Recenze pro Studia comeniana et historica, 61, r. 29, 1999, str. 135-139.

recenze

Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím (1997) / kirkous
Recenze pro Studia comeniana et historica, 61, r. 29, 1999, str. 135-139.
SOUSEDÍK, Stanislav, Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím
Praha, Vyšehrad 1997, 296 s.

Osobnost Stanislava Sousedíka není čtenářům tohoto časopisu neznámá. Jeho činnost na poli studia dějin středověké, renesanční a barokní filosofie má v naší zemi ojedinělý charakter. Mimo to, že se zabýval i nejvýznamnějšími osobnostmi českého myšlení těchto období (Mistr Jan Hus, Jan Amos Komenský), soustředil svou pozornost zvláště na myslitele, kteří stojí poněkud ve stínu zájmu české vědecké veřejnosti. Recenzovaná kniha je pak souhrnným zpracováním jeho dlouholetého úsilí o zaplňování bílých míst na mapě filosofického myšlení v českých zemích, jehož dílčí výsledky byly doposud uveřejňovány až na několik výjimek převážně časopisecky (i na stránkách Studií). S výjimečností Sousedíkova zájmu o dané období koresponduje také jeho upozornění v úvodu knihy, že své pojednání založil z velké části na studiu pramenů a nikoliv sekundární literatury, jejímž autorem je, dodáváme, převážně on sám.
Jak již napovídá titul knihy, Sousedík chronologicky vymezil svůj výklad od pozdního středověku do osvícenství, konkrétně v návaznosti na české politické dějiny od doby poděbradské, do sklonku vlády Josefa II. Určený časový úsek rozvoje filosofie v českých zemích dále rozdělil na dvě fáze, přičemž časovým předělem je mu bitva na Bílé Hoře, a tak první oddíl knihy nazývá stručně „Doba předbělohorská“, druhý pak „Doba pobělohorská“. Tomuto rozvržení odpovídá v rámci dějin evropské filosofie období do vystoupení René Descarta jako první fáze a doba do vzniku kritického díla Immanuela Kanta jako fáze druhá. Pro svůj výklad si dále stanovil požadavek jednoty místa (nepojednává o filosofii české, ale o filosofii v českých zemích) a z tohoto důvodu ponechal stranou dílo J. A. Komenského, kterým se, jak slibuje, bude zabývat při jiné příležitosti.
Část věnovaná době předbělohorské je oproti druhému oddílu o poznání kratší. Je to dáno skutečností, že autor v tomto období nenachází výraznější filosofy, snad vyjma Jana Šlechty ze Všehrd, jehož filosofické dílo je nicméně nezvěstné, a Jana Jessenia, kterému věnuje samostatnou kapitolu. A tak se v osmi chronologicky řazených kapitolách zabývá spíše souvislostmi českého myšlení s evropskou filosofií a to tak, že referuje o jednotlivých filosofických směrech, které v určitých obdobích na české prostředí působily. Již v první kapitole pojednávající o pražské universitě v poděbradském období rekonstruuje tamnější filosofické zájmy z opisovačské práce a v jednotlivých podkapitolách pojednává o tomismu, který je na universitě zastoupen opisy děl pařížského tomisty 15. století Jana Versora, dále o scotismu, na nějž můžeme usuzovat z opisů prací Scotova francouzského žáka Františka de Mayronis, a konečně o lullismu, kterým se v dané době zabýval Hilarius Litoměřický, opět převážně způsobem opisování spisů Raimunda Lulla. V druhé kapitole, nazvané „Politická filosofie na dvoře krále Jiřího z Poděbrad“ Sousedík krátce zmiňuje Jiříkův projekt mírové organizace křesťanských států a poznamenává, že projektu filosofická reflexe chybí. Třetí kapitola prvního oddílu pojednává o jagellonském humanismu, respektive o způsobu, jak se humanismus promítl do vývoje filosofie. Sousedík věnuje pozornost našim nejznámějším představitelům tohoto myšlenkového