Recenze pro Studia neoaristotelica 1, 2004, str. 195-199

recenze

Jezuité v přírodních vědách a ve filosofii 17. a 18. století (2004) / kirkous
Recenze pro Studia neoaristotelica 1, 2004, str. 195-199
Jansen, Bernhard, Jezuité v přírodních vědách a ve filosofii 17. a 18. století, překlad Česká provincie SJ, Velehrad, Refugium 2004, 159 stran.

Zásluhou českých jezuitů z olomouckého Centra Aletti se na náš knižní trh dostává výbor z díla klasika dějin filosofie druhé scholastiky Bernharda Jansena (1877-1942). Kniha s názvem Jezuité v přírodních vědách a ve filosofii 17. a 18. století obsahuje český překlad dvou statí tohoto německého jezuity, které vznikly ve 30. letech 20. století: Rozvoj filosofie v jezuitském řádu 17. a 18. století (Die Pflege der Philosophie im Jesuitenorden während des 17.-18. Jahrhunderts, in: Philosophisches Jahrbuch der Görres-Gesellschaft, 51, 1938, str. 172-215, 344-366, 435-456) a Němečtí jezuité – filosofové 18. století a jejich postoj k novověkému pojetí přírody (Deutsche Jesuiten-Philosophen des 18. Jahrhunderts in ihrer Stellung zur neuzeitlichen Naturauffassung, in: Zeitschrift für katholische Theologie, 57, 1933, str. 384-410).
Dílo Bernharda Jansena shrnuje v úvodu nazvaném V archivu vane také duch redaktor knihy Michal Altrichter. Uvádí Jansenovy nejznámější práce jako Die Wesenart der Metaphysik des Suárez, dnes již pozapomenuté studie, např. Zum Nikolaus-Cusanus Problem, i několik časopiseckých statí. Především právě časopisecké studie zasvěcené různým školám a hnutím v období druhé scholastiky představují dodnes to nejcennější z Jansenovy tvorby. Jansena lze totiž považovat vskutku za průkopníka studia dějin scholastické filosofie v 17. a 18. století. Toto období nebylo pouze v Jansenově době téměř neprobádanou oblastí. I dnes stojí druhá scholastika často na okraji zájmu, a tak každý badatel se obrací k Jansenovu dílu nejen jako ke klasické literatuře k tématu, ale často i jako k literatuře téměř jediné. K českému výboru však bohužel kompletnější bibliografie není připojena, proto se pokusme uvést alespoň některé tituly, které se podobně jako přeložené studie také dotýkají tématu vztahu druhé scholastiky k novověké filosofii a přírodovědě: Die Stellung der christlichen Denker zur neuzeitlichen Naturauffassung (in: Stimmen der Zeit 125, 1933, str. 95-107), Philosophen katholischen Bekenntnisses in ihrer Stellung zur Philosophie der Aufklärung (in: Scholastik, 11, 1936, str. 1-51), Die Philosophie der Scotisten des 17. Jahrhunderts (in: Franziskanische Studien 23, 1936, str. 28-58, 150-175), Quellenbeiträge zur Philosophie im Benediktinerorden des 16./17. Jahrhunderts (in: Zeitschrift für katholische Theologie 60, 1936, str. 55-98), Die scholastische Philosophie des 17. Jahrhunderts (in: Philosophisches Jahrbuch der Görres-Gesellschaft, 50, 1937, 401-444), Zur Phänomenologie der Philosophie der Thomisten des 17. und 18. Jahrhunderts (in: Scholastik 13, 1938, str. 49-71). V komplexu těchto časopiseckých studií patří stať Rozvoj filosofie v jezuitském řádu mezi nejvýznamnější a co do pramenné základny nejbohatší; článek Němečtí jezuité – filosofové 18. století je pak možno považovat za přípravnou studii k tomuto pojednání.
Studie Rozvoj filosofie v jezuitském řádu (str. 11-122) se dělí na několik kapitol. V kapitole úvodní - Specifický ráz filosofování v jezuitské řádu - se Jansen snaží postihnout obecné rysy filosofie pěstované jezuity, jakkoliv upozorňuje na to, že tito myslitelé nezastávají jeden systém. Jezuité jsou podle Jansena scholasticky konzervativní (navazují na scholastiku), na druhou stranu jsou však zároveň v porovnání s jinými řády více otevření novým podnětům, což vede ke zdravému eklekticismu ve způsobu filosofování. V konfrontaci s tomismem pak podle něj vycházejí z konkrétního a postupují induktivně. Druhá kapitola - Obecný přehled uspořádaný podle národů - přináší v podstatě soupis jezuitských