První mezi Napoleony. I když s výhradami

recenze

Na českém trhu nebyla až do nedávné doby k dispozici skutečně obsažná a moderní česká monografie Napoleona. Zájemci museli sahat buď po sice osobitě napsané, leč v sovětském ideologickém rámci zakonzervované publikaci A.Z. Manfreda, anebo po různých překladech, vydaných sice po sametové revoluci, ale nakladatelstvími patrně nahodile vybranými z nepřeberné (a kvalitativně tudíž nevyrovnané) zahraniční napoleonské literatury.

Když už se někdo měl pustit do české monografie, tak samozřejmě Jiří Kovařík, který už má ve své bibliografii knihy o různých etapách Napoleonovy kariéry, především o jeho taženích či samotných bitvách. Analýzy vojenských akcí tvoří ostatně nemalou část obou objemných svazků.

Při všech svých neskrývaných sympatiích k Napoleonovi a jeho Francii se autor snaží k tématu přistupovat z odstupu a vyváženě, vyzdvihovat Napoleonovo nejen vojenské, ale i státnické nadání, jeho prospěšné činy, zvláště z doby, kdy byl prvním konzulem, ale upozorňovat i na chyby a přehmaty, snahu obklopit se mýtem a svrhávání viny za vlastní omyly na jiné. Přínosné jsou Kovaříkovy kritické postoje k marxistickým historikům, s nimiž ještě vyrůstali čeští zájemci o napoleonské války, dnes patřící ke střední či starší generaci… Týká se to i Napoleonova vztahu k Rusku, respektive k caru Alexandrovi, který je pro Kovaříka vlastně hlavním protivníkem Napoleona - a rozhodně ne z pozice kladného hrdiny, bojujícího s netvorem, ale jako vnějškově okouzlující, leč uvnitř protřelý politik, jehož dvojí tvář Napoleon neprokoukl. Měl ale k tomu, aby ho prohlédl, předpoklady? Anebo v tehdejší geopolitice narazil – třeba okouzlen tím, že dědičné monarchy oslovuje „bratře“ - na nějaké osobní limity?

Autor taky hodně viny nakládá na Talleyranda, který je pro něj vyloženě černou figurou, téměř démonickým ničitelem Napoleonovy kariéry. Ušlechtilý charakter to jistě nebyl, ale je otázka, o kolik byl horší než jiní. Třeba francouzský badatel Thierry Lentz ho vidí v příznivějším světle a (v jednom z televizních dokumentů) tvrdí, že Talleyrand jen celkem pochopitelně reagoval na Napoleonovo nezdvořilé chování vůči němu. Ostatně mýlil se, když Napoleonovi radil, aby se spíš než na Rusko orientoval na Rakousko? A pokud byl tedy Talleyrand tak zkažený, proč mu Napoleon důvěřoval?

Během četby obou objemných svazků mne občas napadlo, jestli se autor nemohl víc zaobírat právě Napoleonovou osobností a psychikou a třeba i ubrat z analýz vojenských operací, jimž věnoval jiné své publikace. To je jistě věc osobního vkusu, někdo by možná těch bitevních anatomií chtěl mít naopak víc… Mně osobně se v nich ovšem Napoleon-člověk trochu ztrácí. Třeba o vnitřním rozporu císaře a vojevůdce padne poprvé zmínka vlastně až v kapitole o bitvě u Lipska, ale nebyl to Napoleonův velký problém už dřív?

A jako příznivci (byť nikoli nekritickému) Velké Británie mi trochu vadí, že pan Kovařík má tendenci k ní přistupovat téměř jako sám Napoleon, to jest k tomu „zlému“. Ale Francie a Velká Británie spolu obchodně i politicky soupeřily celá staletí, konec 18. a začátek 19. století nebyl výjimkou. A každá z obou velmocí měla svůj pohled… Navíc, jestli Napoleon skutečně zamýšlel invazi do Anglie či to byl jeho největší bluf, o tom můžeme dnes vést akademické debaty, ale v Anglii to tehdy vnímali jinak – to jest hodně vážně. A podle toho jednali… Také myslím, že nejde prostě napsat, že za vraždou cara Pavla (Alexandrova otce) stáli prokazatelně britští agenti - bez odkazu na nějaký seriózní historický výzkum. Ale pro celkové vyznění knihy to samozřejmě není to nejpodstatnější.

Oba díly jsou napěchované fakty, čemuž napomáhají i četné boxy s užitečnými doplňujícími informacemi k jednotlivým kapitolám. S faktografickou bohatostí, která je hlavní předností Kovaříkovy práce, ovšem souvisí moje hlavní námitka. To, že mapky jsou jen černobílé a nezřetelné, přičítám finančním limitům vydavatelství, ale absence jakékoli výbavy typu poznámky, odkazy na citáty v textu a jmenný i věcný rejstřík celou práci v jistém smyslu znehodnocuje. Člověk si nemůže nic rychle najít, musí složitě listovat… Zrovna u reprezentativní monografie Napoleona je to ostuda! Přitom je při vší čtivosti psaná způsobem, který je určen spíš pro pokročilejší čtenáře, s hlubším zájmem o historii, u nichž se dá předpokládat, že si mohou chtít dohledat zdroje.

Občas se v textu sice objeví jméno nějakého autora (především už výše zmíněných starých marxistických historiků), ale jen nahodile. Co dnešní významní reprezentanti napoleonského výzkumu, třeba zrovna ve Francii (myslím tím skutečné odborníky, žádné potrhlé a nevzdělané aktivisty)? S jakými jejich pohledy pan Kovařík souzní, s kým polemizuje, co je jeho osobní badatelský vklad? Bez odkazů se to opět nedá rozeznat. V seznamu literatury (aspoň že ten nechybí) je třeba uvedeno i poměrně nové, několikasvazkové dílo Thierryho Lentze, ale kromě předmluvy se k němu autor přihlásí jen jedinkrát, při odhadu francouzských ztrát v Rusku. Nějak se mi nechce věřit, že by z něj nic dalšího nepřevzal…

Jsou za tím také finanční důvody? A nebývalo by pak lepší oželet vydání nějaké jiné publikace a Napoleona náležitě formálně vybavit? Za tohle je hvězda dolů, jinak samozřejmě mezi knihami o Napoleonovi na našem současném trhu je práce pana Kovaříka první volba.

Komentáře (0)