Recenze pro Acta comeniana, 17, XLI (2003): 222-227

recenze

Bene Scripsisti. Filosofie od středověku k novověku. Sborník k sedmdesátinám Stanislava Sousedíka,
Ed. J. Beneš - P. Glombíček - V. Urbánek, Filosofia, Praha 2002, pp. 344.

Není divu, že se “Amici, Collegae et Descipuli” (přátelé, kolegové a žáci) rozhodli nazvat sborník k poctě Stanislava Sousedíka Bene Scripsisti… (“Dobře jsi napsal…”). Vždyť profesor Karlovy university Stanislav Sousedík bezpochyby patří k nejvýznamnějším českým historikům filosofie posledních tří desetiletí a jeho práce byly v mnoha ohledech průlomovými nejen v rámci české historiografie, ale jsou ceněny i celoevropském měřítku. Význam Sousedíkova dosavadního díla připomíná Vladimír Urbánek ve studii zařazené na úvod recenzovaného sborníku a charakteristicky nazvané Stanislav Sousedík - poutník po neprošlapaných stezkách dějin filosofie (Stanislav Sousedík - A Pilgrim Through Untouched Territories of the History of Philosophy, pp. 13-24). Tuto studii vhodně doplňuje Sousedíkova vlastní, na konci sborníku jako příloha otištěná biografická essay s názvem Vyplněný kádrový dotazník se stručným životopisem (pp. 299-316), v níž autor osvětluje motivace a dějinné okolnosti svého badatelského úsilí. Urbánkova studie a Sousedíkovo vyznání společně prozrazují především odhodlanost člověka, který zasvětil svůj vědecký život scholastické filosofii, jak středověké tak tzv. druhé, tj. barokní, a to přes nepřízeň osudu katolického intelektuála žijícího v době budování socialismu a navzdory překážkám, které mu komunistický režim přichystal v podobě znemožnění studia i možnosti výuky na univerzitě. Uvedená období dějin filosofie jistěže obecně nejsou zájmem historiků nedotčena. Přesto se Sousedíkovi podařilo nalézt “neprošlapanou stezku”. Vedle popularizace scholastiky, kterou komunistická ideologie démonizovala, spočívá Sousedíkův osobitý příspěvek ve výzkumu a studiu regionálních dějin filosofie, tj. v historii filosofie v českých zemích.
Největším úskalím sborníků vydávaných na počest určité osobnosti často bývá tématická nejednotnost uveřejněných příspěvků. Záměrem editorů sborníku Bene Scripsisti bylo vyvarovat se tématické různorodosti článků, a proto se rozhodli orientovat jej podle badatelského zaměření Stanislava Sousedíka. V podstatě se řídili třemi tématickými celky, které ve zmiňované studii shrnující Sousedíkovo dosavadní dílo vytyčil Vladimír Urbánek: na prvním místě stojí barokní filosofie v českých zemích, dále je to středověká filosofie se zvláštním zájmem o Jana Husa a konečně komeniologie. Příspěvky pak seřadili víceméně chronologicky a jako podtitul sborníku pak mohli zvolit název Filosofie od středověku k novověku, což částečně také evokuje titul Sousedíkovy knihy Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím (Praha 1997).
S autorem prvního příspěvku o filosofii od středověku k novověku, s oxfordským profesorem Anthonym Kennym, spojuje Sousedíka nejen zájem o filosofii Tomáše Akvinského a o analytickou filosofii, ale také skutečnost, že se Sousedík podílel na překladech Kennyho knih do češtiny (Tomáš Akvinský, Praha 1993; Tomáš o lidském duchu, Praha 1997). Ve studii St. Thomas Aquinas on the Virtue of Humility (pp. 25-29) se Anthony Kenny nezabývá pouze popisem Tomášova pojetí pokory, ale soustředí se také na jeho kritiku. Definice pokory jako ctnosti, která “restrains the appetite from pursuing great things beyond reason” a která “ensures that one´s ambitions are based on a just assessment of one´s defects” není podle Kennyho zcela adekvátní. Křesťanské pojetí pokory není možné uvést v soulad s Aristotelovou naukou o velkorysosti (magnanimity), jak se o to pokoušel Tomáš Akvinský, nýbrž vyžaduje více. Je to ctnost, která se zabývá nejen posuzováním vlastních nedostatků, ale také vlastních zásluh ve srovnání s jinými lidmi.