filosofů z jednotlivých oblastí Evropy. V kapitole třetí – Konzervativně zaměření myslitelé – se pak Jansen podrobněji zabývá čtyřmi filosofy: Petrem Hurtadem (1592-1651), Rodrigem Arriagou (1592-1667), Františkem Oviedem (1602-1651) a Ludvíkem Lossadou (1681-1748). Podstatnou část výkladu představuje souhrn obsahu Hurtadova spisu Universa philosophia (1624), Arriagova Cursus philosophicus (1635), Oviedova Integer cursus philosophicus (1640) a Lossadova Cursus philosophicus (Salamanca 1724-1735, Jansen pracuje s vydáním z Barcinone, rok vydání však neuvádí). Cestu, kterou si zmínění filosofové při rozvoji Suárezova systému vybrali, považuje Jansen za nepříliš šťastnou. Vedla k nominalismu, ztrátě metafyziky a rozvratu scholastiky zevnitř, jakkoliv je třeba ocenit kritický přístup, nedogmatičnost a důkladnost analýzy filosofických problémů. Jansen se v krátkosti věnuje také dalším jezuitům, které je možno zařadit do konzervativního směru. Jsou jimi Didaco de Quadros (1677-1746), Sebastianus Izquierdo (1601-1681), Anton Mayr, jezuité z Dillingen, Ingolstadtu, Innsbrucku a Augspurgu, a Tomáš Compton Carleton (1593-1666).
Konfrontace scholastiky s novověkou filosofií vedla často podle Jansena k povrchnímu a slabému eklekticismu. Dříve však, než se věnuje tomuto období úpadku, zabývá se ve čtvrté kapitole – Pokus o syntézu mezi starým a novým – dvěma jezuity, kteří se pokoušeli a harmonické smíření scholastiky a novověku. Prvním z nich je Jan Křitel Tolemei (Giovanni Battista Tolomei, 1653-1726), italský kardinál, který se ve své knize Philosophia mentis et sensuum (1696) pozitivně zpracovává výsledky tehdejších empirických zkoumání, které se snaží uvést v soulad s tradiční metafyzikou, jakkoliv se jí zabývá mnohem méně, než např. tomisté. O půl století později tvořící augsburgský profesor Berthold Hauser (1713-1762) se od metafyziky odklání mnohem více, avšak co se týče matematiky a přírodovědy, je zcela na úrovni tehdejšího bádání a je otevřený např. pro galileovskou fyziku.
Zmínění dva jezuité jsou však podle Jansena výjimkou. U většiny filosofů spíše "vymřela pravá scholastická spekulace" a "probudil se smysl pro filosofickou a vůbec vědeckou kritiku". Těmto myslitelům je věnována poslední kapitola – Úpadek scholastiky, vstup do novověku. Přestože z hlediska metafyziky je možno hovořit o úpadku a o eklekticismu, Jansen u těchto filosofů pocházejících převážně z německé oblasti (Joseph Mangold, Sigismund Storchenau, Benedikt Stattler, Jan K. Horvath, Jakob Anton Zallinger, a konečně Portugalec Ignatius Monteiro) oceňuje smysl pro empirii a moderní vědu. V závěru celé studie hodnotí Jansen onen eklekticismus jako "úsilí o harmonický celek", který je možno v rámci aristotelsky orientované scholastiky chápat jako samostatnou školu.
Tím se dostáváme k Jansenovým interpretačním východiskům. Jak je z pojednání jasně patrné, cení si nejvíce Suárezovy filosofie, která oproti tomismu "vychází zdola; má pojmové vypracování faktických daností, kritický, analytický přístup k základním pojmům a principům". Díky tomu má blízko ke skutečnosti a umožňuje přijetí výdobytků novověkého přírodovědného zkoumání, ačkoliv se často dostává do nebezpečí ztráty metafyziky. V návaznosti na to pak nejvíce hodnotí ty myslitele, kteří zachovávají tradiční metafyziku a zároveň přijímají novověkou přírodovědu. Jansen však svým výkladem představu syntézy příliš nevyvolává. Často se omezuje pouze na výčet citací nebo na výrazy typu "metafyzická hloubka", "bystrost úsudku" apod., které toho mnoho o samotné filosofii nevypovídají. Je také obtížné odlišit v jeho interpretaci eklekticismus "zdravý", kterým charakterizuje jezuity jako celek, od eklekticismus "slabého", kterým se podle něj vyznačují myslitelé z 18. století. Je-li oním kritériem smysl pro metafyziku, měl by být blíže specifikován. Dalším momentem, který je možno podrobit diskusi a který ukazuje na dobu vzniku stati (před