proudu, tj. Bohuslavu Hasištejnskému z Lobkovic a zvláště filosoficky významnějšímu Janovi Šlechtovi ze Všehrd. Pokouší se přitom o rekonstrukci obsahu Šlechtova nezvěstného spisu „Microcosmos“, který lze pro jeho antropologické zaměření projevující se snahou o řešení problematiky povahy lidské duše a její nesmrtelnosti zařadit do kontextu soudobé renesanční filosofie. V následujících dvou kapitolách se Sousedík zabývá filosofií na českých, konfesionálně odlišných vysokých učeních, tedy na pražské kališnické universitě a na nově vzniklých jezuitských učilištích. Opět pro nedostatek původní filosofické tvorby mu nezbývá než referovat o základních stanoviscích představitelů světové reformace (Martina Luthera, Filipa Melanchtona a Petra Rama), konstatovat oživení vyvolané reformací na kališnické universitě a zmínit ohlasy děl zmiňovaných reformačních myslitelů v českém prostředí. Obdobně v rámci kapitoly o počátcích jezuitské scholastiky v českých zemích pojednává obecně o druhé scholastice a jejích představitelích, zejména o Francisu Toletovi, Pedru Fonsecovi a Francisu Suarezovi, a o recepci jejich nauk u nás. Šestou kapitolu prvního oddílu věnuje Sousedík filosofii na dvoře Rudolfa druhého. Ačkoliv pro toto období konstatuje rozvoj věd a umění, filosofie byla podle něj na rudolfinském dvoře zastoupena pouze okrajově. Je to dáno tím, že myslitelé soustředění kolem císaře nenavazovali na myšlenkovou základnu obnovené scholastiky, nýbrž na soubor hermetických spisů. Taková studia pak Sousedík nepovažuje za „v přesném smyslu filosofická“ (str. 74), a proto se pouze omezuje na výčet učenců, aniž by je blíže charakterizoval (a to včetně Jana Keplera). Výjimkou je mu Giordano Bruno, který se také v Praze objevil, ovšem i jemu vyhrazuje jen několik vět. Více pozornosti již věnuje v následující kapitole o židovské filosofii pražskému mysliteli Jehudovi Liwa ben Becalelovi, známemu rabbi Loewovi, jehož filosofie je zakotvena ve scholastické terminologii. V poslední kapitole prvního oddílu se pak zabývá pouze jedním filosofiem, a to Janem Jesenským jako ideologem stavovského povstání. Jím se Jessenius stal prostřednictvím svého spisu „Pro vindiciis contra tyrannos“, v němž podává důkazy pro právo stavů odstranit špatného panovníka. Kromě tohoto díla náležejícího do oblasti politické filosofie zmiňuje Sousedík i jiné spisy, zvláště pak „Rozpravu o nesmrtelnosti lidské duše“, koncipovanou v tomistickém duchu.
Těžiště recenzované knihy leží v druhém oddíle zaměřeném na dobu pobělohorskou, respektive v jeho první kapitole, nazvané „České filosofické baroko“. Mezi lety 1630 - 1680 se podle Sousedíka v českých zemích a zvláště v Praze rozvinulo svérázné filosofické prostředí, které považuje za ojedinělý jev nejen v rámci našich zemí, ale i v kontextu celé evropské filosofie. Jeho originalitu podtrhuje různorodost vznikajících myšlenkových soustav a jejich relativní nezávislost na vnějších podnětech, jakož i fakt, že se rozvíjí v podmínkách pro kulturní snažení nepříznivých. Tento rozvoj souvisí přitom se snahou katolické reformace o obnovu teologických a filosofických studií. Nositeli této obnovy se stali jednak učenci, kteří přišli do Čech z katolické Evropy, ale i myslitelé domácího původu. Po krátkém představení této svébytné epochy dějin české filosofie pak Sousedík přistupuje k charakterizaci jednotlivých osobností. Zde právě může nejvíce navázat na svůj dlouholetý systematický průzkum oblasti českého barokního myšlení (odkazy na tyto své předchozí práce postupně uvádí v poznámkovém aparátě).
