Recenze pro Studia comeniana et historica, 61, r. 29, 1999, str. 121-122.

recenze

SOUSEDÍK, Stanislav, René Descartes a české baroko,
Praha, Filosofia 1996, 48 str.

Útlá publikace s názvem „René Descartes a české baroko“ vydaná nakladatelstvím Filosofického ústavu AV ČR FILOSOFIA jako devátý svazek ediční řady Parva philosophica a věnovaná památce komenioložky Jany Matlové v sobě skrývá jednu z dalších monograficky zaměřených prací Stanislava Sousedíka, našeho předního odborníka na českou barokní filosofii. Sousedík se v ní soustředil na osobnost Jana Caramuela z Lobkovic (1606 - 1682), kterému věnoval již dříve několik studií (připomeňme např.: Jan Caramuel, opat emauzský, in: Acta Universitatis Carolinae - Historia Universitatis Carolinae Pragensis, 9, 1968, str. 115 - 138; Diskrétní logika Jana Caramuela, in: Filosofický časopis 17, 1969, s. 216 - 228; Universal language in the work of John Caramuel, a contemporary of Comenius, in: Acta Comeniana 9, XXXIII, Praha 1991, s. 149 - 158, a další, viz recenzovaná publikace). Dílo Jana Caramuela z Lobkovic, který působil v Čechách mezi lety 1646 - 1657, je úctyhodné jak svým rozsahem, tak rozmanitostí námětů a oborů. Stanislav Sousedík si však z Caramuelovy mnohostranné vědecké činnosti vybral jen jedno téma - tentokráte vztah Jana Caramuela k René Descartovi.
Sousedík tento svůj příspěvek k recepci kartezianismu v českých zemích uvodil kapitolou, podávající základní informace o životě a díle Jana Caramuela z Lobkovic, kterou má v rámci publikace pro svou formální i obsahovou uzavřenost do jisté míry samostatné postavení. Pramenem pro vlastní pojednání o Janově postoji ke kartezianismu pak autorovi bylo kritické vydání Caramuelových Připomínek k Descartovým Meditacím (Animadversiones in Meditationes Cartesianas), které k edici připravil Dino Pastine (Caramuel contro Descartes. Obiezioni inedite alle Meditatzioni. In: Rivista critica di storia delle filosofia, 1972, s. 177-221). Ve druhé kapitole věnované literárněhistorickému úvodu k Připomínkám se Sousedík snaží odkrýt okolnosti vzniku textu i důvody, proč nebyl vydán tiskem a zůstal tak v rukopisné podobě. Připomínky podle autora vznikly mezi lety 1641 až 1644, kdy byly dokončeny ve Špíru. K jejich odeslání či pravděpodobně plánovanému vydání tiskem v rámci nějakého většího spisu však nedošlo, neboť postupně ztrácely na aktuálnosti. Filosofickou relevanci pak opět získaly až ve 20. století po objevu jejich rukopisu zmiňovaným italském badatelem jako předmět zájmu historiků filosofie, jejich aktuálnost byla podtržena v roce vydání recenzované knihy, kdy filosofická veřejnost slavila výročí narození René Descarta.
Jádrem Sousedíkovy publikace je přehled obsahu Caramuelových Připomínek k Descartovým Meditacím spolu s českým překladem vybraných pasáží. Jedná se konkrétně o dvě námitky proti Descartovu důkazu boží existence v třetí meditaci, námitku proti ontologickému důkazu boží existence v páté meditaci a kritiku důkazu existence materiálních věcí v meditaci šesté. Při jejich četbě se lze přesvědčit nejen o Caramuelově břitkém sarkasmu, ale také o jeho nominalistickém postoji, který je mu východiskem v první uvedené námitce ke třetí meditaci, či o Caramuelově zpochybňování Descartových východisek z různých filosofických stanovisek. Tento rys Janova filosofování Sousedík ve svém komentáři nazývá „skeptickým eklekticismem“ (str. 28). Ke Caramuelovým námitkám ke třetí meditaci připojil Sousedík jako samostatnou kapitolu komentář, k ostatním ukázkám to nepovažoval za nutné, neboť jsou obsahově srozumitelné. Na stylistické úrovni překladu jsou patrné překladatelovy zkušenosti a erudice, pouze ve větě „Protože jsi však termínu ... neslyšel“ (str. 31) chybí předložka „o“ před substantivem „termínu“, což je patrně chyba tisku. Lze dále jen litovat, že k překládaným pasážím není paralelně připojen původní latinský text, jehož edice není pro zájemce v českých zemích bezprostředně přístupná.
Pátou kapitolu s názvem „Descartes a české baroko“ Sousedík v úvodu avizuje jako pokus o „předběžné vyhodnocení způsobu recepce kartezianismu v českých zemích kolem poloviny 17. století“ (str. 8). Autor v ní vypočítává nejvýznamnější české barokní filosofy a krátce hodnotí (s odkazy na sekundární literaturu) jejich vztah k Descartovi, který byl převážně zdrženlivý, přičemž příčiny tohoto postoje spatřuje na jedné straně v zakotvenosti českého myšlení v augustinovské tradici, na základě které nepůsobila Descartova filosofie překvapivě, na straně druhé pak v nedůvěře českého prostředí ke karteziánskému mechanicismu. Ačkoliv název této kapitoly je v podstatě identický s názvem celé publikace, je z celé knihy nejstručnější. Jak již bylo řečeno, centrálním tématem knihy není vztah českého filosofického baroka k Descartovi obecně, nýbrž pouze jednoho z jeho představitelů (byť v tomto ohledu toho nejvýznamnějšího), a to navíc na příkladě jen jednoho z jeho spisů. Sousedík sám mimo analyzovaných Připomínek zmiňuje navíc spis Mathesis audax, kde Caramuel ukazuje plnou obeznámenost s Descartovou filosofií (str. 13), podrobněji se mu však nevěnuje. Je třeba také poznamenat, že v publikaci vůbec nepadne jméno Caramuelova českého současníka, Jana Amose Komenského, který se ke kartezianismu také vyjadřoval a osobně se Descartem setkal. Sousedík může namítnout, že tehdy již Komenský nežil v českém prostředí. Nicméně to do jisté míry platí i pro samotného Jana Caramuela, neboť v době koncipování svých Připomínek pobýval v Říši a nikoliv v Čechách. Aby tedy obsah knihy byl plně v souladu s jejím názvem, je třeba považovat Sousedíkovu publikaci za knihu nikoliv o René Descartovi a českém baroku, ale o René Descartovi a českém baroku na příkladě Připomínek k Descartovým Meditacím Jana Caramuela z Lobkovic a je třeba také přijmout vážně autorovo upozornění na předběžnost jeho závěrů. Pak se budeme moci těšit na komplexní zpracování tematiky, neboť podstatný díl práce, navíc hluboce erudované, již máme díky této publikaci k dispozici.
Tomáš Nejeschleba

Komentáře (0)