Recenze pro Studia comeniana et historica, 69-70, r. 33, 2003, str. 248-250.

recenze

Jednota a mnohost (2002) / kirkous
Recenze pro Studia comeniana et historica, 69-70, r. 33, 2003, str. 248-250.
Jednota a mnohost. Eckhart, Kusánský, Böhme, Ibn ´Arábí
Sborník textů z česko-německého filosofického kolokvia. Praha, Vyšehrad 2002. 136 stran. ISBN 80-7021-523-0.

Otázky, je-li jedno nebo mnohost, a jak může z jednoho mnohost vznikat, patří mezi nejzávažnější filosofická témata již od dob Parmenidových a Platónových. Námětem recenzovaného sborníku Jednota a mnohost jsou právě snahy o řešení především druhé z nich, tázání se po vztahu mezi jednotou a mnohostí, a to u čtyř (respektive pěti) protagonistů středověké a renesanční filosofie. Jak stojí v podtitulu knihy a v ediční poznámce, jádro sborníku tvoří příspěvky, které byly předneseny na stejnojmenném pražském česko-německém filosofickém kolokviu z v listopadu roku 2001.
Jako úvod (“Místo úvodu”) je ve sborníku otištěn český překlad sedmé kapitoly Eckhartova Komentáře ke knize Moudrosti z pera Martina Žemly s názvem A protože je jedna, zmůže všechno (Et cum sit una, omnia potest). Mistr Eckhart se zde v několika na sebe navazujících argumentech snaží prokázat, že Bohu, který je jeden, nejvíce náleží Jednota. Ačkoliv však vůči Bohu stojí mnohost v protikladu, právě on jako první Jedno má moc mnohost stvořit. Překlad Eckahrtova komentáře, který vhodně doplňuje již dříve vydaný soubor textů tohoto německého mystika (Mistr Eckhart a středověká mystika, vyd. Jan Sokol, Praha 1993, 2000), je jistě velmi záslužný, ale poněkud odvážný počin. Četba Eckartova textu totiž vyžaduje znalost nejen novoplatónské tradice, ale také scholastického aristotelismu. Nedostatečně poučený čtenář může v textu ztratit orientaci a jistě by přivítal vysvětlující moderní komentář.
Není nám znám program výše zmíněné konference, ale lze předpokládat, že stejně jako Eckhartův komentář ani druhý článek otištěný ve sborníku na konferenci nezazněl. Jedná se totiž opět o český překlad a to anonymního Dialogu in principio, Rozmluva mistra s učedníkem o Bohu a stvoření. Překladatel Miloš Dostál jej uvodil krátkou informací o problematice autorství díla a jeho obsahu a samotný překlad doplnil výkladovými poznámkami. Nicméně až z těchto poznámek lze teprve zjistit, že Dialog byl původně sepsán v němčině a že překlad se v podstatě vedle prologu omezuje pouze na první kapitolu celého traktátu. V první rozmluvě této kapitoly pojednává autor o Bohu jako čirém bytí, které v souladu s tradicí staví do protikladu vůči bytí stvořených věcí jako bytí něčeho. V druhé rozmluvě pak její autor navazuje na novoplatónsko-eckhartovskou spekulaci o povaze jedna, respektive jedničky, která je počátkem a principem všech čísel. Vztah Boha a stvoření je pak analogií právě tohoto vztahu. Theologicky a filosoficky (resp. triadicky) snad zajímavá kapitola druhá zabývající se vycházení Trojice z Jedna bohužel zůstala (jak již bylo řečeno) nepřeložena.
Následující dvě stati sborníku jsou zasvěceny osobnosti Mikuláše Kusánského, s jehož přínosem k problematice je česká veřejnost již částečně obeznámena (srv. především práce Pavla Flosse). Martin Thurner z katolické theologické fakulty v Mnichovně si ve své studii Nekonečné přibližování. K významu osobnosti Mikuláše Kusánského klade otázku, z jakého důvodu je Mikuláš Kusánský pro filosofii aktuální i dnes. Podle Thurnera, který navazuje na fenomenologii, Kusánus metodou myšlení, v němž splývají protikladné skutečnosti (coincidentia oppositorum), vytváří možnost sjednocení techniky a mystiky. Kusánus tak ve srovnání s významnými teoretiky fenoménu techniky, jako byli Heidegger, Jaspers, Guardini či Adorno, nabízí hlubší porozumění a především východisko z problémů, se kterými se moderní společnost střetává. Tuto svou provokativní tezi Thurner opírá o analýzu Kusánova pojetí experimentu a představu “člověka jako živoucího obrazu Boha Stvořitele”. Kusánus totiž staví do centra úvah o Bohu jeho schopnost tvořit. Člověk tak svou kreativitou, která se vyjevuje v technickém pokroku, vlastně “napodobuje svůj božský vzor a uskutečňuje tak sebe sama jakožto Boží obraz”. Thurnerova výzva k nahrazení etiky techniky etikou lásky, která je neustálým přibližováním se nekonečnému Bohu jako předpokladu veškeré techniky, je vlastně výzvou k nové religiozitě a může vyvolat plodnou diskusi nejen mezi znalci Kusánova díla.
