1. Domů
2. Autoři
3. Jean Cocteau
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 17
• Bazar
• Životopis
• Citáty 40
• Diskuze 2

Populární knihy

/ všech 17 knih

Nové komentáře u knih Jean Cocteau

Hrozné děti

„„Ale ve třetí [třídě] síla, která se probouzí, je ještě ovládána temnými instinkty dětství. Živočišnými, rostlinnými instinkty, jejichž působení je těžko odhaliti, protože paměť jich nezachycuje lépe než jako vzpomínku na jisté bolesti, a že děti zmlknou, jakmile se přiblíží dospělí lidé.“ „Hrozné děti“ jsou temné a divné a já je miluju. Údajně to má být báseň v próze, na to mi přijde neobvykle výpravná, ale dejme tomu. Takže je to báseň v próze o chorobném vztahu dvou sourozenců, Paula a Élisabeth, a jejich dvou přátel. Vazbu bratra se sestrou symbolizuje společný pokoj, místo chaosu, dětských pokladů a soubojů. Ty s léty gradují, čímž pozvolna překračují hranici morálky a normality. Tím, jak Paul a Élisabeth rostou, se ústřední motiv Snu transformuje v noční můru a tzv. Hra, kdy se děti oddávají snění a/nebo hrají „role“ ve skutečném světě, nabývá na znepokojivosti. Asi nebude moc velký spoiler (ale případně teď přestaňte číst), když podotknu, že platonicky incestní podtext se časem stává nápadnějším a že tahle literární temnota celou dobu spěje k tragédii. A co že na tom miluju? Ten alamgám symbolismu s realismem: „Postupně vyprázdnila jeho kapsy. Hodila na zemi kapesník s inkoustovými skvrnami, kapsle, čtverečky žužu slepené dohromady s chumáčky vlny. Potom otevřela zásuvku prádelníku a vysypala tam zbytek: ručičku ze slonové kosti, achátovou kuličku, chránítko na plnicí pero. – Byl to poklad. Nepopsatelný poklad, neboť věci v zásuvce byly teď dokonale odcizeny svému použití, staly se nositeli takových symbolů, že skýtaly nezasvěcenci jen podívanou na haraburdí francouzských klíčů, rourek aspirinu, aluminiových prstýnků a navíječů na vlasy.“ A motiv Pokladu bude čím dál zlověstnější. Jenže po prvních desítkách stran začne ubývat hypnoticky hlubinné básnivosti, vyznačující začátek. Řekla bych, že první část dílka píše inspirace a ty ostatní setrvačnost u dobrého námětu. Zprvu je to realismus se surrealismem, pak realismus s občasnou vzpomínkou na to, že autor je vlastně avantgardista. Což říkám s vědomím, že je to ode mě pořádně hnusné. Jean Cocteau vytvořil „Hrozné děti“ během léčby ze závislosti na opiu, do které upadl po smrti svojí životní lásky, Raymonda Radigueta. Takže ať je psal z jakýchkoli pohnutek, je dobře, že je psal a že mu to pomohlo. Kromě toho surrealisty nesnášel a nepřál si k nim být řazen. Ale chápeme se: chci tím říct, že začátek je geniální. Tvrdě realistický a zároveň surreálně imaginativní, hluboce symbolistní. Ponor do dětství, kde je něco špatně, přičemž nemůžeme zabránit tomu, aby ta špatnost – spolu se sourozenci – nerostla... Zbytek dílka pak představuje důstojné pokračování a organické vyústění začátku, jen není tak vytrhující a rozněcující, aby byl člověk při čtení nutkán přecházet rychle po zahradě a aby na obsah další věty čekal se zatajeným dechem. Což vlastně nevadí, protože on ten začátek stačí. Odjakživa (no dobře, od maturity) jsem věděla, že Cocteaua miluju nejen jako člověka, ale i jako spisovatele, jenom mi nebylo jasné proč. Doteď, do „Hrozných dětí“.“... celý text
— JulianaH.

