Lesní duch

recenze

Joooo, užila jsem si to. Horory čtu poskrovnu, a to hlavně v případě, že se chci opravdu bát. Musím říci, že „Lesní duch“ Grahama Mastertona mi při čtení v MHD nahánělo místy až husí kůži. Je to způsobeno i tím, že miluji lesy, ale přesto, že je miluji, mám z nich i obrovský respekt. Vždy, když do nějakého hlubokého vcházím, ztrácím myšlenky, ztrácím špatnou náladu, ale s tím i nutnou ostražitost. Nicméně, k čemu by mi byla, když už by mi v něm chtěl někdo ublížit, což?

Představa nalezení místa činu s hromadou mrtvol, z nichž některé jsou v naprosto dezolátním stavu, je pro mne noční můrou. A tady jsem si to prožila spolu s Billem a jeho psem. Psem, který hrabal až vyhrabal Brrrr.

Pátrání po důvodech a příčinách hromadné sebevraždy (či snad masové vraždy?) se mi moc líbilo. Rozhodně však musím říci, že ta jasně patrná nevraživost vůči Slovákům byla často už na hraně snesitelnosti. Nechápu proč? Trpí snad autor nějakou averzí vůči tomuto národu? To by mě fakt zajímalo.

Za mne musím knížku doporučit. V příběhu nechybělo napětí a scénky, z kterých číší strach a hrůza. A závěrečné odhalení mi doslova vyrazilo dech. Jakože vážně? Navíc to propojení s mytologii, kterého je zde opravdu dosti, pro mne představuje vždy velké plus.

Poznámka na závěr pro čtenářky: Formát knihy je ideální do kabelky!

Komentáře (0)