Závěr trilogie Šikmý kostel

recenze

„Dnešní časy prahnou po pomstě, ne po spravedlnosti.“ – citace z knihy, str. 213 –

„Závist a nenávist vždy kráčejí ruku v ruce – tím spíš, když je šíří člověk, který je jich sám plný.“ – citace z knihy, str. 340 –

Jsou to již neuvěřitelné čtyři roky, co se na pultech českých knihkupectví objevil první díl fantastické trilogie Šikmý kostel Karin Lednické. Dílo se za tu dobu stalo natolik populární, že se objevilo i na seznamech povinné četby středních škol. Troufám si říci, že je to ten typ knihy, kterou studenti „neprotrpí“, ale naopak si historické povídání do sytosti užijí. Šikmý kostel se za ty roky dočkal i dvojího divadelního zpracování – českého v divadle Petra Bezruče a polského v Těšínském divadle. Potěšilo mne, že se u Bezručů role vypravěče ujal můj nejoblíbenější ostravský herec Norbert Lichý, který nás však bohužel tento rok opustil.

Jsem nesmírně ráda, že se můžu počítat mezi šťastlivce, ke kterým se závěrečný díl dostal ještě před jeho oficiálním vydáním. S hlubokým respektem oceňuji autorčinu precizní práci při bádání nad regionálními historickými fakty a hledání souvislostí mezi nimi. Za každou větou, každým odstavcem, každou kapitolou je patrná neuvěřitelná píle vědeckých rozměrů.

Závěrečný díl románové kroniky ztraceného města je situován do období let 1945 až 1961. Oceňuji, že plynule navazuje na předcházející díly jak po časové, tak obsahové linii. I ve třetím díle se setkáváme s rodinou Pospíšilových, na jejímž příkladu jsou skvěle vykresleny změny a jejich vliv na jednotlivce v rámci celé tehdejší společnosti. Mír sice nastal, ale důsledky války jsou tu pořád, některé bolestnější než dřív. Rodina je silně rozklížená. Jeden druhému jako by se vzdalovali a politikaření tomu rozhodně nepomáhá. Kde se jeden pouští do budování lepších zítřků, tam druhý nechápavě kroutí hlavou.

Jestli se někomu zdálo, že Těšínsko má po válečných letech to nejhorší za sebou, tak se hluboce spletl! Teprve v posledním díle dostává tento rázovitý region pořádně „na frak“. Štěstí se střední Evropě opět vyhne širokým obloukem. Namísto nacistů se začíná probouzet další ďáblovo dítko, tentokrát v podobě komunistů s nekalými totalitními praktikami. Politické moci se tvrdě chopí hlupáci, často nadmíru arogantní a zlomyslní. Do popředí společnosti se staví chamtivost a ohýbání hřbetů nad plněním plánů, které je třeba překonávat, naproti tomu stojí hrdinní jedinci připraveni se bít za rodnou zem.

„Lidi dneska často zapomínají, jak je důležité být si vědom svého původu a vnímat vlastní kořeny. Až příliš lehce se jich vzdávají – a podle toho svět taky vypadá.“ – citace z knihy, str. 16 –

Pocházím z Moravskoslezského kraje a z hrdé Opavačky se stala hrdá Ostravačka. Lidé to měli v našem regionu vždycky tak nějak těžší než ve zbytku republiky. Vždyť už jen ty národnostní roztržky mezi Čechy a Poláky byly k uzoufání. Kraj začerněný uhelným prachem si svou robotou získal vesměs nevřelé renomé, ačkoliv obyvatelé tohoto kraje nepracovali, ale doslova dřeli do úmoru. Moc toho nenamluvili, protože na mluvení už prostě nezbývala síla. Jenže právě naše uzavřenost nám vysloužila věhlas spíše nemilý, do dneška nás považuje část republiky za nevzdělané, zádumčivé lidi, kteří pro ránu a sprosté slovo nechodí daleko. Člověk, který vyrůstá v podhůří Beskyd však moc dobře ví, jak skvělí a srdeční lidé se za tou drsnou slupkou skrývají. A právě toto je v Šikmém kostele překrásně vylíčeno. Autentičnost příběhu je nadto vyladěna i použitím regionálního dialektu, který se tak krásně čte.

„Musíš věřit, bo jak věřit přestaneš, to budeš teprve v dupě.“ – citace z knihy, str. 286 –

Paní Lednické se daří jedna nebývala věc, a to přiblížit naši náturu ostatním. Za naprosto geniálním příběhem vystavěném na skutečných historických událostech dává hlas těm, co nepotřebují být slyšet, ale přesto oceňují, že má někdo konečně potřebu naší jinakosti dát hábit jedinečnosti. Za to patří Karin neskonalé díky!

Komentáře (0)