První osobností, které je věnována pozornost, je jezuita španělského původu a profesor na jezuity ovládané pražské universitě Rodrigo de Arriaga (1592 - 1667). Arriaga je zde představen jako nejvýznamnější představitel třetí generace jezuitské scholastiky a jeho největší přínos spočívá (mimo pozoruhodné příspěvky z oblasti přírodní filosofie) v pokusu systematicky vystavět nominalisticky pojatou metafyziku. Sousedík přitom ukazuje na rozpory v Arriagových vlastních principech a rozpolcenost jeho úsilí, které v posledku znemožňuje splnit jeho původní cíl spočívající ve vybudování základů pro teologii.
Na zcela jiných základech a zcela jiné tradici vystavěl svůj myšlenkový systém kapucín Valerián Magni (1586 - 1661), kterému již dříve Sousedík věnoval knižní monografii (Valerián Magni, Praha, Vyšehrad 1983). Příspěvek k této osobnosti v recenzované knize je stručným seznámením s Magniho ranou verzí filosofie vědomí koncipované nezávisle na díle R. Descarta.
Opět zcela odlišným myslitelem byl český přírodovědec a filosof Jan Marek Marci z Kronlandu (1595 - 1667), autor uceleného myšlenkového systému charakterizovaného jako hylezoismus a tvořícího alternativu k dobovému mechanicismu.
V českém prostředí se také pohyboval mnohostranně zaměřený myslitel Jan Caramuel z Lobkovic (1606 - 1682). Sousedík z jeho obsáhlého díla představuje Caramuelův příspěvek ke steganografii a ke konstrukci umělého universálního jazyka. Stranou přitom ponechává např. jeho Připomínky k Descartovým Meditacím, jimž věnoval samostatnou publikaci (René Descartes a české baroko, Praha, Filosofia 1996). V souvislosti s problematikou umělých jazyků pak Sousedík krátce pojednává o pražském představiteli barokního lullismu Kašparu Knittlovi (1644 - 1702), popularizátorovi starších lullisticky zaměřených jezuitů, zvláště A. Kirchera.
V menším rozsahu se pak autor věnuje pražskému baroknímu scotismu, z jehož představitelů blíže zmiňuje Bernarda Sanniga (1637 - 1704), od reprodukování jeho filosofického díla však upouští s odkazem na jinou literaturu a spíše dokresluje jeho osobnost na jeho postoji k řešení národnostních sporů uvnitř českomoravskoslezské františkánské provincie. V další podkapitole se pak zabývá politickou filosofií jezuity Karla Grobendocqa (1600 - 1672), namířenou proti machiavellismu, skrytě však vlastně proti absolutismu. Poslední osobností, kterou Sousedík v kapitole o české barokní filosofii zmiňuje je premonstrát Jeroným Hirnhaim (1637 - 1679), jehož skeptický fideismus se liší od dobového západního skepticismu, připomíná však skepsi Blaise Pascala, ačkoliv s Pascalovou velikostí srovnatelný není.
Následující období, tedy dobu nástupu osvícenství, Sousedík charakterizuje již jako období úpadku, kdy české filosofické baroko vyčerpalo své vývojové síly a filosofie se dostává do závislosti na cizích vzorech. V kapitole o pronikání osvícenství se autor nejprve zabývá tomismem pěstovaným na piaristických učilištích, jež však neměl delšího trvání a ani větší vědecký význam. V rámci pojednání o prvních ohlasech osvícenství pak zmiňuje atomismus Petra Guttlawa (1652 - 1716), eklekticismus Woltera Schoppena (†1717), který uváděl do našich zemí kartezianismus, a konečně prvního autora dějin filosofie Antonína Kalkensteina (†1748), který však reprodukuje ještě předosvícenskou koncepci dějin filosofie. V další kapitole se pak zabývá filosofii Christiana Wolffa a její recepcí v českém prostředí, kterou uskutečňovali jezuitští učenci. A konečně kapitolou o odpůrcích osvícenství, kteří se rekrutovali z řad minoritů, jezuitů i hibernů, uzavírá Sousedík svůj výklad (poznámkou o zrušení kláštera hibernů, posledního útočiště odpůrců osvícenství).