téměř sedmdesáti lety) je skutečnost, že Jansen konfrontuje aristotelskou scholastiku s exaktní novověkou přírodovědou, přičemž zcela opomíjí novoplatonizující tendence, které při vzniku moderní vědy také hrály významnou úlohu. Na Jansenovu obranu ovšem musíme poznamenat, že na význam platonismu a hermetických věd pro formování novověké přírodovědy se začalo v historiografii systematicky poukazovat až v druhé polovině 20. století. Přesto se zdá být neodpustitelné, že se Jansen vůbec nezabývá jedním z největším jezuitských myslitelů 17. století, Athanasiem Kircherem, ani jeho žákem Kasparem Schottem, kteří se pokoušeli vytvořit koncepci universálního vědění na novoplatónsko-matematických základech.
Nyní se obraťme k samotnému českému vydání Arriagových studií. Opomineme-li tiskové chyby (z nichž snad nejzávažnější je skutečnost, že v úvodní studii je uvedeno pouze datum a nikoliv rok Jansenova úmrtí), je třeba upozornit na určitou nejednotnost vydání. Tu můžeme zaznamenat jednak v přepisu jmen (např. se vyskytuje Francisco i František) a jednak v latinských názvech děl. V době, kdy tvořil Jansen, bylo samozřejmostí, že čtenář ovládá latinu, dnes bohužel to nelze předpokládat ani u absolventa vysokoškolského studia filosofie. Překladatel (překladatelé) a redakce si tuto skutečnost patrně uvědomovali, avšak nepostupovali jednotně. A tak názvy některých děl jsou v poznámce přeloženy do češtiny, jiné však zůstaly pouze v originálním latinském znění. V textu se také vyskytují pouze latinsky i některé citace a přitom v tomto případě by byl český překlad více vhodný než u obsažných, ale často málo vypovídajících názvů děl. Znalost latiny a latinské filosofické terminologie je tedy při četbě knihy víceméně nutná. Tento požadavek se ukazuje jako absurdní, pokud vezmeme vážně sdělení nakladatele, komu je text určen: posluchačům Univerzity třetího věku UP v Olomouci, tj. čtenářům, u kterých se znalost klasických jazyků nevyžaduje ani nepředpokládá.
Diskutabilní je také záměr otisknout spolu s článkem Rozvoj filosofie v jezuitském řádu z roku 1938 také studii Němečtí jezuité – filosofové 18. století (na str. 123 – 157) z roku 1933, jejíž obsah se s některými částmi prvně jmenované často doslova kryje a pouze na několika místech je podrobnější. Redaktorovo vysvětlení, že obě studie se vzájemně doplňují, není uspokojující; čtenář má naopak dojem, že pouze čte znovu to, co se již dozvěděl dříve (výjimkou jsou v samotném závěru stati úryvky z akt generálních kongregací z 18. století, týkající se postoje k filosofii). Snad by bylo vhodnější místo otištění staršího článku přeložit některou z dalších Jansenových prací, nebo věnovat více prostoru analýze případného vývoje v Jansenově interpretaci v úvodní studii.
Publikace je zdařile provedena po grafické stránce, text je vhodně doplněn přetisky titulních stran některých děl, jež jsou zmiňována. Bohužel však není uvedeno, z jakých fondů byly reprinty pořízeny a z jakých knih jsou převzaty grafiky na obálce, či co znázorňují. Podobně kniha postrádá ediční poznámku, v níž by byly uvedeny přesné bibliografické údaje překládaných článků (uvádíme je na začátku této recenze). Mimo to publikace postrádá jmenný rejstřík, který by byl při studiu tak faktograficky vydatné knihy velmi vhodný. Snadnější orientaci by dopomohlo i doplnění roku narození a úmrtí jednotlivých analyzovaných myslitelů, které ve většině případů v knize chybí (údaje u těch nejvýznamnějších doplňujeme v textu recenze).
V souhrnu lze však konstatovat, že kniha jistě potěší všechny zájemce o dějiny scholastické i novověké filosofie a přispěje ke zvyšování povědomí o tomto ne zcela právem opomíjeném období. Lze také předpokládat, že pro svůj ojedinělý faktografický rozsah se stane vítanou pomůckou při bádání v oblasti dějin druhé scholastiky u nás.

Tomáš Nejeschleba

Komentáře (0)

kniha Jezuité v přírodních vědách a ve filosofii 17. a 18. století recenze