Recenze pro: Studia comeniana et historica, 77-78, r. 37, 2007, str. 209-211.

recenze

O krvi (2007) / kirkous
Recenze pro: Studia comeniana et historica, 77-78, r. 37, 2007, str. 209-211.
Ján Jessenius, O krvi. Slov. překlad František Šimon, Jana Balegová, Milena Výrostová. Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach: 2007. – ISBN 978-80-7097-675-3, 42 stran.

Tři roky po vydání Pražské anatomie (Jan Jessenius z Jasené. Průběh pitvy jím slavnostně provedené v Praze L. P. MDC, překl. B. Divišová a kol., Praha: Karolinum, 2004, srov. recenze T. Nejeschleba, in: SCetH, 73-74, 2005, s. 164-166) se na knižním trhu objevuje další z lékařských děl Jana Jesenského – Jessenia. V útlé knížce s názvem O krvi se ukrývá faksimile spisu De sanguine, vena secta dimisso, iudicium (Pragae, In Officina Typographica Danielis Sedesani 1608, ve faksimile patrně chybně uveden rok 1618) a jeho slovenský překlad Posúdenie krvi vypustenej po seknutí žilou, který jako svou diplomovou práci na FF Prešovské univerzity obhájila Milena Výrostová a který byl pro knižní vydání přepracován a doplněn Františkem Šimonem a Janou Balegovou. Poslední dva jmenovaní jsou podepsáni i pod úvodem k překladu Ján Jessenius a jeho spis O krvi (s. 4-7). Autorský kolektiv svým počinem navázal na překlad Jesseniova traktátu O kostech, který v osmdesátých letech také spolu s faksimile latinského tisku vydal František Šimon. (Jessenius. Traktát o kostiach. Martin: 1981).
S léčebným a preventivním prostředkem pouštění krve žilou, oblíbeným již od antiky, se český čtenář může seznámit například v traktátu Křišťana z Prachatic O pouštení krve (Christannus de Prachaticz. De sanguinis minucione. edice a překlad H. Florianová – Miškovská. Praha: 1999), pražského univerzitního mistra z doby Husovy. O dvě století pozdější spis Jana Jessenia nabízí jiný úhel pohledu na problematiku. Neznamená to, že by nenavazoval na středověké autory, naopak jeho dílo je na nich z velké části závislé, byť ne na Křišťanovi. Na rozdíl od svého pražského předchůdce (a to i na postu rektora Karlovy university) se však vůbec nezabývá technikou provádění tohoto zákroku a podmínkami, za kterých je možné žilou pouštět, nýbrž svou pozornost zaměřuje na zkoumání krve samotné.
Na úvod svého hematoskopického pojednání se Jessenius nejprve ve stručnosti věnuje teorii krve a zcela tradičně ji zasazuje do kontextu čtyř humorálních látek, tj. krve, hlenu, černé a žluté žluči, které odpovídají čtyřem elementům, a lze je charakterizovat prostřednictvím kombinací čtyř základních kvalit (teplé, studené, suché, vlhké). Krev se přitom v lidském těle nenachází v čistém stavu, nýbrž obsahuje i ostatní tři látky. Jessenius opakuje zásady hippokratovské humorální patologie, podle které (v protikladu k soudobé paracelsovské medicíně i některým směrům akademické medicíny) je nemoc způsobena porušením rovnováhy těchto látek a pouštění krve je proto základním prostředkem, jak onoho správného poměru opět docílit.
Jádrem spisu je ale posouzení krve, nakolik je dobrá či zkažená, jakožto indikátoru onemocnění. Toto zkoumání má povahu smyslového pozorování; empiricky se zjišťují vlastnosti krve, její barva, hustota, teplota, zápach, srážlivost, a to jak krve vytékající tak zachycené a odstáté. Pozorování krve je jednou pak ze základních pomůcek při diagnóze a odvíjí se od něj terapie.
Jessenius ve svém pojednání nejvíce odkazuje na klasiky starověké medicíny, Hippokrata, Aristotela a Galéna (částečně také na Herofila a na Platónův dialog Tímaios), ze středověkých autorit cituje Avicennu. Autoři úvodu ke knize, F. Šimon a J. Balegová, nicméně poukazují na knihu Friedricha Lenhardta (F. Lenhardt. Blutschau Untersuchungen zur Entwicklung der Hämatoskopie. Pattensen/Hannover: 1980, s. 70-75), podle kterého Jessenius svou práci psal pod vlivem jiných středověkých autorů, které necituje, ze kterých však často doslova opisuje. Jednalo se o Flebotomia Mauri (salernská škola, 12. století), De phlebotomia Bernharda z Gordona (škola v Montpellier, 14. století), Chirurgia Henriho z Mondeville (škola v Paříži, 14. století) a konečně také o spis De vacuandi ratione liber francouzského renesančního lékaře Jeana Fernela (Parisiis: 1545). Správnost závěrů Lenhardtovy analýzy musí posoudit historikové medicíny, na první pohled je však zarážející, že se u Jessenia jakožto absolventa padovské university nevyskytují autority z severoitalského universitního prostředí, které jsou hlavním zdrojem jeho dalších lékařských pojednání.