V závěru své knihy krátce shrnuje sledované období, přičemž nenechává nikoho na pochybách, že nejvýznamnější epochu spatřuje v onom českém filosofickém baroku. Sousedík je čtenáře představuje jako ojedinělý a dosud nepovšimnutý kulturní jev, který bychom mohli co do jeho významu v rámci dějin evropské kultury srovnat s českou barokní gotikou Zdeňka Kalisty (toto srovnání ovšem autor neuvádí), ač Sousedík upozorňuje, že v době největšího rozmachu baroka v oboru výtvarného umění prožívá české filosofické baroko již dobu svého úpadku. Sousedíkovo zaujetí pro toto období je patrné z jeho charakteristiky plochosti osvícenského myšlení na příkladu Karla Jindřicha Seibta, u kterého není narozdíl od baroka místo pro „problematičnost lidského života, ... pro smrt, nudu, neopětovanou lásku či beznaděj ...“ (str. 277). Toto vyznání poněkud kontrastuje s již zmiňovaným opomíjením filosofie na dvoře Rudolfa II., která byla chápána a pěstována spíše ve svém původním významu lásky k moudrosti. Ve výkladu Sousedík také nezapře své zaměření na tomistickou filosofii; jednotlivé nauky často srovnává s postoji sv. Tomáše Akvinského, tato komparace přitom nepůsobí nikterak rušivě, vyjma snad opakování výkladu Akvinského akomodační teorie posuzování biblického popisu stvoření světa jako alternativy mosaické filosofie a to jednak při výkladu filosofie Jana Marka Marci (str. 166) a dále v rámci pojetí dějin filosofie Antonína Kalcksteina (str. 258). Na uvedených místech Sousedík dokonce odkazuje na identické poznámky, blíže vysvětlující Tomášovu akomodační teorii (pozn. 8. na str. 162 a pozn. 16 na str. 261).
Sousedík se ve své práci soustředí, ačkoliv hovoří o filosofii v českých zemích, na oblast Čech a zvláště na pražské prostředí, i když je třeba přiznat, že v porovnání s Moravou je zde filosofie zastoupena výrazněji. Přesto bychom očekávali např. v rámci pojednání o humanismu alespoň zmínku o nejvýraznějším představiteli olomoucké Societatis Maierhofiana, biskupovi Janu Dubraviovi, jehož veršovanou Theriobulii lze, přestože je památkou spíše literární, zařadit do kontextu renesančního platonismu (co se týče návaznosti na platónské představy o státu). Obdobně, když se autor zaobírá jezuitskou scholastikou, všímá si pražské Klementinské koleje a nikoliv koleje olomoucké, která se přitom může pochlubit množstvím autorů komentujících díla Tomáše Akvinského a Suarezova. Např. již v 16. století v Olomouci vynikl česky píšící Václav Šturm (přezdívaný jako „třeskutý logikář“ pro své výpady proti Jednotě bratrské). Olomoucké jezuity Sousedík zmiňuje pouze v souvislosti s odbočkou týkající se heliocentrismu (str. 222), stranou ponechává díla patřící do barokní jezuitské scholastiky (např. Gottfried Frencken - Assertiones ex universa philosophia, Olomouc 1630; Jan Kořínek - Philosophia peripatetika, Olomouc 1658). Je možné, že tito nedosahují úrovně Sousedíkem vyzdvihovaných myslitelů baroka, srovnávat je jistě však lze přinejmenším s piaristickým reprodukováním tradičního tomismu, kterému autor ve své knize prostor vyhrazuje.