Kennyho příspěvek se od ostatních poněkud odlišuje. Po stylistické i formální stránce se spíše jedná o essay nebo přednášku (postrádáme např. poznámkový aparát), zatímco zbývající příspěvky jsou odbornými studiemi. Snad právě proto editoři sborníku v případě Kennyho článku porušili chronologické řazení příspěvků a předřadili jej před studii Lenky Karfíkové, která se zabývá filosofií století dvanáctého. V článku Hängen die Formen von der Materie ab? Zum Chartreser Kommentar Librum hunc (pp. 31-47) na základě analýzy komentáře k Boëthiovu spisu De trinitate připisovaného Thierrymu ze Chartres se zabývá výsostně platónským tématem samostatných oddělených forem věcí. Karfíková zjišťuje, že autor komentáře představuje pozici odlišnou od schémat, která nacházíme v dalších chartresských komentářích Quae sit a Aggreditur propositum, kde se neproblematicky předpokládá pluralita forem v mysli boží. V Librum hunc je naopak zdůrazněna jednoduchost božské formy a v otázce mnohosti forem se autor překvapivě kloní spíše k aristotelskému pojetí: rozdílné formy existují pouze v jednotlivinách, které vytvářejí spolu s materií, jež má tak na mnohost forem konstitutivní význam. Je pak zcela jisté, že autorem všech tří komentářů nemůže být jedna osoba. Karfíková pak uzavírá, že nauka o závislosti forem na látce a na jednotlivinách, kterou nacházíme v Librum hunc, staví filosofii chartresské školy do nečekaného světla.
Následujícím příspěvkem se sborník vrací zpět do třináctého století. Právě v této době se pravda (verum) stala transcendentálií (transcendentia), tj. určením, které připadá jsoucímu a je s ním konvertibilní. Toto učení je však v protikladu k Aristotelově chápání pravdy jako něčeho, co nepřísluší věcem, ale myšlení. Středověké námitky proti nauce o konvertibilitě jsoucna a pravdy jsou tématem článku Jana Aertsena Die Transcendentalität des Wahren in der mittelalterlichen Philosophie (pp. 49-62). Aertsen nejprve rozebírá středověké chápání transcendentálií a postavení pravdy v jejich rámci od Filipa Kancléře k Tomáši Akvinskému. Námitky proti konvertibilitě pak člení do tří hlavních typů: 1. pravda patří do oblasti mentálního; 2. pravda je obsáhlejší než jsoucno; 3. pravda je dřívější než jsoucno. Tyto námitky vedly k hlubšímu rozpracovávání nauky o transcendentáliích: k diferenciaci mezi pravdou v rozumu a sekundární, ontologickou pravdou; k doplnění nauky o transcendentáliích k o problematiku myšleného jsoucna (ens rationis); a k rozpoznání pravdy jako “dispositivně” prvního pojmu rozumu, tj. vzhledem k nutným podmínkám uchopení jsoucího.
Příspěvek Viléma Herolda Rané filozofické spisy M. Prokopa z Plzně (pp. 63-86) podrobně analyzuje traktát tohoto Husova žáka sepsaný na obranu mistra Jana Wyclifa Defensio tractatus De ydeis a rukopis questio Utrum simpliciter necessario multitudo ydearum prerequiritur ad multitudinem productorum. Herold vyvozuje, že Prokopovo chápání idejí není augustinské, a to přes četné odkazy na Augustina. Pražský mistr se v tom shoduje právě s Wyclifem, který měl na něj silný vliv. Vedle návaznosti na Wyclifa však podle Herolda lze v Prokopových spisech nalézt i stopy vlivu Jana Scota Eriugena a také filosofie chartresské školy.
Dějinami filosofie v českých zemích se zabývá také následující studie Filipa Karfíka Ficiniana v knihovně Bohuslava Hasištějnského z Lobkovic (pp. 87-108). Karfík se staví zdrženlivě vůči starší hypotéze o přátelských stycích Marsilia Ficina a českého humanisty Bohuslava Hasištejnského, kterou vyvolala spíše naopak právě přítomnost ficinian v Hasištejnského knihovně. Ačkoli jejich kolekce nevzbudila v Čechách hlubší filosofický zájem o italský renesanční platonismus a dokonce ani u jejího majitele zájem o spekulativní filosofii, je, jak Karfík zdůrazňuje, pozoruhodným odleskem italské renesance v Českých zemích.
Studií profesora Wilhelma Schmitt-Biggemanna Exegese und Tradition. Bellarmins biblische Hermeneutik (pp. 109-139) sborník pomalu přechází do části věnované barokní filosofii, byť Bellarmin svým životem spadá ještě do období pozdní renesance. Schmitt-Biggemann v ní podrobně analyzuje Bellarminovu anti-lutherskou biblickou hermeneutiku, která ovlivnila barokní exegetiku. Zaměřuje se na nejvýznamnější dílo theologie kontroverze 17. století, Bellarminova Disputationes de controversiis christianae fidei adversus huius temporis hareticos, v nichž na první místě stojí exegeze, jejímž úkolem je zajištění správné interpretace Písma svatého a její stálosti skrze církevní autoritu. Shrnuje Bellarminovy argumenty pro autenticitu Vulgaty a jeho zásady biblické hermeneutiky, v níž má zásadní význam tradice.
