Recenze pro Acta comeniana, 22-23, XLVI-XLVII, 2009, str. 340-343.

recenze

Atalanta fugiens / Prchající Atalanta neboli Nové chymické emblémy vyjadřující tajemství přírody (2006) / kirkous
Recenze pro Acta comeniana, 22-23, XLVI-XLVII, 2009, str. 340-343.
Michael Maier, Atalanta fugiens. Prchající Atalanta neboli nové chymické emblémy vyjadřující tajemství přírody, překlad Jakub Hlaváček a Ivo Purš, Trigon, Praha 2006, 455 stran.

Atalanta fugiens není v českém prostředí neznámým dílem, ačkoli kniha byla vydána v Oppenheimu (1617 a 1618) a její autor, německý lékař, filosof a alchymista Michael Maier byl úžeji s Čechami spjat pouze dvěma lety svého života, 1608-1610 (za vlády Rudolfa II.), tedy je před sepsáním knihy. Již v polovině devadesátých let 20. století však po Atalantě sáhli tvůrci CD-ROMu „Bird of Paradise“, multimediálního průvodce po esoterismu rudolfínského období. Byly to vybrané rytiny z této knihy, které spolu se předčítanými nadpisy Maierových emblémů provázely adepta (uživatele CD-ROMu) na cestě k Velkému dílu a byly to některé Maierovy fugy, jejímuž poslechu bylo možné se po virtuálním dosažení Kamene mudrců oddat.
Deset let nato připravilo pražské esoterické nakladatelství Trigon vydání českého překladu nyní již kompletní Atalanty, které se tak může zařadit po bok moderních vydání a překladů anglických, francouzských a německých. Čemu vděčí Maierova Atalanta za tak velkou pozornost, že se v současné době stala jak nástrojem pro populární přiblížení alchymie ve své pozdně renesanční podobě, tak předmětem seriózního zájmu historiků, jež se projevuje nejen v překladatelských aktivitách, ale i v rostoucím množství odborné sekundární literatury? Jedna z možných odpovědí je patrná i z prvního pohledu do vlastní Maierovy knihy. Maier totiž pracuje s emblémy vícero způsoby: jejich nadpisy, převzaté především se středověké alchymistické literatury, zpracovává básnicky, jednotlivé epigramy pak zhudebňuje ve fugách a nechává je zobrazit v rytinách, jejichž autorem byl Matthäus Merian starší (1593-1650) (i když podle některých badatelů je mohl vytvořit i sám oppenheimský nakladatel a Merianův tchán Johann Theodor de Bry; čeští překladatelé zpochybňují Merianovo autorství u Maierova portrétu, jímž je uvozeno druhé vydání z roku 1618), a konečně k nim připojuje výklad. Padesát takto zpracovaných emblémů se proto vyjevuje jako „polyfonní spojení poesie, výtvarného umění a hudby“ (str. 50). Maierova snaha vyjádřit své „chymické ideje všemi dostupnými uměleckými prostředky“ (str. 55) působí fascinujícím dojmem i na současného čtenáře, a to i na toho, komu nejde o obnovu alchymie v dnešní době.
Je velmi potěšující, že vydavatelé českého překladu Atalanty zachovali a zdůraznili její mnohostrannost. V knize tak postupně nalezneme reprodukce všech padesáti rytin plus zmiňovaný Maierův potrét a barevnou reprodukci frontispisu knihy (vydání Oppenheim 1618, podle jehož faksimile, Kassel 1964, byl překlad pořízen). Vedle rytin jsou umístěny i faksimile původních notací Maierových fug a český překlad Maierových epigramů může čtenář porovnat s přepisem jejich původního latinského znění. Ke knize je navíc přiloženo i audio CD, díky němuž si čtenář může učinit představu, jak Maierova hudba zněla. Fugy nastudoval Michal Konvalinka, který jednoduchý notový zápis, nazpívaný vokálním souborem „Vagantes“, doplnil o instrumentalizaci, jíž se ujali členové souborů „A. V. Consort“ a „Svobodné hudební bratrstvo“. Vlastní Maierův výklad emblémů je v knize zastoupen pouze v českém překladu, otištěním jeho latinské podoby by jistě neúnosně narostl rozsah knihy, která již tak čítá téměř pět set stran. Překladatelé Jakub Hlaváček a Ivo Purš však k němu připojili důkladný poznámkový aparát, který nesestává pouze z odkazů na primární a sekundární literaturu, nýbrž je výkladovým komentářem, v němž je případně poukázáno i na některé překladatelsky problematické pasáže. Kvalitu českého překladu by na tomto místě nebylo účelné posuzovat, lze však podotknout, že překladatelé se svého úkolu zhostili poctivě a při své práci přihlíželi mimo jiné k francouzskému vydání E. Perrota (M. Maier, Atalanta fugitive, Paris 1969, 1997).
