Barbara182 komentáře u knih

Nový historický román pana spisovatele Niedla mi děsně sednul, hltala jsem jednu stránku za druhou a nemohla přestat číst. Přestože je hlavní hrdina vlastně ještě napůl dítě, a tudíž by se mohlo zdát, že cílovou skupinou budou tentokrát teenageři (přeci jen i styl vyprávění je místy trochu naivní, ale to může být i pro pana Niedla trochu nezvyklou ich formou vyprávění, nebo prostě chtěl jen napsat něco pro své vnuky :-), mně se kniha líbila moc a byla jsem ráda, že jsem si koupila oba první díly série najednou. Velice povedený dobrodružný příběh, který mě překvapivě hodně bavil a který doporučuji kudy chodím :-)

Pokračování dobrodružství bývalého vojáka Martina je pořád stejně čtivé jako první díl, pro mě jsou tyhle historické detektivky příjemnou oddychovkou a vyšetřování na cizím hradě bylo správně zašmodrchané, abych se nenudila, a přiznám se, že se autorce celkem dlouho dařilo mě mást, takže jsem netušila, jaká je pravda :-)

Neodpustím si rýpnutí, že kdyby knihy ženských autorek nebyly brány jen jako slepičí čtení bez větší hloubky, musela by kniha vzbudit podobný rozruch jako kdysi dávno Šifra mistra Leonarda od Dana Browna, protože tvrdit a mít vcelku solidně podložené důkazy a historickými prameny, že Shakespeare ve skutečnosti nenapsal žádnou ze svých divadelních her, je slušná pecka. Kniha se odvíjí ve dvou rovinách – v současnosti, kdy se snaží prosadit mladá dramatička Melina, a v minulosti, kde se postupně rozkrývá životní příběh Emilie Bassano, skutečné osoby žijící na sklonku 16. století, jež byla první ženou v historii, která v Anglii vydala svoji sbírku básní. Jodi Picoultová ve svých knihách obvykle píše o vážných a občas kontroverzních tématech, ale myslím, že se zatím omezovala čistě na fiktivní obsah (pouze inspirovaný nějakou skutečnou událostí nebo příběhem), zatímco tady se snažila (samozřejmě s trochou autorské licence, protože po tolika staletích už nikdo nemá tušení, jak to vlastně ve skutečnosti bylo a jaký život Emilia prožila či co si myslela apod.) vystavět příběh na několika základních historických styčných bodech/důkazech. Líbilo se mi, jak autorka v příběhu poukazuje na to, že by Shakespearovy hry měly úplně jiné vyznění, když na ně člověk bude nazírat optikou, že je napsala žena (například Zkrocení zlé ženy celé vyzní jako jeden velký sarkasmus, nadsázka a zkrátka kritika postavení žen v tehdejší společnosti). Bylo to velmi zajímavé a přínosné počtení, jen trochu smutné, protože Emilia rozhodně neměla bezstarostný život. Velká škoda, že jsem kolem knihy nezaznamenala žádný větší mediální rozruch.

Tuhle teenage romanci od Ali Hazelwood jsem si celkem užila, chybělo obvyklé univerzitní prostředí, které pro změnu vystřídala komunita vrcholových hráčů šachů, což je řekla bych podobná skupina lidí sama pro sebe (jen víc mimo oblast normálních smrtelníků). Hlavní hrdinka mě sice s tím svým všespasitelským syndromem týkajícím se její rodiny a občas dost rozmazlených (většinou ale spíš hodně vtipných) sester trochu štvala, ale jinak to bylo fajn, byť šablona autorčiných hlavních mužských málomluvných a podmračených hrdinů zůstává stejná (a už je malinko okoukaná), nicméně jako oddychové čtení to naprosto splnilo svůj účel a nijak to nebránilo příjemně stráveným hodinám nad stránkami knihy.