---

Sbohem, vy hříčky větrné

„SVÁTEK NA MONTMARTRU Ach, nebalancujte tak moc, nebes jsou všichni lidé hodni. Ty námořníku sladkovodní, tvým kotvám posmívá se noc, která v tichosti, hrdá, pije jak savý papír celé dny hřbet modrající, v němž se kryje celý ten bulvár nádherný. Surrealismus mám moc ráda a Jean Cocteau mi vždycky připadal osobně okouzlující, ale tahle sbírka... řekněme to takhle: obsahuje pár vynikajících kousků, kousků plných barev, avantgardní lehkosti a ohňostrojné imaginace. Ať už se vyskytují v podobě celých básní, nebo jednotlivých veršů: „Ovčinec, lože Ludvíka šestnáctého. […] Na ruskou trojku se zděšená lvice dívá.“ Řada skladeb ale působila dojmem, že neměla smysl ani pro autora v okamžiku geneze (což je toliko nedokazatelná čtenářská intuice, která ale, soudě podle zdejších komentářů, nehlodá jenom ve mně). Básník někdy píše s neobratností a naivitou čtrnáctiletého hocha a... a formální neduživost jeho veršů je fyzicky nepříjemná jako pohled na zmrzačeného živáčka. Cocteau často používá metaforu sen-smrt, v jeho případě ale nabývá patologické podoby somnifobie, když se hrozí proměněného stavu svých vedle oddechujících milenek. – Ano, milenek, protože Cocteau byl bisexuál, jak jsem zjistila až nad sbírkou, kde všechny milostné, ba i explicitně erotické básně věnuje ženám. Dál se děsí své nadcházející třicítky, což působí spíš směšně než tragicky, protože život vyhrocuje do neslučitelných protikladů mládí a stáří. Věnuje se také tématu tvůrce a tvorby (účelem jeho děl prý není být dobrými nebo špatnými; ale ve své nepochopenosti cítí spřízněnost s Ronsardem). Mě nejvíc oslovily skladby věnované místům a cestám: cizině, avantgardní Paříži, domku na francouzském venkově nebo moři („mléčným moaré své hroty odbarvuje“…). Svojí roztomilostí Cocteau způsobil, že vlastním solidní komínek jeho knih, takže tohle jeho dílko, ať už z něj mám dojmy jakkoli rozpačité, nebylo mým posledním. JEN NERAD CESTUJI Jen nerad cestuji. Byl jsem v Londýně, v Římě, v Benátkách, v Alžíru, v Bruselu; v létě v zimě. Všechny památky znám odzdola nahoru. Londýn má chodníky růžové, srdce temné, tam chodíte jak v snách. Benátek tělo jemné v nás smutek probouzí, vždyť mizí ve vodách. Náměstí v Bruselu je scéna divadelní. Řím temným pohledem své sochy málo cení. V Alžíru ovčí pach se mísí s jasmínem. V městech, která mám rád, to nebývalo jiné. Všude jen trpěti jsem směl, i v Paříži mé. Nikde jsem nebyl rád, jen ve tvém objetí.“... celý text
— JulianaH.

---

Sbohem, vy hříčky větrné

„Jean Cocteau pro mne byl dlouho zcela neznámým autorem a narazila jsem na něj vlastně náhodou. Ráda se ale seznamuji s novými autory, tak jsem zkusila i tady pana básníka. Nakonec jsem knihu odložila s trochu rozkolísanými pocity. Dle doslovu G. Francla autor hodně využívá fantazie, což by odpovídalo. Záběr jeho básní je dost široký, co se zakomponovaných témat týče - ty obrazy, přirovnání a toulky fantazií tu jsou docela obsáhlé, velké, někdy neotřelé, zajímavé. Některé básně se mi líbily dost, že jsem si je četla opakovaně a ráda se k ním časem vrátím. Ale na rovinu přiznávám, že jsem řadě básní moc nerozuměla a nevěděla jsem, co přesně si mám odnést. Nějakou emoci? Nějaký konkrétní obraz, co by mne měl nějak oslovit či ovlivnit? Nějaké zajímavé jazykové spojení či zajímavý obrat? Nevím. Neumím přesně určit, koho by tato sbírka mohla oslovit. Tak asi jediné doporučení - pokud máte obecně rádi poezii, prostě zkuste a uvidíte..“... celý text
— sgjoli

---

---

Sbohem, vy hříčky větrné

„Tyto básně jsem četla s velkými časovými odstupy v najději, že na další straně už to přijde. Ta skvělá báseň, která mnou bude rezonovat. Občas to tichounce cinko, to ano. Jenže po dočtení přišla jen úleva, že už to mám konečně za sebou.“... celý text
— Bája89

---

Strašné deti

„s touto knihou sa tak míňam ako vlastne s celým surrealizmom v literatúre...nie som kompetentný to vôbec hodnotiť.“
— netopýr088