Obraťme se nyní k původním statím, které české vydání Maierovy Atalanty doprovázejí. Jakub Hlaváček ve své úvodní studii hodlá zasadit Prchající Atalantu do kontextu alchymistické exegeze antických mýtů (J. Hlaváček, K alchymistické interpretaci antické mytologie, str. 11-31). Při určení významu mytologické tradice pro formování renesančního myšlení se opírá o klasickou práci Jeana Seznece The Survival of Pagan Gods (poprvé publikováno francouzsky v roce 1940), která je však v mnohém inspirativní i dnes (srv. např. práci J. Godwina, The Pagan Dream of the Renaissance, London 2002). Jakub Hlaváček popisuje, jak byla mytologická témata, uchopená básnickým způsobem, zpracovávána a využita v západní alchymii a za vyvrcholení alchymistické exegeze mytologie pak považuje právě Maierovo dílo. Paradoxně však za nejvýznamnějšího zástupce tohoto žánru neoznačuje Prchající Atalantu, nýbrž knihu Arcana Arcanissima, která jí předcházela (London 1614). Hlaváček sám navíc upozorňuje, že z mytologie pochází pouze sedm námětů emblémů Atalanty. Svou stať o alchymistické interpretaci antické mytologie jako úvodu k Maierově Prchající Atalantě by snad mohl ospravedlnit následným poukazem na výskyt mýtoalchymistické problematiky v Maierových výkladech jednotlivých emblémů a tvrzením, že Atalanta fugiens je v podstatě „aplikovaná“ mýtoalchymie (str. 28), přesto čtenář při četbě knihy nabude dojmu, že vztah alchymie k mytologii není jejím stěžejním tématem. Vždyť zde jde především o „chymické ideje“ a o to, jakým způsobem „vyjadřují tajemství přírody“. Čtenář pak začne postrádat úvod, který by mu lépe přiblížil základní předpoklady tohoto Maierova alchymistického díla, neboť poznámkový aparát k jednotlivým emblémům a jejich výkladu, jakkoli je důkladný, tuto úlohu splnit nemůže. Na druhou stranu však nelze říci, že by uvedení Hlaváčkovy studie na úvod Maierovy Atalanty bylo neorganické, naopak podnětně osvětluje jeden z aspektů alchymistické literatury přítomný i v předkládané knize. Ostatní si čtenář snad musí doplnit z jiných zdrojů a netřeba přitom připomínat kryptografickou povahu alchymistických děl, která má zabránit přístupu nezasvěcencům (s tím možná koresponduje i upozornění nakladatelství Trigon, že vydání Maierovy Prchající Atalanty nebude nikdy opakováno).
Doslov z pera Ivo Purše (I. Purš, Život a osud „filosofa a lékaře“ Michaela Maiera, str. 374-448) je narozdíl o filosofického úvodu historicko - biografickou črtou. Purš v ní vychází z moderní literatury, mimo jiné z knihy Erika Leibengutha (Hermetische Poesie des Frühbarock. Die „Cantilenae intellectuales“ Michael Meiers, Tübingen 2002), z prací Karin Figaly a Ulricha Neumanna a jejich edicí Maierovy korespondence, které výraznou měrou přispěly k osvětlení donedávna neznámých okolností Maierova života. S ohledem na české prostředí pak věnuje velkou pozornost Maierovu pobytu v rudolfínské Praze a přiblížení intelektuálního a politického kontextu Maierova pražského období a tyto pasáže lze také považovat za autorův původním příspěvek k maierovským bádáním. Podkapitola o možném vztahu Michaela Maiera a Oswalda Crolla, vůdčí osobnosti evropské chymiatrie, která mu měla zprostředkovat jisté kontakty, je sice do značné míry spekulativní a Purš ji také prezentuje jako hypotetickou, nicméně působení Maiera ve funkci císařova osobního lékaře, které se v literatuře často uvádí, autor rezolutně s odkazem na archivní materiály odmítá. Ve světle dobových dokumentů se pak Maierovo jmenování