Novinka Jojo Moyesové za mě byla hlavně na začátku poměrně depresivní, protože sledovat spisovatelku po čtyřicítce, kterak se snaží zvládat život samoživitelky poté, co ji manžel opustí kvůli mladší ženě, navíc krátce po tom, co napsala knižního rádce na šťastné manželství, navíc má finanční potíže, na hlavu jí padá zchátralý dům, který kdysi s manželem koupili s tím, že ho zrenovují, ale jaksi k tomu nikdy nedošlo (nejvíc řeší ucpané odpady), má spisovatelský blok a k tomu dvě dcery – jednu puberťačku a k tomu upřímného malého drobka, a psa, který štěká a útočí na všechno, co se objeví na obzoru. No a aby toho nebylo málo, nastěhuje se k nim do domu nejen její otčím, protože krátce poté, co ji manžel opustil, jí ještě zemřela maminka, a on nechce zůstávat v jejich domě sám, ale také její biologický otec, Američan a kdysi dávno herecká hvězda jakéhosi sci-fi seriálu, kterého neviděla od doby, kdy jí bylo asi osm, a který by jinak skončil jako bezdomovec (nebýt lítosti, myslím, že by si ho Lila nikdy domů nepustila). Úplně jsem v té snaze nějak se vyrovnat s tím, že její dcery přestávají být pro svého otce prioritou a že jeho nová přítelkyně bude, ať už chtějí nebo ne, patřit do jejich života, viděla reálné situace mých kamarádek. Naopak dějová linka s biologickým otcem byla pěkně lidská a nadějeplná (jakože nic v životě není úplně černobílé). Celkově je to fajn společenský román, který hezky citlivě nahlíží na tyhle každodenní problémy ze všech úhlů a snaží se (stejně jako hlavní hrdinka) najít nějakou smírnou cestu, jak se s tím vším vyrovnat.

Tohle byla moje druhá audiokniha v životě a musím říct, že bych velice ocenila, kdyby se herci při předčítání alespoň naučili správnou výslovnost místních názvů a jmen osobností (zkomolenou Beyoncé, přečtenou jako „Bijons“ jen tak z hlavy nedostanu :-(, to tam jako není žádný režisér či dramaturg, zkrátka někdo, kdo by tuhle stránku ohlídal? Co se obsahu knihy týče, sice chápu inovativní myšlenku autorky nastínit čtenářům i vyšinuté myšlenkové pochody vraha, ale přiznám se, že na mě už ty popisy, co se mu honí hlavou a jak někoho vraždí, byly přece jen trochu moc. Čtení mám jako odpočinkovou činnost od reality a tohle bylo hodně temné, až depresivní, takže si od Strike dávám pauzu a nejspíš si jen počkám na další sérii seriálu, který se mi přeci jen líbí víc než knihy.

Knihu jsem měla půjčenou od kamarádky a byla to příjemná a vcelku nenáročná oddychovka, kde stránky dobře odsýpají, protože převažují hbité dialogy doplněné jen minimem popisů. Jako samozřejmě je to dost prvoplánové, ale postavy mají i určitou hloubku a řeší i něco víc, než jak je kdo sexy. Bylo to i celkem vtipné, takže si určitě přečtu i autorčiny další knihy (za mě bylo trochu překvapení, že autorka je z našich luhů a hájů, v tomhle žánru překvapivě kvalitní čtení :-)

Už v seriálu byla tohle moje nejmíň oblíbená série. Nějak mám pocit, že když spisovatelé píší o spisovatelích, je to jako když filmaři točí filmy o filmařích – prostě nuda. Podobně jako v prvním díle se i tady vyšetřování podivně táhne, popisuje se tam, kde Strike obědval, a co si myslel (ale ne o případu), a pak najednou bum, prásk, akce a pomalu boj o život na posledních padesáti stranách. Přiznám se, že nemít slabost pro seriálového Cormorana a jeho parťačku Robin, asi bych se do dalšího pokračování úplně nepouštěla.

Tak tohle bylo nečekaně příjemné překvapení. Od autorky už jsem kdysi četla Aspoň trochu normální, a to se mi moc líbilo, přesto jsem po letech neměla od další knihy nijak velké očekávání. Navíc jsem si myslela, že to bude smutnější, ale je to příjemně letní, plné slunce, moře a plavby na plachetnici, ale především o hledání vlastní cesty životem a urovnání si priorit, resp. toho, co chceme a nechceme, a také o vystoupení z komfortní zóny a posouvání vlastních hranic, kdy je pak i sama hlavní hrdinka překvapená, co všechno dokáže. Navzdory smutnému tématu to vyznívá optimisticky a na mě to působilo poměrně i motivačně :-)

Knihu jsem začala číst až po zhlédnutí seriálu, v době vydání jsem o ní slyšela, ale nějak mě nikdy nezaujala natolik, abych se pustila do čtení. Dobrodružství bývalého vojenského vyšetřovatele a nyní soukromého očka na volné noze bylo nicméně celkem čtivé, případ topmodelky, která možná nespáchala sebevraždu, byl zajímavý, jen ten konec mi přišel trochu uspěchaný po pozvolném tempu celé předchozí knihy.