Článek Karla Flosse Jednota, mnohost a novoplatónské tradice se plně vrací k původnímu tématu sborníku. Plurál “novoplatónské tradice” v názvu stati odkazuje k rozlišení dvou proudů novoplatonismu, které Floss v úvodu svého příspěvku vymezuje: “pohanský” novoplatonismu na straně jedné, jdoucí k Proclovi, a křesťanský novoplatonismus pramenící u Augustina. Zápas těchto dvou nesmiřitelných směrů, jakkoliv mají spoustu společného, lze podle Flosse spatřovat i v různých přístupech především k problému jednoty a mnohosti u Tomáše Akvinského a Mikuláše Kusánského. Při srovnávání řešení těchto dvou myslitelů se vyjevuje spletitost obou novoplatónských tradic. Ačkoliv se rozdíly mezi Kusánovým a Tomášovým přístupem na první pohled jeví jako velmi jemné, Floss je shledává velmi zásadními. Ukazuje to na komparaci pasáží z Kusánova spisu De docta ignorantia a Tomášova 16. artikulu 3. otázky Quaestiones disputatae de potentia. Především u Kusána má vznik mnohosti z jedna pesimistické rysy, které chybí u Tomáše. Stopy takto pojímaného novoplatonismu nachází Floss i úvahách Petra Vopěnky, na které odkazuje v závěru své stati a vyzývá k novému, hlubšímu rozpracování tohoto závažného tématu.
Redaktor celého sborníku (a překladatel v něm otištěných, původně německých příspěvků) Martin Žemla představil svou vlastní práci v následujícím příspěvku nazvaném Jakub Böhme a problém zla. Otázka existence zla, která je centrálním problémem Böhmeho tvorby, je vlastně variací na téma vztahu jednoty a mnohosti. Nicméně německý mystik, jak Žemla upozorňuje, “nezačíná pouze u Jedna.” Zlo je pro něj příliš skutečné, aby mohlo být vymezováno pouze negativně, jak je tomu zvykem. Na detailním rozboru Böhmových děl pak Žemla ukazuje, jakými prostředky se zhořelecký myslitel s realitou zla snaží vypořádat. Při zohlednění pramenů a vývoje dovozuje, jak se z původně mravního zla stává v Böhmově myšlení zlo metafyzické, tj. jak dospívá k myšlence přistoupení negace k původnímu Bezednu, aby se Bůh vůbec mohl poznat, což je teze, která tak ovlivnila německý idealismus. Autor správně upozorňuje, že při analýze Böhmova pojetí zla je nutné zohlednit filosofický i náboženský aspekt jeho řešení, jejichž spojení umožnilo na jednu stranu vyhnout se extrémnímu manichejskému přístupu a na stranu druhou realitu zla plně uchopit.
Článek Základní rysy nauky Ibn ´Arabího profesora evangelické theologické fakulty mnichovské univerzsity Rolanda Pietsche, který byl iniciátorem celé konference i vzniku sborníku, se celá publikace uzavírá. Pietsch v něm referuje o myšlení u nás poměrně neznámého arabského autora první poloviny 13. století, rodáka z Andalusie, který větší část svého života působil na Blízkém východě. Přístup Ibn ´Arábího k problému jednoty a mnohosti je poněkud jiný než u výše zmíněných autorů a vychází spíše z “všeobjímajícího duchovního nazření jednoty bytí”, než z čistě filosofické spekulace. Předmětem Pietschova výkladu je metafyzika nepodmíněné Boží skutečnosti, v jejímž centru stojí právě tato jednota bytí. Analýzou stupňů božského bytí a božských jmen se autor snaží odkrýt Ibn ´Arábího představu, podle které “jednota a mnohost nejsou protiklady, nýbrž výrazem jediné nevýslovné božské skutečnosti”. Pietschova stať ukazuje, že středověká arabská filosofie, která v našem prostředí není systematicky studována, může být i pro současnou západní filosofii velmi inspirující. Autor však mohl alespoň naznačit, do jaké míry a zda vůbec myšlenky Ibn ´Arábího měly vliv na latinský středověk popřípadě na renesanci.
Téma jednoty a mnohosti je jistě velmi široké a nabízí mnoho různých úhlů pohledu. Dokladem toho je i sborník Jednota a mnohost, který představuje pět myslitelů středověku a renesance zabývajících se těmito otázkami. Téma se tím samozřejmě nevyčerpává a to dokonce i v případě jednotlivých zmíněných myslitelů, sborník nicméně dobře dokumentuje postupné rozvíjení studia středověké a renesanční filosofie u nás. Publikaci Jednota a mnohost lze tak považovat za výzvu k pokračování v tomto směru, neboť je dobrou pomůckou při studiu jedněch z nejzávažnějších metafyzických otázek.
Tomáš Nejeschleba

Komentáře (0)

kniha Jednota a mnohost recenze