císařským služebníkem a také jeho povýšení do šlechtického stavu jeví symbolické pocty, z nichž nevyplývalo jeho reálné zaměstnání u dvora, jež mu mohlo zajistit zdroj obživy. Absence platu byla také důvodem pro to, že Maier císařskou rezidenci záhy opustil a pokoušel se získat místo u Mořice Hesenského, v Anglii a následně opět, nyní již s úspěchem v Německu u hesenského dvora. U Puršovy studie je bohužel potřeba upozornit na závažnou chybu v poznámkovém aparátu, která vznikla pravděpodobně ve fázi sazby knihy. Text poznámky číslo 94 v poznámkovém aparátu totiž nemá svůj protějšek ve vlastním textu studie, poznámce číslo 94 v textu tak odpovídá text poznámky číslo 95 v poznámkovém aparátu. Posunutí poznámek v poznámkovém aparátu pak trvá až do poznámky číslo 176, která tedy odpovídá poznámce 175 v textu, poznámka 176 v textu svůj protějšek v poznámkovém aparátu postrádá a od čísla 177 pak již poznámky souhlasí s textem. Takové nesrovnalosti by měly důkladně prováděné korektury sazby knihy odhalit.
Do české vydání Maierovy Atalanty přispěl muzikologickou statí také interpret Maierových fug Michal Konvalinka (M. Konvalinka, K hudbě v Prchající Atalantě, str. 362-371). Jeho článek není pouze zdůvodněním interpretačních postupů použitých na nahrávce přiloženého CD, ale nastiňuje i určitý alchymistický výklad Maierových kompozičních postupů, jež podle něj možná skrývají „skrytou informaci, alchymistický klíč...“ (str. 362). Konvalinka předkládá hypotézu, podle níž Maier při svém komponování využil Božský monochord anglického filosofa Roberta Fludda (1574-1637). Pokud budeme Maierovu hudbu nahlížet prizmatem Fluddova monochordu, pak intervaly, kterými začínají jednotlivé fugy v Hippomenově partu (Hippomenés se snaží dohonit prchající Atalantu a zadržet ji pomocí tří zlatých jablek, která jí postupně předhazuje), odpovídají alchymistickým symbolům kovů, planet, elementů. Maier se tak snažil dát alchymistický význam i svému komponování a hudebně tak doplnit své epigramy. Michal Konvalinka si uvědomuje, že se jedná o pouhou hypotézu, neboť ne všechny fugy se mu podařilo tímto způsobem interpretovat; některé se dokonce s Fluddovými analogiemi naprosto neshodují. Navíc poukazuje i na nesrovnalost chronologie vydání Fluddova Božského monochordu (Oppenheim 1617-1619), vydání Maierovy Atalanty a Maierových prvních referencích o Fluddovi (1618), přesto vyslovuje domněnku, že se Maier mohl s Fluddovým dílem (snad v rukopisné podobě nebo při osobním kontaktu obou myslitelů?) setkat již za svého pobytu v Anglii (str. 363). V každém případě Konvalinkův zajímavý pokus o nalezení harmonie mezi Maierovým básnictvím, fugami, rytinami a alchymií prostřednictvím Fluddova Božského monochordu disonuje s odmítavým tónem, kterým Maier sám hovoří o Fluddovi. Ten podle Ivo Purše vážně nabourává představy o přátelství obou myslitelů (str. 418, Purš se na daném místě vymezuje proti spekulacím britské historičky Frances Yates z její knihy Rozenkruciánské osvícenství).
Lze si postesknout, že jinak kvalitní české vydání Maierova „souborného uměleckého díla“, spojujícího výtvarné umění, hudbu a básnictví ve věci alchymie jakožto pravé filosofie, nenabízí také speciální pojednání o jeho obrazové stránce. Překladatelé k ní poznamenávají, že to byla právě ona, kdo „založil slávu Maierova díla v moderní době“, nicméně že nabízí pouhé „doslovné obrazové přetlumočení nadpisu a epigramu emblému“ (str. 55). Jakkoli se Michael Maier autorsky této oblasti umělecké aktivity nevěnoval a preferoval tvorbu básnickou a hudební, zasloužila by si v prvním českém vydání Prchající Atalanty větší pozornost, zvláště když se jedná o vydání, které „nebude nikdy opakováno“.

Tomáš Nejeschleba

Komentáře (0)

kniha Atalanta fugiens / Prchající Atalanta neboli Nové chymické emblémy vyjadřující tajemství přírody recenze