Sympatická historická romance ze slovenské domoviny, dobře se to četlo, byť mě hlavní hrdinka občas rozčilovala (a hlavní hrdina vlastně občas taky), mám tyhle dobovky paní Brestenské ráda, navíc tady si autorka připravila jeden dost překvapivý zvrat ke konci, za mě tedy spokojenost :-)

Fajn romance s nabručeným stavařem a svědomitě upjatou produkční, občas to bylo vtipné, občas i napínavé. Zhruba v poslední třetině mi sice Paige přišla trochu otravná s tím, jak byla rozhodně proti, aby se stali oficiálně pár, protože by ji to zničilo kariéru (i když možná měla částečně pravdu), ale jinak se to četlo dobře, taková příjemná oddychovka s ne úplně plytkými postavami :-)

Někdo tu v komentářích psal, že jde o horší napodobeninu Návrhu od Elle Kennedy, a já bohužel musím souhlasit - zhruba první třetina byla dobrá, ale pak se to pořád opakovalo a tak trochu táhlo a bylo to takové o ničem, přičemž společné sledování telenovel ústřední dvojice hrdinů, jeho spolubydlící z týmu, co vaří apod., to bylo fakt dost jako přes kopírák. Číst se to dalo a byla to taková oddychovka, ale už jsem z tohohle žánru četla i lepší a v hlavě to určitě neuvízne.

Vánoční, sněhem zapadlý příběh, kdy mě teda trochu rozčilovala hlavní hrdinka, která si hrála na kuchařku, ale vlastně toho o vaření moc nevěděla, neměla vůbec žádné svoje nápady a všechny jakože lákavé speciality v jejím menu ji poradili spolužáci z kurzu přes WhatsApp. A zarazila mě i další nelogičnost, kdy podle autorky vychází ve Skotsku slunce o půl deváté ráno. Jinak to ale byla příjemná oddychovka s předem daným scénářem, četla jsem v období Vánoc, takže jsem odpustila víc, než bych byla ochotná v jiné části roku.

Sapkowski se ve svém vyprávění vrací do minulosti, do Geraltových začátků a za mě je to velice povedené, mělo to atmosféru Posledního přání a Meče osudu, které jsou mé nejoblíbenější knihy z celé série, takže jsem si čtení fakt užívala a hltala stránky jednu za druhou. Paráda :-) Takovýchhle prequelů za mě může autor napsat ještě celou řadu.

(SPOILER) Nějak jsem zapomněla, jak depresivní knihy paní Skočílková vlastně píše. Upřímně jsem od ní ale četla už asi lepší, tohle mi přišlo jako dost zbytečný příběh, kdy jde vlastně jen o sled událostí a životních trápení, které hlavní hrdinku potkají, bez nějakého vývoje či vnitřního růstu (alespoň že její setra prodělala nějaký posun), prostě nuda a šeď okořeněná depresí :-( Navíc jsem si celou dobu říkala, jestli má smysl to dočíst, když autorka hned v úvodu propálí, jak to bude, což teda nakonec bylo zase trochu jinak, ale stejně mi spousta věcí byla jasná ještě dřív, než na ně hlavní hrdinka přišla (například jak je to s těmi dětmi v jejím okolí). Nicméně osobně s paní spisovatelkou Skočílkovou končím, čtu hlavně jako odreagování, nepotřebuju se bahnem všednodennosti a malosti brodit ještě na stránkách příběhů.