Následující tři příspěvky se již plně dotýkají Sousedíkova nejvýznamnějšího tématu, tj. české barokní filosofie. Milan Mráz ve svém příspěvku Problém reálnosti času u Aristotela, Tomáše Akvinského a Rodriga de Arriagy (pp. 141-159) upozorňuje na problematiku jsoucnosti času založeného v pohybu, kterou ve 14. kapitole IV. knihy Fyziky nastolil Aristotelés. Všímá si pak nejprve interpretace Tomáše Akvinského, v níž hraje zvláštní roli také činnost počítající duše. Závěrem se pak soustředí na výklad Rodriga de Arriagy (1592-1667), obsažený v jeho spise Cursus philosophicus. Arriagova interpretace založená na analýze pojmu trvání (duratio) představuje podle Mráze přehledné a po formální stránce přesné řešení problematiky reálnosti času a je spolu s Tomášovým výkladem cenným příspěvkem k objasnění tohoto místa Aristotelovy Fyziky.
Rodrigu de Arriagovi, filosofovi, který působil na pražské universitě v 17. století, je věnována i studie Ulricha Leinsleho Rodrigo de Arriaga im Streit um modale Entitäten (pp. 161-189). V kontextu přechodu od ontologie určené vztahem substance-akcident k ontologii res-modus, která umožnila pojímat ontologicky i predikace o formálních určeních, zaujímá Arriaga zajímavou pozici. Pražský profesor se totiž jeví jako “ontologický minimalista”. Pro svůj metafyzický systém, který je koncipován matematicko-mechanisticky, považuje za nutné pouze dva mody: sjednocení (unio), které v zásadě vyjadřuje jednotu látky a formy ve věci, a činnost (actio), která představuje kauzalitu materiální a účinné příčiny. Tyto mody nechápe aristotelsky jako působení látky a formy, ale jako neoddělitelné od aktuálního sjednoceného a činného jsoucna. Arriaga se tím podle Leinsleho přibližuje k přírodovědnému myšlení a nastoluje cestu, která vede k Davidu Humovi.
Také studie Petra Dvořáka Juan Caramuel on Future Contingents (pp. 191-207) se zabývá osobností, kterou pro filosofii objevil Stanislav Sousedík. Dvořák si všímá diskuse, kterou vedl tento španělský cisterciák (1606 – 1682) působící v Praze se svým současníkem salzburským benediktýnem a tomistou Jacobem Molitorem. Tématem je v podstatě teologický spor o podstatu božského vědění budoucích událostí a oprávněnost řešení, které vytvořil Tomáš Akvinský. Dvořák si přitom všímá především logických aspektů interpretací obou protagonistů sporu. Ukazuje na oprávněnost Caramuelovy kritiky Molitorova tomistického přístupu, ale zároveň i na fakt, že Caramuelovo pojetí je Tomášovi Akvinskému bližší než pozice jeho tomistického protivníka.
Jan Caramuel z Lobkowitz byl mimo jiné také autorem námitek proti Descartovým Úvahám o první filosofii (srv. S. Sousedík, René Descartes a české baroko, Praha 1996). A právě tomuto tvůrci barokní racionalistické filosofie jsou věnovány následující příspěvky Milana Sobotky Descartovo zpochybňování “přirozeného postoje” (pp. 209-220) a Petra Glombíčka Descartes o jazyce (pp. 221-233). Sobotka analyzuje především po jazykové stránce Descartovo zpochybňování naivního objektivismu, který autor uvádí v souladu s Husserlem jako “přirozený postoj”, neboť tímto termínem je vhodně vyjádřen Descartův obrat k subjektu a jeho fenoménům. Sobotka si podrobně všímá termínů a spojení, které Descartes používá, člení je do čtyř typů a konstatuje jeho jazykovou tvořivost při vyjadřování obratu v chápání ontologického statutu smyslové zkušenosti.
Glombíček se pak zabývá nikoliv Descartovým praktickým využíváním jazyka, ale jeho pojetím obecně. Ačkoliv na začátku své studie poukazuje na zásadní odlišnost Descartovy filosofie s Lockem vytvořeným paradigmatem novověkého pojetí jazyka a tím vlastně naznačuje jakoby neexistenci tématu, které si zvolil, přece jen nakonec se pokouší o rekonstrukci Descartova pojetí jazyka. Z ní je podle Glombíčka především zjevné, že Descartes ztotožňuje myslicí bytost j mluvčím jazyka.
