Napoleonův promotér. O takovém by snil každý politik

recenze

Vivant Denon a kouzlo empíru: Napoleonova hvězda, která oživuje duši (2021) / HarrietF
Napoleonův promotér. O takovém by snil každý politik
Napoleon, jeho Francie a tehdejší války trochu jinak. V zorném úhlu tentokrát nestojí maršál ani obyčejný voják, nýbrž Vivant Denon, Napoleonův generální ředitel muzeí.

Autor knihy Marian Hochel, jenž působí jako odborný asistent na Ústavu historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, už napsal několik titulů s tematikou napoleonské éry a její vizuální prezentace - zajímají ho například předměty vztahující se k Napoleonovi uchovávané na českých hradech a zámcích. Nyní se tedy zaměřil na člověka, který se velkou měrou podílel na vzniku a udržování Napoleonova mýtu.

Vivant Denon je u nás v podstatě neznámý, přestože za řadou výtvarných i architektonických zpodobnění Napoleonovy moci a slávy stál právě on. Vzešel ještě z předchozího královského režimu, pohyboval se u dvorů Ludvíka XV. i XVI., cestoval, stýkal se s umělci a intelektuální elitou, sám se věnoval malířství a hlavně rytectví, ale též literatuře, ostatně jeho novela Není zítřku vyšla i česky. Francouzská revoluce ho zastihla v cizině, a přes potíže hlavně ekonomického rázu se nakonec mohl vrátit a znovu se zapojit do veřejného života. Jeho osud změnila nabídka generála Bonaparta, aby s ním zúčastnil tažení do Egypta jako člen vědecké expedice. Své dojmy zpracoval do cestopisu s bohatým obrazovým doprovodem. Roku 1802 pak byl jmenován generálním ředitelem muzeí a tuto funkci zastával až do císařova definitivního pádu roku 1815. Je vlastně zakladatelem moderního francouzského muzejnictví, ve svých rukou víceméně centralizoval kontrolu nad krásnými uměními. Napoleonovo muzeum, dnes Louvre, zaplňoval uměleckými skvosty, jež leckdy byly válečnou kořistí. Jeden z pavilónů ostatně dodnes nese jeho jméno.

Je zajímavé, že Napoleon si pro tento účel vybral člověka starého režimu. Na druhou stranu Denon měl znalosti, které Napoleon postrádal, a vládci Francie byl ochoten radit. Dokonce víc než to. Z citovaných dobových záznamů dělá dojem patolízala, jenž Napoleona nadšeně a oddaně nechával vyobrazovat jako antického hrdinu – ostatně podtitul knihy, „Napoleonova hvězda, která oživuje duši“, vychází z Denonova autentického výroku. Jeho horlivost občas rozčílila i samotného Napoleona, jenž umění sice využíval k prezentaci své osoby, své armády i svého režimu, ale v heroických pózách poloboha si neliboval, spíš chtěl být vyobrazován jako obyčejný, výjimečně nadaný člověk, který to dotáhl na vrchol vlastními silami. Naproti tomu Denon na svůj úkol hleděl ještě optikou dědičných králů "z Boží milosti". Dokázal se nicméně na nové úkoly adaptovat, a to tak obratně, že si vysloužil přezdívku "Oko Napoleonovo", a svého pána dokonce i do určité míry usměrňoval.