Konečně se věnujme krátce Sousedíkovu v úvodu vytyčenému požadavku jednoty místa, z důvodu kterého ve své knize nepojednává o J. A. Komenském. Je sice pravdou, že v době českého filosofického baroka, které Sousedík datuje mezi léta 1630 - 1680, se Komenský již nacházel v emigraci, na druhou stranu je však třeba připomenout, že Jan Amos pobýval v českých zemích až do roku 1628, tedy mnohem delší dobu, než jakou žil v Praze Jan Caramuel z Lobkovic (1646 - 1657). Není - li tedy možné přiřadit Komenského dílo k epoše české barokní filosofie (a s tím, když přijmeme autorovo vymezení, také nelze než souhlasit), měl by Sousedík zdůvodnit, proč o něm nepojednává v rámci epochy předchozí, a to jinak než stanovením požadavku jednoty místa.
Recenzovaná publikace, po stylistické stránce zdařilá, nebyla ušetřena tiskových chyb a podobných nepřesností, a to zvláště v bohatém poznámkovém aparátě. Chyby se objevují v přepise latinských slov (např. na str. 182 pozn. 8 uvedeno „loqubatur“ místo „loquebatur“, str. 184 pozn. 32 „Comaniana“ místo „Comeniana“, v textu na str. 229 „virtu“ místo „virtus“), v dataci spisů (str. 52 pozn. 3 Hejnic - Martínek vročení 1696 místo 1966), nepřesnosti pak v samotném poznámkování (na str. 28 pozn. 24 patří až na místo pozn. 25, ta pak až na konec odstavce; v poznámkovém aparátě na str. 70 pozn. 14 je až poznámkou č. 17, tím se zde řazení posouvá z pozn. 15 na 14, 16 na 15, 17 na 16, v textu pak na str. 68 pozn. 17 patří za apostrofování Suareze v polovině strany, poznámky 17 a 18 v textu jsou pak ve skutečnosti poznámkami 18 a 19; v kapitole o K. Grobendoquovi je v textu dvakrát pozn. 3, na str. 228 a 230, přičemž v poznámkovém aparátě je poznámka až k textu ze strany 230 a poznámka ke straně 228, která by měla odkazovat na literaturu ke Grobendoquovu životu zde chybí). Poznámkování je v knize obecně nevyvážené, např. v podkapitolách o Arriagovi a Janu Marku Marci uvádí Sousedík často k citacím latinský text, zatímco u citací z děl Valeriána Magni a Jana Caramuela tak nečiní. V textu se také občas odkazuje na práce současných autorů, aniž by je však v poznámkovém aparátě uvedl (např. na str. 25 při zmínění děl tomisty A. Goudina; na str. 124 odkaz na studii M. Pokorného; na str. 129 odkaz na práci T. Saxlové; na str. 207 odkaz na diplomovou práci P. Dvořáka).
Sousedík koncipoval svou knihu jako souvislý příběh, který nevrcholí v závěru, ale uprostřed, a to českou barokní filosofií (ostatně i informace na přebalu knihy publikaci představují jako syntetické zpracování tohoto období) a takto bychom ji měli také chápat. Jako knihu o českém filosofickém baroku s výhledy k obdobím bezprostředně předcházejícím a následujícím. I přes všechny uvedené námitky dal Sousedík českým čtenářům do rukou knihu, která je schopna nabídnout kvalitně zpracované dějiny určitého období vývoje české filosofie, která vskutku podává syntetizující pohled na toto období a která díky svému živému zpracování vybízí (také prostřednictvím bohatých odkazů) k dalšímu studiu tohoto dosud neprávem opomíjeného období, neboť, jak autor sám píše „namáhavé stezky (po regionálních dějinách filosofie) odměňují poutníka zvláštními krásami“.
Tomáš Nejeschleba

Komentáře (0)

kniha Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím recenze