Srdcem proti Hradbě z Winnipegu

recenze

Román Srdcem proti zdi od Mariany Zapaty vypráví příběh Vanessy Mazurové, kterou tíží studentská půjčka. Poslední dva roky pracovala jako asistentka nesnesitelné hvězdy amerického fotbalu – Aidena Gravese. Ten ji nikdy nedokázal ocenit. Tvrdou dřinu a poctivou péči Vanesse oplácel ignorací, případně chladnými pohledy a ztrapňováním na veřejnosti. Právě teď toho má nezávislá a paličatá dívka dost! Dlouho se odhodlávala k výpovědi, a když ji konečně podala, pořádně si oddechla. Úleva ale trvá jen do chvíle, než se na prahu jejího nuzného bytu objeví Hradba z Winnipegu, jak se Aidenovi ve sportovních kruzích přezdívá. Muž, který pro ni za celou dobu spolupráce nenašel jediné vlídné slovo, ji teď žádá, aby si ho vzala a pomohla mu získat zelenou kartu! Když slíbí, že Vanesse koupí dům a zaplatí za ni obří studentskou půjčku, není nad čím váhat. Jak tahle cesta od nenávisti k lásce dopadne, už asi tušíte…
Námětem kniha nápadně připomíná film Návrh se Sandrou Bullockovou. Sama autorka ho v knize dokonce zmiňuje, jako by chtěla říct, ano, já vím, že můj příběh je úplně stejný, ale protože to vím, už mě na tom nemůžete nachytat!

Vztahy začínající nenávistí a končící větou „žili šťastně až do smrti“ nejsou v romancích dnešní doby nic neobvyklého. Pro knihy Mariany Zapaty jsou vysloveně typické, stejně jako nekonečné opakování zbytečných věcí. Není třeba ustavičně omílat, že hlavní hrdinka celý život dřela jako kůň, aby mohla být nezávislá. Stejně tak není nutné znovu a znovu popisovat, že si Vanessa posunula brýle na nose nebo na čele, že ji každou chvíli bodá osten provinilosti, že má Aiden nekonečně dlouhé řasy a zadek jako nikdo na světě, že je svalnatější než Hulk a rád lidi probodává temnými pohledy… Není divu, že se příběh natáhne na téměř 500 stran.

Od Mariany Zapaty jsem zatím četla pouze S láskou, Lukov. Tamní hlavní hrdinka Jasmine mi do oka příliš nepadla. Vanessa je o něco málo sympatičtější. Jasmine totiž ustavičně fňukala na svůj život, ale přitom ho měla mnohem jednodušší a příjemnější než Vanessa, která si kvůli otřesné rodině prošla hotovým peklem. Na druhou stranu – na to, co všechno prožila, bych čekala, že kniha bude poněkud zajímavější, napínavější, šťavnatější. Nechci tvrdit, že to bylo nudné čtení, ale když se na knihu podíváte s odstupem a začnete přemítat, o čem vlastně byla, zjistíte, že obsah se dá shrnout do několika vět. Vanessa nesnáší svého bývalého šéfa Aidena, ale aby se zbavila studentské půjčky, přistoupí na jeho návrh se vzít. On pak dostane zelenou kartu, ona bude mít vystaráno a za pět let se mohou v pokoji rozejít. Jenomže se mezitím do sebe zamilují, že. To je vše. Jsem ráda, že to autorka alespoň ozdobila dívčinou snahou uběhnout maraton, která mi přišla obdivuhodná a osvěžující, a taky jsem si zamilovala spolubydlícího Zaca, jenž je, mimochodem, o milion procent sympatičtější než Aiden.
Největší problém vidím v tom, že čtenář si stejně jako Vanessa Aidena na začátku znechutí kvůli nemožnému chování, odměřenosti a chladu. Na rozdíl od Vanessy jsem si ho později už nedokázala příliš zamilovat. Přišlo mi dost rychlé a neuvěřitelné, jak na něj hrdinka radikálně změnila názor. I to, jak se proměnil on sám. Nejdřív to byl největší kretén na planetě a pak najednou nejhodnější člověk – jen proto, že se ji po dvou letech (PO DVOU LETECH!) naučil zdravit a děkovat jí, což by sakra mělo být samozřejmé.
Vanesse do hlavy nevidím a je možné, že se spokojí s málem, protože její rodina plná padouchů nastavila laťku proklatě nízko. Takže stačí, aby se Aiden usmál koutkem úst, vzal ji za ruku, prohodil pro změnu něco neurážlivého a bum – ona už je absolutně zamilovaná. Neuškodí, že má pan Graves dokonalé svaly, což jako by tu byla nejdůležitější věc na světě. Nevadí, sympatický, vtipný a přátelský Zac alespoň zbude pro mě. Dosud jsem nepochopila, proč se Vanessa nezamilovala do něj. Nedává to smysl.
Je to jistě silná hrdinka, která nešetří humornými hláškami, ale také se ráda utápí ve svých žalech a bolestech, neustále řeší vlastní pocity. Často ani sama neví, co chce. Na str. 78 Aidenovi vpálí, že nepotřebuje, aby se jí omlouval. O dvě strany dál kňučí, že se jí ten mizera ani neomluvil. Vážně? Při čtení jsem si říkala, že snad musím být někde uvnitř chlap, protože tohle věčné řešení nějakých pocitů, v němž se Zapata očividně vyžívá, mi rychle začalo lézt na nervy.

Nemohu si odpustit zmínku, že v knize je chyb a překlepů jako máku. Ten, kdo dělal korekturu, patrně neuznává rozdíl mezi mě a mně. Jakmile se objeví slovíčko „záležet“, můžete si být jisti, že se k němu připojí nesprávně zvolené „mě“ (záleželo mu na mě atd.). Taky mě hodně pobavila hláška „tlačí mě zezadu do zeber“. Zajímavá představa.

Kniha Srdcem proti zdi nenabízí nic nového, neotřelého, originálního, nic zvláštního ani kdovíjak vzrušujícího. Proč je tak populární? Její výjimečnost tkví v tom, že se jedná o skutečně pomalu se rozbíhající romanci. Nic není více „slow burn“ než tohle, takže pokud daný žánr vyhledáváte, budete nadmíru spokojení. Počkáte si jen 300 stran, než se prvně vezmou za ruce, a dalších 190, než dojde k první a poslední žhavé scéně, kterou jsem jen prolistovala. Připadá mi bizarní číst si dopodrobna o milování v češtině, ale to je můj osobní problém. :-)
Zkrátka, kdo dává přednost pomalému sbližování před množstvím bezduchého sexu, bude skákat nadšením. Navíc je tu opravdu roztomilý zlatý retriever, kouzelná vánoční atmosféra a pár hlášek k popukání. Ve výsledku necelých 500 stran uplyne překvapivě rychle.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Databázi knih a společnosti Albatros Media.

Komentáře (0)