Výlet mezi muslimy

recenze

Takže tady nejsi z vlastní vůle?"
"Jsem. Několikrát mi nabízel, že mě doprovodí k lidem mé víry, ale odmítla jsem. Tady mi nic neschází."
"Nevěříš v Alláha?"
"Jsem židovka."
"Židovka? Copak tě nenutil přestoupit na jeho víru?"
"Nikdy. Žijí tady i křesťané. A pak že prý lidé nejsou schopni zapomenout na předsudky. My jsme to dokázali a jsme šťastní. Dokonce nám nechal postavit synagogu, abychom měli klid k rozmlouvání s vlastním Bohem. Omar je dobrý pán a ochránce."
"A požaduje za to něco?"
"Staráme se o jeho půdu a odvádíme část úrody. Nízká cena za život."

Že já trouba se nechávám zlákat dobře vypadající obálkou... Rytíři, naděje... HISTORICKÝ ROMÁN... ehm... jasně. Nevěř všemu co vidíš, protože obálka jen prodává. To, že to budou vyhozené peníze zjistíš teprve tehdy, když dočteš poslední stránku a s hlubokou vráskou mezi očima se ptáš sám sebe - to jako vážně?

Historický příběh? Budiž. To, že se odehrává ve 12. století, a jede v kolejích tehdejší společnosti je dejme tomu dostačující... Ale román si opravdu představuji trochu jinak.
Od prvních dvou kapitol mi bylo víceméně jasné, jakým směrem se bude příběh ubírat, kde se zvrátí a jak skončí. Každá další stránka mě v mém tvrzení víc a víc ujišťovala. To, že autor dopodrobna rozpitvával děj na místech, kde to nebylo vůbec nutné, a záměrně (zřejmě kvůli složitosti) se vyhýbal popisu takových pasáží, jaké by čtenář románu očekával, mi znechutilo četbu poměrně rychle. Vždycky, když jsem knihu zavřela a podívala se, v jaké části příběhu uvízla moje záložka, pochopila jsem, že pokud chce na tak malém prostoru autor svůj nápad dovést zdárně do konce, vynechá toho ještě mnohem víc. A nemýlila jsem se.

Náhoda střídala náhodu, příběh plynul zvláštním tempem a více než historický román, připomínal romantickou pohádku. Když si člověk koupí knížku s templářem na obálce, očekává, že se jimi příběh bude jen hemžit. No zklamu Vás... nebude. Ne, že by se tu neobjevili řádový rytíři vůbec. Ale když už k tomu dojde, vyklube se z jednoho ten největší padouch pod sluncem a nejzápornější postava celé knihy, kterou Vám autor nutí nenávidět.

Co ale musím na druhou stranu ocenit je snaha přiblížit čtenáři reálnou událost. Konkrétně mám na mysli bitvu u Hattínu, která je do dnešních dní symbolem obrovské potupy a porážky křižáckých vojsk na muslimském území. Tehdy v roce 1187 padl Jeruzalém opět do rukou muslimů a potupu křesťanského světa se měla v následujících letech snažit odvrátit další křížová výprava. Ti znalí vědí, že tato výprava také moc úspěšná nebyla, ale uzavření míru se Saladínem se dá brát jako určitý typ výhry. Nicméně reálií se autor opravdu jen dotýká a hrdinové příběhu dokonce přicházejí na bitevní planinu u Hattínu až s křížkem po funuse.

To, jak Vilém Prokop, Thorwald a Rebeka proplouvají arabskými zeměmi je neoddiskutovatelně idylické. Vždy najdou pomocnou ruku, stane se "zázrak", nebo se těžkým střetům záhadně vyhnou. Jediný zpestřením je útěk před najatými zabijáky a boj s pouštním lvem. Oba dobrodružnější výjevy jsou ale v pohledu na celý příběh jak pěst na oko...

No a metafora, že přístav poslední naděje je vlastně náruč milované ženy?
Trochu kýč, ale budiž. To k pohádkám patří.

Život ale pohádka nikdy nebyl a ve 12. století už vůbec ne. Ta nereálnost a idyličnost celého příběhu mě deptala... Ale aspoň vize pokojného soužití muslimů, křesťanů a židů vyloudila člověku malý úsměv na tváři.

"Vyprávěj mi o Východě, Omarovi a lidech, kteří tam žijí. Jsou vážně tak odlišní, jak se říká?"
"Jsou stejní jako my, jen mají jinou barvu kůže. Osmahlou od slunce. Všude se najdou lidé dobří i zlí."
Vilém ztichl, jako kdyby nad zážitky ze Svaté země přemýšlel.
"Víra v tebe mě držela při životě. Byla jsi pro mě takový přístav poslední naděje."

Komentáře (0)