlastně skončí. A pak ten konec přišel… Čekala jsem asi všechno možné, ale toto? Ještě že u čtení sedím, jinak by mě to pěkně složilo. Ten závěr přihrál knížce hodně procent směrem nahoru, ten byl mocný. Nejsem z nejcitlivějších, ale přiznávám bez mučení, že tady mi pár slz ukáplo. Víc než pár… Hledáte-li knihu, která si jen tak pluje na vlnách osudu, jenž se s nikým nemazlí a někdy umí být přímo zákeřný, která nikam nespěchá a pomalu vypráví o vzpomínkách, pak zkuste tuhle. A dejte jí čas…“... celý text
— Kerriova

---

Prokleté kosti

„Zatímco sestry Brontëovy čekají, zda jim vydají básně, jsou v nedalekém Top Withens objeveny kosti dítěte. Je třeba nejen donutit majitele sídla, aby dítěti dopřál křesťanský pohřeb, ale taktéž zjistit, komu kosti patřily a co se mu stalo. Děvčata se toho bez váhání ujmou, i když se to pro dámy, které jsou zároveň dcerami pastora, vůbec nehodí. Obzvlášť, když je v celé věci nejspíš zapleten sám ďábel. Vzhledem k tomu, že se příběh odehrává v roce 1846, je vyjadřování postav upravené tak, aby bylo autentické. Ale ačkoli je vyjadřování trochu formálnější, jak se na tehdejší dobu sluší, nemá to žádný vliv na čtivost knihy. Začetla jsem se okamžitě a pak jsem se už nemohla odtrhnout. Prokleté kosti je především detektivka, kterou bych navzdory tomu, že série není řazena do YA literatury, připodobnila právě k detektivkám, které do ní patří. Představuje krásný a promyšlený příběh, který vede k překvapivému závěru. Díky několika autorčiným drobečkám jsem sice tušila, kdo je pachatelem, ale celý případ jsem na rozdíl od sester Brontëových nerozlouskla. Detektivní zápletka je postavena na životě sester Brontëových. Ačkoli je příběh fikce, tak se v něm objevují reálné postavy a reálné události vycházející z jejich biografie a samozřejmě nechybí mnoho narážek na jejich spisovatelskou činnost, ať už přímých nebo nepřímých skrz samotný příběh. Propojení fikce a reality mám obecně moc ráda a v případě této knihy, a vlastně i předchozího dílu, to skvěle funguje. Základem postav jsou většinou tedy buď skutečné historické osobnosti nebo postavy z knih sester Brontëových. Z toho, co vím, mi přijde, že se autorka skvěle drží předlohy, ale zároveň postavám přidává něco ze sebe. Rozvíjí jejich povahové rysy, dělá je komplexnějšími a přístupnějšími pro čtenáře. První díl ze série Ztracená nevěsta nasadil laťku hodně vysoko, ale to vůbec nevadí, jelikož kniha Prokleté kosti je stejně kvalitní, zajímavá a čtivá jako první díl. Je to skvělá kniha, jejíž čtení jsem si moc užila, a pokud hledáte oddechovou detektivku obohacenou o trochu reálnosti, můžu knihu jedině doporučit. Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Knihy Dobrovský.“... celý text
— Kikina182

---

Ztracená nevěsta

„Za poskytnutí knihy v rámci recenze děkuju Knihy Dobrovský a @tojsemja_kate Ani od jedné ze sester jsem nic nečetla, ovšem i tak mě zajímal jejich příběh. Vystavěný na pravdě a přesto vedený fantazií autorky. Líbil se mi námět příběhu a postavení sester, že vlastně nebyly jako jiné mladé dámy toho období, odlišovaly se od společnosti. Líbilo se mi užití dobového jazyka, což vlastně není u historické knihy nijak zvláštní, ale krásný jazyk v knihách… to je moje a proto to moc cením!! Do detektivek jsem se teď celkem pustila a baví mě je řešit s hlavními postavami. Občas jsem i byla před sestrami, díky kouskům informací jsem si sekládávala možné scénáře a nechala fantazii obíhat různými směry. A konečné rozuzlení případu pro mě bylo milým překvapením, ale musela jsem si o všech těch důvodech dostatečně přečíst, aby mi to přišlo jako správný konec. Podtrženo, sečteno: spoko! Ze všech tří mě nejvíce bavila nejmladší slečna Brontëová. Emily a Charlotte se často hašteřily a štěkaly, byly protivné a ukvákané. Ale moje Anninka byla jiný případ. Byla milá, něžná a sympatická, odvážná, zvědavá a rázná, nebála se vzít osud do svých rukou, postavit se strachu a jednat. Vytušila-li jsem to dobře, tohle má být série. Tento díl je ukončen hezky, jak šťastným koncem, tak uzavřeným, poslední řádky nijak nevypovídají o dalších dobrodružstvích bratří Zvonků. A jestli se bude opravdu jednat o sérii, moc se těším, protože zaprvé: historické prostředí a postavy. Zadruhé: nádherný jazyk. A zatřetí: předpokládám že další skvělé detekovaní! Čtyři hvězdičky teda dávám proto, páč mi často přišlo, že si sestry myslely, že celou vraždu odhalí jen tak, lusknutím prstu. A divily se, že to tak není. Ale to je jen můj subjektivní názor. Každopádně, Vy dejte knize šanci, prosím! A já se pustím do knih sester Brontëových.“... celý text
— princeznazknih