Podobně jako Jesseniova Pražská anatomie, není tedy spis O krvi dílem originálním, nýbrž reprodukuje určitou linii renesanční medicíny nebo kompiluje z literatury, kterou měl k dispozici. Podle Lenhardta dokonce pouze konzervuje tradiční středověkou hematoskopii, jak stojí v závěru úvodu ke slovenskému překladu (s. 6). Budeme-li dále spis O krvi srovnávat s Anatomií, liší se oba texty svým zaměřením. Zatímco Anatomie má povahu propagačního spisu určeného laické veřejnosti, pojednání O krvi je spíše odborným textem, což podtrhuje i jeho druhé vydání z roku 1668, které pořídil a okomentoval Jakob Pankraz Bruno (Norimbergae: 1668). Nicméně informaci o literárním charakteru Jesseniova pojednání se čtenář nedozví ze stručné úvodní studie, ale autoři ji uvádějí na jiném místě (F. Šimon – J. Balegová. Niekoľko poznámok k prekladu Jesseniovho spisu O krvi. In: M. Bujalková – L. Pavlíková. Zborník príspevkov z 8. medzinárodného sympózia o dejinám medicíny, farmácie a veterinárnej medicíny. Martin: 2007, s. 326-331). V úvodu k vydání se jen dočteme o pochybnostech překladatelů o eleganci Jesseniovy latiny, zdůvodnění tohoto hodnocení – úspornost a zkratkovitost stylu, časté používání elips, což vše souvisí s odborným charakterem textu – nalezneme až ve výše uvedeném článku.
Moderní slovenské vydání také obsahuje poznámkový aparát, ten by však mohl být důkladnější, ač by nemusel dosahovat rozměrů 300stránkového komentáře Brunova. Prahne-li čtenář po podrobnějším výkladu odborné problematiky z hlediska dějin medicíny, nezbývá mu než doplnit si poznámkový aparát o některé údaje, které nalezne např. v komentáři k již zmiňovanému vydání flebotomie Křišťana z Prachatic, či použít práci Lenhardtovu.
Autoři překladu se pokusili identifikovat některé Jesseniovy explicitní odkazy na lékařské autority, nepodařilo se jim to však ve všech případech. Je to zcela pochopitelné, neboť, jak sami uvádějí, citování starověkých myslitelů má být především znakem učenosti autora (F. Šimon – J. Balegová. Niekoľko poznámok, s. 328), než aby plnilo funkci, jakou tomu přičítáme dnes. Dodejme, že tehdejší způsob citování byl natolik volný, že moderní čtenář by se jím neměl nechat svést, poněvadž se může jednat o citaci mylnou. V traktátu O krvi je tomu například na místě, kdy Jessenius hovoří o přítomnosti „duchů“ v krvi a odkazuje na Aristotela (s. 27). V poznámce se pak setkáme s výkladem „pneumatu“ jako „podstaty těla“ podle Aristotela a s rozlišováním jejích (snad podstaty?) tří druhů: vegetativní, smyslové a rozumové. Následuje stručná zmínka o Galénově členení tří „spiritů“ (animalis, naturalis, vitalis). Je patrné, že Jesseniovo neoprávněné použití plurálu vedlo překladatele k záměně Aristotelova dělení tří duševních mohutností (nikoli pneumat) s jeho naukou o vrozeném pneumatu jako sídle životního tepla, které je rozváděno krví do těla, a s jeho stoicko-galénovským rozpracováním.
Cílem slovenských vydavatelů Jesseniova pojednání je zpřístupnit je dnešní veřejnosti, laické i odborné. Na systematické pojednání o Jesseniovi z hlediska dějin medicíny, které by nahradilo klasickou práci Friedela Picka z dvacátých let dvacátého století (F. Pick. Johannes Jessenius de Magna Jessen. Arzt und Rektor in Wittenberg und Prag hingerichtet am 21. Juni 1621. Ein Lebensbild aus der Zeit des Dreissigjährigen Krieges. Leipzig: 1926), si však budeme muset ještě počkat. Nedávná vydání Pražské anatomie a traktátu O krvi však svědčí o vzrůstajícím zájmu o Jesseniovu postavu a snad budou pobídkou pro historiky lékařství, aby se tohoto úkolu zhostili.

Tomáš Nejeschleba

Komentáře (0)

kniha O krvi recenze