Maršál Marmont: Zrádce, nebo obětní beránek?

recenze

Marmont: Napoleonův maršál s cejchem zrádce (2021) / HarrietF
Maršál Marmont: Zrádce, nebo obětní beránek?
V jednom textu na internetu autor této knihy podotkl, že literatura o Napoleonově maršálu Marmontovi je velmi skromná. Mám pocit, že to je důvod, proč tato kniha, jakkoli pan Šťovíček do ní očividně zahrnul co se dalo, neposkytuje podobně živý obrázek jako třeba jeho monografie maršála Davouta. I po přečtení zůstává pocit, že Marmontova osobnost je tak nějak neproniknutelná.

Francouzská historiografie Marmonta v podstatě ignoruje kvůli jeho zradě, kdy v dubnu 1814 přešel i s celým svým armádním sborem ke spojencům. A protože roku 1830 navíc potlačoval pařížskou revoluci, a zbytek života prožil v exilu, jeho nelichotivá pozice v dějinách byla zpečetěna. Právem?

Samozřejmě, nějaký obrázek ze stránek vyplývá. Sám Marmont koneckonců sepsal obsáhlé, jakkoli velmi subjektivní paměti, i vojensko-teoretická pojednání. Ostatně jeho reformě francouzského dělostřelectva se pan Šťovíček věnuje obzvlášť důkladně.

Marmont byl bezesporu bystrý pozorovatel, nadaný organizátor, což dokazoval jako guvernér v Dalmácii a v Ilyrských provinciích, o něž po bitvě u Slavkova přišlo Rakousko, a také schopný velitel – jeden z mála, jenž byl s to samostatně vojensky myslet; tedy pokud to Napoleon dovolil...

Ale také dovedl být příliš ukvapený, a to i ve svých pokusech o podnikání, jež končívaly značnými finančními ztrátami, a především se z něj stal člověk velice ješitný, chtivý vlastní slávy, závistivý, marnivý, libující si v přepychu. Na tom se ti, co ho znali, vesměs shodují. Anebo to spíš byly vnější projevy vnitřní nejistoty? Člověk se každopádně ptá, nakolik se tím lišil od Massény, Murata, Bernadotta...?

Napoleon své maršály zahrnoval poctami a bohatstvím, aby si je zavázal a snad i vyhecoval, a na některých charakterech se to mohlo podepsat. Otázka nebyla zda, ale kdy od něj odpadnou. A odpadli, dříve či později - Murat, Bernadotte, Ney... nebo Marmont. Stejně tak se ovšem nabízí otázka, co asi sami prožívali, jak řešili svůj vztah k Napoleonovi, Francii, armádě…

Pan Šťovíček jednoznačný konečný soud nad Marmontem nevynáší. Předkládá dostupná fakta, a z těch je celkem zřejmé, že Marmont se na jaře roku 1814 na obranu Francie heroicky bil do posledního okamžiku, i za cenu zranění, která přidal k těm dřívějším - fakticky už byl v té době částečně zmrzačený. Pak došlo k čemusi, co na mne spíš než jako zrada působí jako fatální souběh okolností a nedorozumění z nějaké antické tragédie. A mnohem podivnější a trestuhodnější než Marmontovo zmatkování mi přijde skutečnost, že v Paříži nebyl nikdo s jednoznačnou autoritou jak pro obranu města, tak pro případnou komunikaci se spojenci. Napoleon tam sice nechal bratra Josefa (ač musel vědět o jeho neschopnosti), ale ten uprchl! Nebyla tohle ta největší zrada, která odkryla prostor pro politický amatérismus? Že se do něj Marmont nechal zatáhnout, už není tak podstatné. Nejspíš ho ovlivnila skupina lidí vedená politickými a obchodními, nikoli vojenskými cíli. Marmont bez viny nebyl, ale kdo tehdy byl? Jenže zatímco Marmont nese dodnes stigma zrádce, Josef Bonaparte jde dějinami sice jako nešťastný smolař, či oběť Napoleonových omylů, ale také jako filozof a milovník umění… A tak si říkám: Nepotřebovala náhodou starší francouzská historiografie obětního beránka, jenž by nebyl z rodiny Bonapartů?

Nedostatek materiálů o Marmontovi autor kompenzuje výběrem z názorů různých osobností na maršála i maršálových názorů na jiné lidi a také pasáží z jeho pamětí věnovanou návštěvě Čech a Prahy v létě roku 1837. Našince mimo jiné zaujme, že si všímal rozvíjejícího se průmyslu, zvláště skláren.

V kapitole o Marmontově střetu s lordem Wellingtonem během Poloostrovní války na Pyrenejském poloostrově, jenž skončil Marmontovou porážkou u Salamanky, by bylo možná zajímavé přečíst si něco i o rozluštění francouzského šifrovacího systému Wellingtonovým důstojníkem Georgem Scovellem. Wellington díky tomu ze zadržených písemností, jakkoli byly zašifrované, věděl dost přesně o Marmontově situaci. Špionáží v napoleonských válkách se u nás dosud nikdo nezabýval, koho by zajímalo téma zpravodajské služby speciálně v Poloostrovní válce, a to i ve vztahu k Marmontovi, doporučuji například knihu od britského vojenského historika Marka Urbana George Scovell, The Man Who Broke Napoleon‘s Codes.

Komentáře (0)

kniha Marmont: Napoleonův maršál s cejchem zrádce recenze