---

---

Zrcadlo, zrcadlo

„Zrzi, Leo, Rose a Naomi nikdy mezi své vrstevníky nezapadli. Dlouhou dobu byli v podstatě ztracení, dokud je nespojil jeden úkol. Díky němu založili oblíbenou kapelu, ale především se spřátelili a jejich životy se zlepšily. Ačkoli mají všichni rodinné problémy, spolu jsou silnější. Najednou však Naomi zmizí. Všichni si myslí, že utekla stejně jako v minulosti, ale jejím přátelům se to nezdá. A když je nakonec nalezena polomrtvá, policie zastává teorii, že se pokusila zabít. Její přátelé ani rodina tomu nechtějí věřit, obzvlášť když se objevují věci, stopy, které nedávají smysl. A jelikož není jisté, zda se Naomi probudí, musí vzít někdo věci do vlastních rukou. Zrcadlo, zrcadlo je kniha, na kterou se hodně lidí těšilo pravděpodobně kvůli tomu, kdo ji napsal. Přiznám se, že jsem neměla nejmenší tušení, kdo Cara Delevingne je, dokud jsem si to nepřečetla na konci knihy. Takže mě kniha vlastně zaujala svou anotací. Ta mi ale přišla tak silná, že jsem se v podstatě hned rozhodla, že si knihu přečtu a rozhodně jsem nečekala něco průměrného. Příběh je vyprávěn v ich-formě z pohledu Zrzi, což mi popravdě přijde docela neobvyklé, vzhledem k tomu, že kniha svým způsobem vlastně vypráví čtyři příběhy čtyř různých lidí. Nemůžu říct, že by to bylo špatně, ale mám dojem, že tak kniha nemohla v plném rozsahu vypovědět všechno, co mohla. Jinak mi ale na stylu psaní nepřijde nic zvláštního ani pozitivním ani negativním způsobem. Kniha se čte opravdu dobře a není problém se do ní začíst. Nejedná se však o knihu, která by vás pohltila a nepustila. Ovšem velkým plusem jsou chaty, esemesky a písničky, které se mezi kapitolami občas objevují. Není jich nějak mnoho, ale rozhodně se jedná o krásný detail, který knihu hned s několika složitými tématy svým způsobem trochu odlehčuje a zároveň doplňuje. Dalo by se říct, že se příběh skládá ze čtyř menších příběhu. Tou hlavní linií je pátrání po tom, co se dělo s Naomi. Opravdu hodně moc se mi líbí, námět téhle linky, ale bohužel bych řekla, že nebyl propracován dostatečné. V podstatě jsem na nějaké padesáté stránce věděla, kdo je za Naomin stav zodpovědný. Nevytušila jsem, co přesně se stalo, ale pachatel byl jasný jako facka, což není zrovna dobré, protože jinak se mi celý ten koncept doopravdy moc líbil. Pak jsou tu vlastně jednotlivé problémy Zrzi, Lea a Rose. Vzhledem k tomu, že je to ze Zrzina pohledu, tak její příběh dostal nejvíc prostoru. O trochu víc ho dostal i Leo, ale o Rose se toho čtenář zrovna moc nedozvěděl. Což mi opět přijde jako velká škoda, protože i když se jedná o problémy, které se probírají v mnoha knihách, tak by si rozhodně zasloužily mnohem víc prostoru, nejen lehké naznačení. A myslím, že by z toho nakonec mohlo být i něco skvělého. Celkově se mi tedy pojetí děje líbí, ale rozhodně to má i své mouchy. Myslím, že jednou zásadní jsou postavy. Sice jsou dobře popsané, ale necítím z té knihy žádné emoce, a to bych vzhledem k tématu příběhu čekala. Navíc jich je doopravdy málo. Zrcadlo, zrcadlo má totiž některé prvky detektivky a když je tam málo postav, tak je pak snadno předvídatelná, což na knihu bohužel nevrhá dobré světlo. Zrcadlo, zrcadlo se mi opravdu moc líbila a musím říct, že na autorčiny prvotinu je to vážně skvělá kniha, ale podle mě by mohla být ještě lepší. Jak už jsem řekla, všechna témata, a především to hlavní, které kniha zpracovává jsou opravdu důležité, ale dle mého názoru žádné z nich nedostalo takový prostor, jaké si zasloužilo a přijde mi, že je to kvůli tomu, že je Zrcadlo, zrcadlo napsána pro čtenáře Young Adult. Přestože mám tenhle žánr opravdu ráda, tak bych řekla, že téhle knize tak trošku uškodil. Příběh by si totiž zasloužil mnohem detailnější, a především surovější popis, aby to pravé poselství, ta podstata příběhu, na čtenáře opravdu zapůsobila. Za mě tedy opravdu skvělý námět a vlastně i skvělá kniha, ale nebyl využití celý potenciál tématu. Ale i tak si myslím, že za přečtení rozhodně stojí, protože není moc knih, které se zabývají podobným tématem, jako hlavní dějová linie. A co se mě týká, tak Zrcadlo, zrcadlo je v každém případě nadprůměrná kniha. Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Euromedia - Yoli.“... celý text
— Kikina182