Pan Hochel se zabývá například Denonovým vlivem na tisk, či jeho dohledem nad stavbou dvou výjimečných architektonických objektů - vítězného oblouku na náměstí Carrousel a vítězného sloupu na náměstí Vendôme. Zvláštní pozornost věnuje ražení medailí, které byly jednoduchým, ale účinným nástrojem propagandy. Píše-li o propagandě, tak upozorňuje, že na počátku 19. století neměl tento výraz pejorativní význam, jaký mu později dalo 20. století. V té souvislosti by mne docela zajímalo, jestli by autor souhlasil s tím, že napoleonská manipulace s veřejným míněním byla jakýmsi prologem k propagandám totalitních režimů dvacátého století? Osobně si myslím, že Napoleon i Denon pracovali pro slávu a prosperitu Francie i svoji vlastní (nebo možná i v opačném sledu), v jejím jménu bez skrupulí dotvářeli, ne-li přímo utvářeli realitu, ale z kontextu doby osvíceného absolutismu nevystoupili, neprosazovali žádnou institucionalizovanou nenávist k jiným rasám či společenským třídám. Pokud jde cenzuru, ta byla i jinde, Rakousko nevyjímaje (o Rusku vůbec nemluvě) a propaganda jela na plné obrátky třeba i ve Velké Británii - ostatně "skrčka Boneyho" stvořila britská karikatura...

A pak by mne zajímaly motivace Vivanta Denona. Byl to prostě prospěchář a oportunista, jenž dokáže vyjít s každým režimem? Nebo někdejší královský dvořan skutečně hluboce uvěřil v Napoleonovu hvězdu? Některé z citovaných dopisů by tuto možnost potvrzovaly, estét Denon si díky Napoleonovi jednoduše mohl plnit své sny… Na tyto otázky autor jednoznačně neodpovídá, ovšem možná proto, že není dost pramenů, s jejichž pomocí by se dal sestavit Denonův podrobnější psychologický a osobnostní profil. Jeho oddanost a horlivost každopádně působí v některých případech až úsměvně – třeba když v době příprav na invazi do Anglie navrhoval vymyslet příběh o nálezu sochy Viléma Dobyvatele, jež ve skutečnosti neexistovala… Zkrátka jak autor podotknul v jednom rozhovoru, "každý politik či státník by snil o tom mít po ruce natolik schopného a talentovaného promotéra, jako byl Vivant Denon".

Jakožto fanouška historie a současně i historické populárně-naučné literatury, jež se dovednou volbou slov a stylizací dokáže obrátit ne sice k masové, ale přece jen širší než odborné veřejnosti (aniž by se zpronevěřila přesnosti), mne při četbě občas napadalo, že některé skutečnosti by se daly formulovat přístupněji. Například v této pasáži (str. 56): "Tato kapitola zkoumá vztah mezi Napoleonem a jeho hlavním poradcem v oblasti umění. Snaží se vymezit jejich ambice v rámci státní kulturní politiky a poodhalit jejich specifika v otázkách vkusu. Problémy vyvstávají z jejich různorodé profesní koexistence a vztahu, komplikovanému specifickými názory na projektování reality vzhledem k estetickým záměrům a cílům Napoleonovy reprezentace. Na základě demonstrace Napoleonových vlastních představ ve směru projektování jeho vlastního obrazu bude analyzován vliv jeho hlavního poradce (...)." Pečlivé vysvětlování, co autor zkoumá a o co se snaží (v knize se dá najít častěji), je nejspíš pozůstatek dizertační práce, z níž kniha vychází, "obyčejného" čtenáře spíš jen zdržuje. Ten ale musí hlavně chvíli přemýšlet, aby pochopil (snad správně) smysl vět - že Napoleon byl voják, zatímco Denon znalec umění a tudíž se jejich názory na způsob reprezentace nezřídka lišily; a že tím zajímavější je otázka, proč si Denon udržel vliv.

Leccos z obsáhlého úvodu by se rovněž dalo zhutnit a přesunout na závěr jako autorská poznámka. V knize chybí jmenný rejstřík, k dispozici jsou ale poznámkový aparát a přílohy s ukázkami korespondence a dobových novinových článků. Celkově vzato, když si člověk některé části textu sám zedituje (viz předchozí odstavec), tak získá cenné informace, jež doplňují líčení bitev a vojenského života z jiných knih. Ostatně za Napoleona nejen řinčely zbraně, ale promlouvaly i múzy.

Komentáře (0)

kniha Vivant Denon a kouzlo empíru: Napoleonova hvězda, která oživuje duši recenze