Roland Fröhlich

Populární knihy

Malé církevní dějiny

Dva tisíce let dějin církve

Nové komentáře u autorových knih

Malé církevní dějiny

„Velice podrobné.“
— boxas

Malé církevní dějiny

„Franzenovy církevní dějiny potvrzují, že tato disciplína (nejen v jeho podání) je oborem nejen historickým, ale také teologickým. Autor se nevyhýbá teologickým zdůvodněním a výkladům (např. rozšíření křesťanství jako působení Boží milosti) a hodnotícím stanoviskům opírajícím se o věrouku: ta a ta hereze je opravdu mylná, protože... Přitom ale není nekritický a velmi odmítavě se staví k mnoha jevům, jež v církevních dějinách můžeme zaznamenat a které i někteří současní autoři mají tendenci banalizovat nebo omlouvat. Knihu jsem poprvé četl krátce po jejím prvním českém vydání v první polovině 90. let, nyní jsem se k ní vrátil a dávám pět hvězdiček, i když se jedná o literaturu v některých aspektech už starší. A slyšel jsem, že kniha byla původně chápána (a využívána) jako středoškolská učebnice. Tak to klobouk dolů před studenty.“... celý text
— kirkous

Malé církevní dějiny

„Jako ateistka bažící po rozklíčování dějin jsem po knize sáhla, abych se konečně dověděla, jak to bylo s byzantskou a římskou církví . Dověděla jsem se mnohem více a nejen o církvi. Podepisuji všechny níže uvedené komentáře. Má knihovna je obohacena o trvale atraktivní titul.“... celý text
— Vydra57

Malé dějiny církve

„„Církev je dost široká a má místo jak pro askety, kteří usilují o dokonalost, tak pro slabé a nepatrné, kteří také mají dosáhnout spásy, protože Kristus zemřel i za ně. Církev tedy na jedné straně souhlasí s úsilím o dokonalost a podporuje je, to však nikterak neodporuje její povinnosti, aby byla vždycky a se vší láskou připravena sloužit i mase lidí. Každá jednostrannost znamená popření jejího závazného úkolu spásy; je to hereze v přesném slova smyslu. Nic neškodí církvi víc než všechno to, co ji činí malou a těsnou.“ Překvapivě často jsem při čtení této učebnice dějin měl pocity, které bych u literatury faktu nečekal. Tajit dech, hlasitě vzdychat nebo se nesouhlasně mračit do stránek – u podobných projevů se většinou přistihnu při konzumaci beletrie nebo knih o konkrétních lidských osudech. Může za to jistě téma, které je pro mě velmi osobní (Dějiny včelařství by ve mně asi podobná emoční hnutí nevyvolaly :-), ale také Franzenův styl; dějiny církve pouze nepopisuje, on nám je v jednotlivých kapitolách vypráví. Nestranně, ale se zaujetím. To by se mohlo zdát jako problém, protože non-fiction knihy by měly být objektivní, ale pokusit se podat celou cestu církve na necelých 400 stránkách jistě není možné bez osobního interpretačního klíče - už jen ve výběru osobností, témat, argumentů... Mně tento styl vyhovuje, udělal jsem s ním už v minulosti dobrou zkušenost (příkladem je třeba Judtova Poválečná Evropa nebo Gombrichův Příběh umění), jen je nutné mít stále na zřeteli, že výkladové a hodnotící části nejsou definitivní pravdou, ale podnětem k dalšímu přemýšlení a hledání dalších informací. Studium knihy mi bylo velmi užitečně: S řadou informací jsem se setkal vůbec poprvé, na řadu popisovaných etap jsem se po přečtení Malých dějin začal dívat jinýma očima, u řady osobností jsem si v duchu překreslil jejich představu o nich a zaznamenal si je k budoucímu prozkoumání (namátkou Savonarola, Erasmus nebo Luther). Také jsem ocenil, že se nejedná o církevní apologetiku, autor se držel zásady, že „každé společenství má nejdřív pátrat samo u sebe, v čem jsou jeho vlastní překážky a v čem je samo překážkou jiným, a to i katolická církev“. V jednotlivých kapitolách v dějinách církve se často vracel stejný motiv: byl jím téměř neustálý rozpor mezi svatým posláním církve a lidskou nedokonalostí v jejím uskutečňování v konkrétních podmínkách. To přináší nejen pocit zoufalství (jak to pořád dokola Bohu kazíme), ale i naděje (jak to je stále tak životaschopné, že to nejsme schopni pokazit definitivně, a že všude tam, kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost - řečeno slovy apoštola Pavla) a schopnost využít krize k novým formám spirituality. To byla pozitivní zpráva i pro mě, jakožto liberálního katolíka ve středoevropském regionu, který se smutkem sleduje, jak představitelé jeho církve ve svém obranářském a do minulosti obráceném pohledu ničí podstatu toho, co se (v dobré víře) snaží zachovat – pohled do dějin ukazuje, že církev povstala i z mnohem horších pádů a že tedy jistě přežije i naši dobu. Ještě jedna myšlenka, kterou jsem si zaznamenal: „K opravdovému církevnímu reformátoru patří charizma světce. Jen světec má sílu snášet záplavu lidské ubohosti a nabízet ji v oběť Bohu. Pravý reformátor se liší od nepravého právě tím, že je ochoten trpělivě nést kříž slabostí a chyb svých bližních a ani na nich neztroskotat, ani sám něco jiného nerozbít. Reformátoři šli přes staré tradice často s bolestně bezohlednou neúctou. Chyběl jim opravdový historický smysl, když se domnívali, že církev je možno reformovat obratem ruky. Byli schopni odstranit některé zlořády, ale nebyli s to přinést svatost a vnitřní ozdravení.““... celý text
— mirektrubak

Malé dějiny církve

„Z této knihy jsem se učila na zkoušku z křesťanství. Společně s Dějinami křesťanského myšlení od Tonyho Lanea stačila. Není to beletrie, ale je to monografie nacpaná fakty. Kdo se chce skutečně něco dozvědět o historii křesťanství, ne se pobavit, měl by sáhnout po této knize. Předesílám, že knihu nepsal teolog, ale historik-religionista, a tudíž se zabývá historií a filozofií křesťanství od jeho nejranějšího počátku. Není to v žádném případě obhajoba víry v Boha či něco podobného.“... celý text
— Bakana

Přejít na knížky autora