Napoleon jako korsický bandita

recenze

Bonaparte (2005) / HarrietF
Napoleon jako korsický bandita
Vytáhnout po čase z knihovny tuto již starší knihu mne napadlo po shlédnutí dokumentární série BBC o Napoleonovi, prezentované historikem Andrew Robertsem, již odvysílal kanál Viasat History.

Zajímá mne britský úhel pohledu na napoleonské války, který je v naší napoleonské literatuře, formované přirozenými vazbami na Francii anebo v minulosti ideologickými marxistickými východisky (pro A.Z. Manfreda byl vrcholem revoluce jakobínský teror a Napoleon jejím zrádcem) spíš neobvyklý.

Ve Velké Británii, stejně jako v jiných zemích, ovšem vyšly o Napoleonovi hory knih, a je vždy otázka, kdo je píše a jaké publikace si naše nakladatelství vyberou k překladu. Myslím si, že když se někdo pustí do biografie Napoleona, měl by se předtím soustavně zabývat francouzskými i celoevropskými dějinami politiky a vojenství 18. století. Dějinné události přece ze sebe nějak vyplývají. Napoleon ale může jistě zlákat i historiky věnující se 20. století, světovým válkám a jejich protagonistům, či úplně jiným tématům.

Z informací, které si o Correlli Barnettovi lze najít na internetu, vyplývá, že tento historik (nar. 1927) celý život studuje převážně vojenské a politické konflikty 20. století. Přispělo snad toto profesní zaměření k tomu, že Napoleon je u něj něco jako korsický bandita, který se vylodil na pevnině, silou a lstí ji ovládl a nakonec zase zmizel pro změnu kdesi v Atlantiku?

Barnett ani nezastírá své pohrdání Napoleonem. Ve snaze polemizovat s jiným extrémem – nekritickým obdivem některých francouzských autorů - dochází k opačnému pólu, totiž že vše, co dělal Napoleon, bylo opovrženíhodné, či v lepším případě polovičaté a nic mu nehodlá přičíst k dobru. Dokonce i ve vojenské sféře prý vděčil za své úspěchy ani ne tak vlastnímu nadání, jako spíš štěstěně a slabosti či chybám druhé strany. A Code Civil už dávno připravili jiní ještě za revoluce a dokonce starého režimu, takže si vlastně jejich práci přivlastnil…

Barnett si ovšem nepřipouští, že štěstěna (která ostatně ráda přeje připraveným) a chyby protivníka mohly sehrát nějakou roli i v životech jiných velkých vojevůdců, včetně Arthura Wellesleyho, vévody z Wellingtonu, jehož Barnett vyzdvihuje téměř v duchu 19. století jako vzor všech ctností. Působí to až úsměvně naivně a někdy dokonce autor ve své horlivosti britskému hrdinovi prokazuje medvědí službu: Když popisuje Napoleonovo zoufalství z domněle ustrnulé kariéry po pádu revoluce, měl si přečíst některé naříkavé dopisy mladého Arthura Wellesleyho, třeba když byl v Indii zbaven velení jedné důležité expedice. Ti dva se jistě v lecčems lišili, ale oba byli ambiciózní a strašně moc chtěli velet...

Prostě Correlli Barnett má už předem negativní představu o zkoumané osobnosti, a v jednotlivých kapitolách tuto představu dokazuje. Jenže to je podle mne čítankově špatný postup. Napřed by se měla zkoumat fakta a pak se pokusit z nich něco vyvodit. Nejsem obdivovatel Napoleona, mám za to, že velkou roli, kterou si „urval“, si nechal přerůst přes hlavu až do té míry, že ztratil kontakt s realitou. Ale to by chtělo střízlivý rozbor a ne „odstřely“ a paralely s nacismem či komunismem.

Vždyť v době Napoleona neexistovala demokracie a občanská společnost, téměř všude byly absolutistické režimy, a i tam, kde nebyly, jako je Velká Británie a USA, se v té době ještě vůbec nedá mluvit o občanské společnosti – v Británii měly volební právo asi tři procenta mužů a USA byly něco jako stavovská republika. Francouzský pokus nahradit feudální poměry „rovností, volností a bratrstvím“ se utopil v krvi. Nebylo tedy co zničit, nanejvýš se pokusit poměry ve Francii stabilizovat jakýmsi osvíceným absolutismem. Barnettovo srovnání Napoleonova uchopení moci v listopadu 1799 s Křišťálovou nocí v Německu roku 1938 je absurdní. Ostatně jestliže byl Napoleon lstivý, manipulativní a narcistní (a já netvrdím, že nebyl), co pak byli jeho rivalové (alias spojenci, dle okolností)? Ruský car Alexandr třeba. Ten se přece k moci dostal také převratem, jenž navíc skončil vraždou jeho otce…

Relativně nejpřínosnější je pro mne Barnettova kniha tam, kde se snaží odvodit Napoleonovu povahu z jeho prožitků v dětství a dospívání. Anebo když glosuje (ovšem zase zbytečně posměšně) jeho amatérismus v námořní strategii. A především když vysvětluje, v čem vlastně spočívaly hluboké historické rozdíly mezi Anglií a Francií, mezi fungováním jejich institucí. Důraz na samosprávu v Anglii a její svobodný, (už tehdy) často neurvalý tisk se svými nelítostnými karikaturami mohly zpoza kanálu La Manche působit zvláštně. „Místo centrální vlády byl život národa utvářen na základě jakéhosi záhadného organického procesu,“ píše Barnett. „Jak by mohl takový shluk lidských atomů, takový národ lichvářů postrádající dokonce velkou armádu, obstát tváří v tvář Bonapartovu logicky uspořádanému a efektivně fungujícímu vojenskému státu?“ ptá se ironicky, i když současně poněkud pateticky.

Kniha už je staršího data, autor ji psal v 70. letech dvacátého století, a je tedy otázka, v jakém kontextu vznikla, jak tehdy vypadal (nebo soupeřil) francouzský a britský napoleonský výzkum. Dnes tón psaní o Napoleonovi ve Velké Británii zřejmě reprezentuje v úvodu zmíněný Andrew Roberts, který je autorem knihy Napoleon The Great, srovnávací monografie Napoleona a Wellingtona (tyto knihy ovšem v češtině nevyšly) i třídílného televizního dokumentu o Napoleonovi, v nichž usiluje o vyváženější postoj k císaři Francouzů.

A tak zatímco pro Barnetta je skutečnost, že císařskou korunu si Napoleon na hlavu posadil sám, vrcholem egománie, pro Robertse jde o symbolické gesto příslušníka třetího stavu, který se vlastními schopnostmi dostal na úroveň dynastických panovníků. O Napoleonovi asi opravdu není snadné psát v klidu…

Komentáře (0)

kniha Bonaparte recenze