Po dočtení mi v hlavě vyskočilo: No tak to je konec na hovno :-( Přiznám se, že jsem měla problém se těmi víc než sedmi sty stran prokousat, i když je to vlastně napsané čtivě, přišlo mi, že se tam spousta motivů opakuje a tak nějak si prostě postavy od začátku nenašly cestu k mému srdci, i když sama ani nevím proč. Upřímně jsem si myslela, že je to trilogie, takže tohle je závěrečný díl, ale po tom závěru si už nejsem tak jistá, každopádně si nemyslím, že bych se chystala si další díl přečíst, kdyby vyšel. Komunikace mezi draky a jezdci, resp. Violet, mě pořád bavila, ale jinak mi to celé přišlo hrozně zdlouhavé a natahované, kdy se vlastně nic nevyřeší, nevysvětlí, ani nikam neposune. Kdyby autorka příběh trochu smrskla a odpustila si všechny ty rozvětvovací odbočky (nebo se naučila odlišovat mezi hlavními dějotvornými událostmi a plkáním o každodennosti) a udělala z druhého a třetího dílu jednu štíhlejší knihu, udělala by za mě líp. A přitom je to škoda, protože nápad jako takový je dobrý a styl psaní mi taky úplně nevadil, jen je to prostě moc dlouhé, rozkošatělé a tak trochu nezáživné.

I tenhle příběh se četl jedna báseň :-) Přiznám se, že mě autorka trochu vyděsila s tím, jak se Serena v úvodu chystala na smrt, protože jsem jí fakt přála happy end. Příběh se zase odehrává de facto v komorním prostředí „jednoho domu“, ale na druhou stranu se dozvíme víc podrobností z vlkodlačího světa. Líbil se mi popis vnímání světa, když se proměnili ve vlky, ta láska k přírodě, a zase nechybí i celkem vtipné momenty (ochočený vlk mezi vlkodlaky nebo nadávky na veverky) či průpovídky ke spotřebičům nezapojeným do sítě apod. A zajímavá rozhodně byla i dějová linka se sektou a ona menší sonda do těchhle maniakálních praktik. Knížku s radostí řadím do knihovny a v budoucnu se k ní ráda vrátím pro opáčko :-)

Nebylo to bůhvíjak sofistikované, ale ani vyloženě prostoduché, zkrátka lepší průměr v tomhle žánru. Na začátku jsem si sice říkala, že ta neznalost, co obnáší péče o psa, byla až moc, a stejně tak by to chtělo možná trochu víc inovace ohledně zápletky s ex-partnery hlavních hrdinů, ale jinak to bylo oddychové, nenáročné čtení jako dělané pro sychravé podzimní večery či dny. Líbilo se mi venkovské prostředí prodchnuté idylickým klidem a velmi milí obyvatelé městečka, kteří byli místy dost svérázní, ale vlastně fajn. A oceňuju i komplikovanější minulost malířky Elly a moc hezká byla i celá ta část týkající se jejích kreseb pro děti. Určitě se chystám přečíst i volné pokračování o Devonově sestřičce ve veterinární ordinaci a potenciální švagrové Bets a jsem zvědavá, jestli se tam konečně objeví „paní Columbová“ Magda :-)

(SPOILER) Druhé pokračování ze světa Empyrea už mi přišlo, že méně připomíná jakékoli ostatní fantasy knihy a zkrátka rozvíjí příběh Violet a Xadena a jejich snahy o záchranu světa. De facto navazuje přesně tam, kde první kniha skončila – Violet se poté, co se zvrtla závěrečná zkouška u Ressonu, s přáteli ze své letky vrací zpátky na akademii a snaží se pokračovat ve druhém ročníku, ale situace je čím dál víc napjatá a profesoři na ně čím dál víc tlačí (zejména co se týká Violet a například její snahy o ovládání signetu), a když se provalí, že veninové a vyverny jsou skuteční, vyústí to v menší převrat, kdy Violet odvede z Basgiathu polovinu studentů, aby pomohli chránit hraniční oblasti. Jinak mi Violet přišla, že trochu přehání ten problém s důvěrou vůči Xadenovi, když se na konci prvního dílu ukázalo, že v rámci revolučního hnutí ukrývá i jejího bratra Brennana, o kterém si myslela, že je mrtvý. Celkově se to ale četlo dobře a určitě se pustím i do závěrečného dílu, protože jsem zvědavá, jak to celé dopadne a co si pro nás autorka vymyslela za rozuzlení, byť je teda fakt, že mi knihy a jejich děj asi na moc dlouho v hlavě neuvíznou, ale jako fantasy oddychovka je to fajn.