---

Léto plné neskutečných věcí

„Kdybyste dostali možnost změnit běh času, pozměnit konkrétní události, šli byste do toho? I za cenu, že o svůj život přijdete? Luna se rozhodla fušovat času do řemesla a zachránit tak svou matku. Rowan Coleman se nám představuje v dost netypické poloze. Ve svém nejnovějším románu sice zpracovává téma, jež k ní neodmyslitelně patří - rodina a vztahy v ní - zároveň příběhu obléká neotřelý sci-fi kabátek, který mu přidal nový rozměr. Luna se sestrou Peou se po smrti matky vracejí do jejího rodného domu. Situace je pro ně o to horší, že matčina smrt byla dobrovolným /dá-li se to tak říct/ odchodem ze světa. Sestry vůbec netušily, že jejich matka v sobě třicet let dusila tajemství, ošklivý zážitek, který ji psychicky velmi poznamenal. Mladé ženy se vydávají do Brooklynu, aby vyřešily dědictví, jímž je rodný dům jejich matky Marissy. Luna zjistí, že oplývá opravdu neobvyklou vlastností - dokáže cestovat v čase. Opakovaně se vrací do horkého července roku 1977, doby, kdy Marissa bývala bezstarostnou dívkou, plnou radosti a lásky ke svému anglickému příteli. Podaří se Luně zjistit, co se tehdy matce stalo? A podaří se jí zvrátit osudné události? Nebyla by to Rowan, kdyby do příběhu nevpletla trochu lásky - Luně zamotá hlavu nejen možnost změnit minulost a ovlivnit tak matčin život, ale i jeden mladý muž, který se jí neustále plete do cesty. Pro pragmatickou fyzičku, jíž Luna v civilním životě je, to bude opravdu léto plné neskutečných věcí, kterým jen horko těžko uvěří ona, natož její sestra. Román Léto plné neskutečných věcí umí zaujmout. Je to Rowan Coleman tak jak ji známe, ke svému typickému stylu však přidala ještě něco navíc a posunula tak vlastní hranice novým směrem. To, že jdou perfektně skloubit dva zdánlivě neslučitelné knižní žánry - romantika a sci-fi, nás už přesvědčilo několik autorů. Připomněla bych skvělý román Zakletý v čase od Audrey Niffenegger, nebo nedávno vydané Měsíční údolí od Melanie Gideon, oba se cestováním v čase zabývají a zároveň drnkají na romantickou duši čtenářek. S touto knihou se určitě nudit nebudete, naopak. Rowan Coleman napsala poutavý román, u něhož jen těžko vydechnete. Já sama smekám před tím, jak se jí podařilo popsat Luniny cesty do minulosti, aniž by si člověk musel klepat na čelo, jaká je to blbost nebo mít pocit, že nečte svou oblíbenou autorku romanticky laděných knih, ale ryzí chlapácké sci-fi. Taky opět dokázala svůj um vcítit se do složitých povah svých literárních hrdinů a přiblížit je čtenářům s empatií a laskavostí sobě vlastní. Dokonce nechyběla akce, napětí a šokující rozuzlení, které jsem vůbec nečekala, protože jsem se nechala dokonale zmást, stejně jako Luna. Příběh jsem rozečetla v hektických předvánočních dnech a jen nerada jsem ho dávala z ruky. Dokonale vylíčená nálada líných horkých letních dní a atmosféra bouřlivých sedmdesátek jen umocnila můj čtenářský zážitek. Rowan Coleman do svých knih zapracovává témata, o nichž není snadné mluvit ani psát - Alzheimer, domácí násilí, umírání. Ona tak činí nenásilně, citlivě a výsledkem je pokaždé originální příběh, který chytí za srdce.“... celý text
— bookcase