Tohle prostě potřebujete

recenze

Supernova (2020) / prostě.mája
Tohle prostě potřebujete
Superhrdinská série Renegáti si mě získala a za ty tři roky, co u nás vychází mi přirostla k srdci. A právě proto jsem tak neskutečně ráda, že Supernova je skvělým závěrečným dílem, kterým by se mohli inspirovat všichni autoři sérií.

Předně chci zmínit myšlenku, která protkává celou sérii. Naštěstí jí Marissa Meyerová věnovala v Supernově dostatek prostoru. Onou myšlenkou nemyslím nic jiného, než hranici mezi dobrem a zlem, která je neskutečně tenká a je díky ní vidět, že nic není nikdy tak černobílé. Kromě toho se zde objevuje i téma zodpovědnosti za vlastní činy, které se pojí se superhrdinskými schopnostmi. Přijde mi až nepochopitelné, jak moc mě autorka těmito myšlenkami zasáhla a donutila mě si při čtení si zapřemýšlet. Ono se to totiž nakonec nevztahuje jen ke světu Renegátů, ale i k tomu našemu.

Konflikt dobra a zla navíc podtrhuje i epilog, který je za mě geniální (i když dokážu pochopit, proč může někomu připadat zbytečný). Právě v něm je vidět, že zlo nejde jen tak porazit, ale že tu s námi bude vždycky. A že to, co nám může připadat jako nejlepší věc, která nikomu neškodí, nemusí být pro všechny tak pozitivní.

Jistě by se zde našla i spousta chyb, které se často s ya literaturou pojí. Ale ať už to je oživování postav, přehnané happyendy či hlavní hrdinové, kteří zvládnou snad úplně všechno mě to u této konkrétní knihy ani trochu nevadí a výše zmíněné okatě přehlížím. Důvod toho je jednoduchý, miluju autorku a celou sérii, kterou vytvořila. A právě proto mě asi Supernova tolik zasáhla. Kromě toho, že je to akcí nabitá podívaná plná zápletek, které vám nedají spát či jíst, jelikož vy prostě potřebujete vědět, jak to všechno dopadne, vás také donutí k prožití celé škály emocí. Co chvíli smála, brečela, mlátil ve vzteku do postele a křičela zoufalstvím do polštáře. A i teď, po pár týdnech si připadám, že se přes ukončení sérii a zvláště tento díl hned tak nepřenesu.

Za mě osobně jsou však nejsilnější stránkou knihy postavy, ať už hlavní nebo vedlejší, nakonec si mě všechny získaly. Těžko říct, jestli pro svou originalitu, uvěřitelnost nebo mé osobní preference, nakonec však nemůžu poukázat na jedinou z nich, kterou bych nesnášela. Tak fajn Frostbite nemůžu vystát, ale to je jediná výjimka. Jasně, jejich činy nejsou vždy morálně v pořádku a já s jejich chováním často nesouhlasím. Meyerová však jejich jednání dává opodstatnění a právně v něm se asi ukazuje nejčastěji, že nic není tak černobílé, jak by se mohlo zdát. Konečně tak získáváme padoucha, který není zlý jen proto, že to je potřeba a je to jeho role. Kromě toho věnuje prostor stejnou měrou a i v tom je vidět, že má výše dopředu a do puntíku promyšlené.

Na závěr si tu vyleju srdíčko nad tou nejkrásnější romantickou linkou, jakou jsem v knize když viděla. Nova a Adrian jsou postavy, které si prošly neskutečným vývojem, především pak Nova je ta, která ve svých postojích nemá ani do konce Supernovy úplně jasno. A právě to z ní dělá tak skvělý charakter, kterému nejde nevěřit. Jejich vztah je kromě toho pomalu budovaný a tím mnohem opravdovější. Řekla bych, že tohle bude snad první kniha, které bezmezně věřím, že protagonisté jsou si souzeni. A navíc je to taaak sladký.

A takhle bych tu mohla básnit ještě donekonečna, ale popravdě, proč vás zdržovat od čtení Supernovy, když to nejpodstatnější už předem víte. Supernova je kniha, kterou musíte přečíst, ať se vám pak líbí nebo ne (i když já věřím, že budete nadšení).

Komentáře (0)

kniha Supernova recenze