Článkem Zbigniewa Ogonowského Wolność człowieka i przedwiedza boża. Tezy socynian i kontrowersje wokół ich tez w filozofii XVII wieku (Leibniz – Bayle) (pp. 235- 262) sborník volně dospívá k poslednímu ze Sousedíkových témat, ke komeniologii. Ogonowski se sice nezabývá přímo Janem Amosem Komenským, nýbrž jedním z problémů, které i jej velmi zaměstnávaly, byť z poněkud jiného (triadického) úhlu pohledu, a to kritikou socinianismu. Pozici sociniánů k tématu lidské svobody a božího předvědění, kterého se sborníku již dotkl Petr Dvořák, představuje Ogonowski na příkladu Johanna Crella (1590-1633): Bůh ví pouze to, co je možné vědět, a tedy nikoliv futura contingentia. Všímá si pak Leibnizovy filosoficko-theologické kritiky sociniánských tezí a naopak i souhlasného tónu, kterým sociniány odměnil Pierre Bayle. V závěru pak dokumentuje živost problematiky na příkladu Jana Łukasiewicze a současné polské filosofky Hanny Rosnerowé.
Poslední studie uveřejněná ve sborníku Bene scripsisti je již plně ve znamení komeniologie. Věra Schifferová v článku K otázce barokní povahy Komenského filosofie. O komeniologické koncepci Dietricha Mahnkeho (pp. 263-295) referuje o interpretaci Jana Amose, kterou vytvořil Dietrich Mahnke, představitel fenomenologie a přímý žák Edmunda Husserla. Mahnke zasazuje Komenského filosofii do svého pojetí barokní kultury a filosofie jako funkcionálně-dynamické universálnosti, která vytváří z mnohosti jednotu. Komenského pak vidí jako typického představitele barokní filosofie, tj. konstruktivního racionalismu. Schifferová se ve svém článku dotýká také tématu Mahnkeho vztahu k nacismu a dokumentuje jej na českém překladu výboru z korespondence Mahnkeho a Husserla, který uveřejňuje jako přílohu ke svému článku.
Sborník, vedle již zmiňované Sousedíkovy autobiografické črty, uzavírá bibliografie Sousedíkových prací, kterou sestavil Vladimír Urbánek (pp. 317-338). Bibliografie čítá 187 titulů a je cennou pomůckou pro všechny zájemce o práce Stanislava Sousedíka a o filosofii středověku a barokní doby obecně. Dovolme si pouze bibliografii doplnit o titul, který z ní vypadl, a to S. Sousedík, Filosofická činnost piaristů v českých zemích v 17. a 18. století, in: Studie Muzea Kroměřížska, 1989, str. 97-99.
Zastavme se nyní ještě znovu u tématického zaměření sborníků, které je podle slov editorů dáno vlastní Sousedíkovou badatelskou orientací. Připomeňme, že editoři přitom opomíjejí jednu z významných oblastí, kterou se profesor Sousedík vedle historicko-filosofické práce systematicky zabývá, a to analytickou filosofii. Toto opomenutí je vcelku ospravedlnitelné, jakkoliv se to příznivcům analytické filosofie může zdát zásadní. Vždyť pak by se sborník vstal opravdu pouhým konvolutem různorodých studií. Navzdory tomuto tématickému zúžení však má sborník Bene scripsisti přece jen poměrně široký záběr. Jistě by bylo nejvhodnější směřovat jej tématicky k české barokní filosofii, vždyť právě Sousedíkovy práce o Rodrigovi de Arriaga, Janu Caramuelovi z Lobkovic, Valeriánu Magnim, Janu Marku Marci z Kronlandu a českém scotismu jsou vpravdě průkopnické a objevné. Jak však v úvodním článku připomíná Vladimír Urbánek, své následovníky zatím nalezly především Sousedíkovy arriagovské a caramuelovské studie, a ty ostatně mají ve sborníku své zastoupení.
Tématická rozrůzněnost je tedy pochopitelná a navíc dokumentuje šíři Sousedíkova badatelského záběru. Sborník je však nejednotný i co do jazykové stránky. Nalezneme v něm příspěvky psané v češtině (7 + 1), v angličtině (2), v němčině (4) a v polštině (1). České články (vyjma Sousedíkovy autobiografické stati) a polský příspěvek jsou doprovozeny cizojazyčným souhrnem, jehož úroveň je však různá (např. německé résumé k článku Zbigniewa Ogonowskeho je zatíženo množstvím chyb). Cizojazyčné články pak ke škodě českého čtenáře resumovány nejsou. Touto nejednotností se poněkud zužuje potenciální čtenářská obec. Doufejme jen, že sborník Bene scripsisti… i přes tento drobný nedostatek nezůstane jen chvályhodnou poctou prof. Stanislavu Sousedíkovy, ale bude žít i svým vlastním životem, neboť jednotlivé články v něm uveřejněné si to vesměs zaslouží.

Tomáš Nejeschleba

více

Komentáře (0)